Životní příběh druhá část - Ztráta iluzí

První část mého příběhu skončila tím, že mě a sestru získala do péče opět mamka. Sestra akorát nastupovala do první třídy a mě bylo 9 let. Po nějaké době se nám začala vnucovat babička z tátovy strany a přemluvili mamku, aby nás k nim pouštěla na víkendy.

Sestra ale v žádném případě nechtěla, a tak jsem jezdila sama. Táta se mezi tím znovu oženil a přestěhoval se do Prahy, což je od nás dost daleko. Jednou jsem takhle byla u babičky, hrála jsem si, když na dvorku zastavilo auto. Přijel táta. Nechtěla jsem s ním mluvit, ale nakonec jsem musela. Babička mě donutila. Nikdy se mi ale neomluvil nebo neprojevil lítost nad tím, kam mě poslal a co jsem díky němu musela prožít. Pro normální dítě totiž pobyt v psychiatrické léčebně není nic pěkného. Přesto jsem s ním tedy začala komunikovat. K babičce jsem jezdila každý víkend a s tátou se tam tak jednou do měsíce potkávala. Díky tomu jsem zjistila, že mi táta docela chybí a umluvila jsem mamku, aby si dala seznamovací inzerát.

Asi za tři týdny přišlo pár odpovědí -pány ve VT (výkonu trestu) jsme nepotřebovali, tak mamka odpověděla na nejsolidnější nabídku. První schůzka byla sjednána samozřejmě na víkend, která jsem já trávila u babičky, takže na seznámení s novým tatínkem jsem si musela počkat. Vzal mamku a sestru do cirkusu a dostaly růže, zatímco já tvrdla u babičky. Další schůzku proto domluvili na všední den. Tatínek č. 2 ale nezapomněl a dovezl kytičku i mě. Byl fajn a netrvalo dlouho a přestěhoval se k nám. Problém byl v tom, že všichni začali jezdit na výlety, po hradech a zámcích, na poutě a do cirkusů a já musela pořád k babičce, kde jsem se nemohla dívat na Eso, protože tam jsou nevhodné klipy, nesměla jsem se dívat na Toma a Jerryho, protože tam je násilí. Jediné, co jsem mohla, bylo hrát si s dědovými králíky a povídat si s babičkou. Za devět měsíců se chystal na svět nový sourozenec - bráška. Narodil se v neděli v poledne a já zase byla u babičky místo abych s nimi byla v porodnici. To už mě doopravdy mrzelo a začala jsem protestovat. S mamčinou pomocí jsem si vymohla, že k babičce budu jezdit jen jednou za 14 dní.

Tím ale začala další fáze pekla. Babička se mi čím dál tím vehementněji snažila vysvětlit, že tátu mám jen jednoho a začali mě proti tátovi č. 2 štvát. Bylo mi dvanáct, snažila jsem se uchovat si čistou hlavu, ale něco jsem si přece jen odvážela domů. A podle toho také můj vztah s tátou č. 2 vypadal.

Nový táta si stále přál koně. Dříve dokonce jezdil parkur. Mamka mu tedy k narozeninám koupila poníka ženského pohlaví, kterou jsme poté nechali připustit a měla jedno hříbě. To zapříčinilo stavbu stájí a pak to šlo ráz na ráz – kozy, prasata, drůbež, ovce, další, tentokrát velký, kůň, potom kráva, spousta králíků, spousta morčat, ptáčci a samozřejmě psi a kočky. Mateřská školka ze sousední vesnice k nám chodila na prohlídku jako do zoo. No chtělo by se vám z toho každý druhý víkend k babičce, kde jste sami a nudíte se? Mě tedy moc ne. A tak jsem to jednou riskla, zavolala babičce a poprosila ji, jestli bych nemohla vynechat a přijet až třetí týden. Babička se rozbrečela, že už je nemám ráda, že k nim nechci jet, a tak že tedy všechny moje věci rozdá jiným dětem a hračky spálí. Tak jsem tedy jela. Čím víc se ale babička snažila mě k nim připoutat, tím víc jsem se jim vzdalovala. Někdy jsem přijela a neměla moc náladu na povídání, při myšlence kam jela sestra s rodiči na výlet a co oproti tomu dělám já. No a když jsem takhle chvilku mlčela, babička se rozbrečela, že už jim ani nemám co říct, tak to je nemám ráda. Ve světlejších chvílích mi vysvětlovali, jak je špatné, co pro nás dělá táta č. 2. Že je špatně, že nakoupil ta zvířata, že je špatně, že pořád někam jezdí po výletech a že se jim už od pohledu nelíbil a tak dále a tak dále. No, domů jsem jezdila s hlavou jak pátrací balon.

Potom jsme se seznámili s rodiči nového táty. Sem tam jsme tam jezdili na návštěvu, a to bylo o něčem jiném. Nikdo nebrečel, nevyčítal, nepomlouval. Byla tam legrace. Noví prarodiče jezdili každý rok do Itálie na rekreaci. Protože má sestra k nim občas jela na víkend a oni viděli, že o ni moje babička nemá zájem, tak se rozhodli, že ji na tu dovolenou vezmou s sebou. Po pár dnech ale volali, že je jim to hloupé vzít jen jednu sestru a že by do Itálie rádi vzali i mě, i když mě viděli jen párkrát. Jen že tolik peněz najednou nemají, tak že mám poprosit babičku, aby mi na tu cestu přispěli. Tak já celá natěšená, s myšlenkami už u moře, jak asi vypadá, jsem jela k babičce a poprosila ji, jestli mi na to přispějí. Babička začala brečet, že nové prarodiče mám radši než je, když s nimi chci jet a že mi na to prostě nepřispějí. Když tohle slyšela nová babička, tak se podivila a na to, aby mě mohli vzít s sebou, vybrala úspory z knížky a jela jsem.

Dovolená byla moc fajn, horší byl návrat do plačtivé reality u babičky. Táhlo mi už na třináct let a začala jsem se zajímat o kluky a přestávalo mě bavit jezdit ob víkend k věčně spílající babičce. Poslední půl rok jsem tam jezdila jen z povinnosti. Teď se s nimi už víc jak 6 let nevídám. (Co vím od známých, jezdilo k nim po mém odchodu spoustu příbuzných, kteří měli zájem jim pomoci, ale věčné litanie, čachry a pomluvy nikdo nevydržel poslouchat věčně. Pokud vím, tak v dnešní době s nimi nemluví už nikdo. Nebudu zde rozepisovat všechny detaily babiččina chování, nejde totiž jen o to spílání, babička je opravdu zlý člověk, což vám potvrdí každý, kdo s ní měl co do činění.) Můj příběh končí tím, že díky babičce a  jejím pletichám už s námi táta č. 2 není, odstěhoval se. Vlastního tátu také nevídám, takzvaně se ,,pomamil“ a poslední, co je mi známo, tak ho babička (v 75 letech) zažalovala a soudí se spolu.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10