Zahrada pod hradem

Zahradu zakládal můj otec v padesátých letech, kdy byl postaven i dům. Už jsme v něm bydleli a před okny byl ještě vysoký kopec hlíny. Dům byl postaven jako jednopatrový dvojdomek u křižovatky dvou silnic, z nichž ta hlavní je hodně frekventovaná. Za ní je vysoká stráň s topoly orientovaná na východ. Situace pro založení zahrady málo příznivá. Chybělo soukromí, protože i ze třetí strany zahrady vedla cesta.

Pozemek včetne domu tvořil téměř čtverec. Od hlavní silnice směrem ke vstupní brance tedy na západ, vedla cestička, která oddělila obdélník půdy tvořící vlastní jádro zahrady. Tady se pěstovala většina zeleniny. Kolmo na ni vedla další dělící cestička směřující k jihu. Toto geometrické členění bylo přirozeným důsledkem polohy domu a pozemku.

Otec to využil, jak nejlépe to šlo a založil užitkovou zahradu. Okolo obou cestiček nasázel jablůňky - vřetena, celkem 14 jabloní, které zahradu velmi zkrášlily a poskytovaly potěšení jak na jaře, tak na i na podzim. Současně se tím dosáhlo alespoň určité intimity uvnitř zahrady. Kolem plotu pak rostly angrešty, rybízy a vinná réva. Nejlepší víno ale vyrůstalo před domem na velké dřevěné opoře otočené na jih. Tady byly vysoké výnosy k velké radosti mého otce. Byl výborný sadař, a jak jabloně, tak i víno se mu mimořádně dařilo. Pěstovali jsme i květiny, ale zdaleka ne tolik, jako jiní zahrádkáři. Před vínem na velkém záhonu rostly hlavně narcisy a tulipány. V oblibě byly také letničky - hledíky, astry a dvouletky – zimní fialy. Většinu  času spotřebovala užitková zahrada, protože jsme si pěstovali  zeleninu pro vlastní potřebu.

Jako dítě jsem na jaře musela podle otcových telefonických pokynů denně otevírat a zavírat pařník. Nakonec do něho nainstaloval termostat a to se moc líbilo mé sestře, proto neustále chodila pařník zalévat, aby se zavíral a otevíral sám.

U vstupních vrátek stála nádherně rostlá třešeň – chrupka. Naše kočka měla hodně práce uhlídat třešně i později zrající víno. Brala to jako zábavu. Bleskově vyběhla po kmeni co nejvýš a s potěšením sledovala ptačí úprk. S vínem to bylo jednoduší, ale pro ptáky nebezpečnější, protože se mohla dobře skrýt  a někdy i nějakého ulovit. Přesto se ptačí nálety na víno navzdory nebezpečí stále opakovaly. Celou zimu jsme ptáčky krmili, i ty zlodějské kosy, sýkory a další rozmanité druhy podle toho, jak silná a studená zima byla. Otec vyrobil prosklené krmítko otevřené jen z jedné strany a čekal napjatě, jak se s tím ptáci vypořádají. Zvykli si a brzy  létali do krmítka beze strachu celou zimu. My jsme je mohli pohodlně pozorovat z okna a určovat, kteří ptáci k nám letos zavítali.

Vedle kočky jsme měli také psa Míšu,  dostali jsme najednou štěně a několik dnů na to kotě. Vyrůstali spolu, měli se rádi a bavili nás svými kousky mnoho roků. Někdy z toho byly i problémy a to, když měli rozdílné názory na péči o koťata. Kočička se šla projít a Míša nechápal, jak může koťátka opustit a tak si otevřel vrátka a šel ji hledat. Když ji našel, uchopil ji za kůži na krku a táhl ji domů. Ona cupkala zadníma nohama po chodníku, přední packy měla  chudinka zvednuté a tak  ji pes držel a vláčel domů. Otec pak huboval, že vrátka zůstávají otevřená. Vše se vysvětlilo, až když nám sousedi, kteří byli dopoledne doma, řekli co viděli. Mysleli si ale, že pes kočku týrá. Teprve, když koťata dorostla a rozdali jsme je, zavládl mezi našimi domácími zvířaty zase soulad.

Míša byl vůbec zvláštní tvor ve vztahu k mláďatům. Miloval totiž děti a to tak, že riskoval pravidelně život, jen aby se mohl účastnit jejich her. Za silnicí byla velká stráň, která sloužila hlavně ke hrám a v zimě se tady dobře sáňkovalo. Náš pes musel u toho být za každou cenu a tak pádil na stráň přes silnici za dětmi bez ohledu na auta a nebezpečí, hluchý a slepý, hlavně co nejrychleji. Naštestí se nikdy nic nestalo ani jemu, ani nikomu jinému. Vydržel celý den lítat za saněmi, nebo se kutálet  ve sněhu až do tmy. Celé odpoledne se ze stráně ozýval dětský smích a nadšený štěkot našeho Míši. Večer se pak svalil za kamna, spal a asi se těšil na druhý den.

Co jsme na naší zahradě mít nemohli, byly včely, a proto si otec sehnal místo na včelín až za osadou v polích. Chodívali jsme tam spolu ošetřovat včeličky, vybírat med a na konci léta zakrmovat. Nakonec jsem směla chodit zakrmovat  úplně sama, a to bylo velké vyznamenání. Chodila jsem ráda teplým letním podvečerem cestou mezi poli ke včelínu. Uvnitř bylo teplo, tiše bzučely včely a silně voněla směs vosku a medu. Stále ještě byly prázdniny, ale už se blížila škola. Nespěchala jsem, užívala jsem si tu tichou a voňavou atmosféru. Byla bych nejraději ve včelíně zůstala dlouho, ale noc se blížila,  a tak jsem se musela vrátit domů.

Z medu dělal otec výbornou medovinu a z ovoce ze zahrady zase pilně vyráběl domácí vína všech chutí, druhu a barev. Ne každé se dobře povedlo, proto se musel tento proces každoročně opakovat, vylepšovat receptury, ochutnávat víno a to nejlepší nabízet sousedům a návštevám. Totéž dělal i jeho bratr, a tak spolu soutěžili v nevyhlášené souteži o nejlepší víno. Podobali se sobě i v lásce k přírode a zahradničení, jen se zaměřili každý jinak. Strejda si pěstoval svou květinovou zahrádku pod lesem, ostatní plodiny a ovocné stromy byla ekonomická nutnost. Otec si zase pěstil a ošetřoval stromy, což byla jeho chlouba a to ostatní bral jako povinnost… Však také na jaře byla naše zahrada plná rozkvetlých stromů, a to, že to byla vřetena, jedno vedle druhého ve stejné výšce, zvyšovalo estetický zážitek na maximum. Na podzim, když jablka zrála se to opakovalo a všichni sousedi i kolemjdoucí nás ujišťovali, jaká je to nádhera, a tak jsme si to užívali všichni.
Zvláštní kulisu naší zahrady vytvářel hrad, tmavý, vysoký, impozantní a ve večerních hodinách osvětlený, blízký i když vzdálený. Byl součástí našeho bydlení a našeho života.