Cestování k lékaři

Mám kamarádku Barču. Barča není má partnerka. Už deset let mám svou přítelkyni. Barboru znám ale od dětství, a tak zůstala mou kamarádkou, přestože mám vztah. Netrávíme spolu čas, a když se setkáme, vždy je u toho i má přítelkyně.

Barbora byla vždy fajn holka. Život si s ní ale ošklivě zahrál. Ve dvaceti otěhotněla se svým přítelem. Ten ji opustil, když se dcera narodila. Byla totiž mírně postižená. Malá Verunka se vyvíjí pomaleji, než ostatní děti. Chodit začala ve třech letech. Dělá ale pokroky, hlavně díky své mámě Barboře.

Nyní má čtyři roky. Protože je ale neobratná a chodí hůř, než rok a půl staré dítě, vozí ji Barbora na delší trasy v kočárku. Má s ní trpělivost, rehabilituje a pevně věří, že Verunka brzy dožene své vrstevníky. Moc bych jí to přál, jim oběma.

Nedávno si Barbora zlomila ruku. Chirurgie je u nás zrušená, a tak musela na ošetření do města vzdáleného dvacet kilometrů. S dítětem v kočárku to nebylo jednoduché. Zvládla toho už hodně, a tak zvládla i tuto cestu. Kdo ví, kolik podobných ji ještě čeká? Cestou domů jí v autobuse začala malá plakat. Nejdřív malinko, a pak se rozeřvala na celý autobus. Barbora se snažila dítě uklidnit.

Vzala ji do náruče, nedbaje na sádru, a konejšila. Nepomáhaly ani hračky, ani čaj v lahvičce. Dítě spustilo hysterický pláč na celý autobus. Několik lidí se na mladou maminku pohoršovalo. Nejvíc stará paní sedící přes uličku. Křičela, aby dítě přehlušila, že za jejích mladých let toto neexistovalo. Matky vozily své děti v kočárku venku, na zdravém vzduchu, a necestovaly s nimi autobusy. A takto uječené dítě nikdy neviděla. „Vždyť je velká,“ zhodnotila nakonec stará paní a hrozivě zabodla ukazováček do vzduchu.

„Za vašich mladých let, kdo ví, kdy to bylo, ovšem byl lékař ve městě a vy jste za ním nemusela jezdit jako já tak daleko,“ odpověděla nešťastná Barbora.

Mnohým cestujícím neuniklo, že dítě trpí určitou vadou. Na Verunce to moc vidět není, při pečlivém pohledu si toho ale člověk všimne. Nakonec lidé tak doráželi na mladou maminku s plačícím dítětem, dovolávali se svých práv na klid při cestování u řidiče, až řidič Barboru požádal, aby vystoupila. Vysvětlovala, že má zlomenou ruku a jede s dítětem domů. Pěšky zbývající cestu nedojde, a další autobus jede až za hodinu. Nebylo jí to nic platné. Řidič nakonec maminku s kočárkem a vřeštícím dítětem vysadil na silnici mezi zastávkami, a s ní i mladíka, který se jí zastal. Barbora se dala do pláče. Co jí zbývá? Jak se dostane domů? K nejbližší zastávce to měla kus. Verunka se sice na vzduchu uklidnila, ale její máma si nevěděla rady. Chudák dobrodinec v podobě mladíka se ji snažil uklidnit. Sám ale netušil, jak se dostane domů. Oba měli cestu řádně zaplacenou. „Já bych došel domů i pěšky. Ale co vy?“ nakonec řekl.

I Barbora by došla. Dítě ale potřebovalo jíst. S sebou měla jen banán a čaj, to na cestu mělo stačit. Navíc byla unavená i ona i malá Verunka. Ještě že si vzpomněla na mě. Zavolala mi, když jsem byl zrovna se svou partnerkou. A vyrušila nás ve chvilce nejintimnější.

Naštěstí mám velmi rozumnou a empatickou přítelkyni. „Přece je tam nenecháš?“ zeptala se. Považovala za správné, abych jim pomohl. „Jedu s tebou,“ řekla má úžasná přítelkyně a v kuchyni narychlo zabalila jogurt a koláč, který pekla. A tak jsem sedl do auta a jel pro ně. Barbořina bílá sádra svítila do dálky. Verunka už spala v kočárku. Kamarádka tvrdila, že jsem ji zachránil. Kdepak! Já jenom udělal to, co by měl udělat snad každý, na koho se obrátí člověk v tísni.

„Kdepak, já jen udělal, co jsem měl,“ řekl jsem nahlas. Nabral jsem do auta i mladíka. Byli jsme všichni na jedné lodi. On se zastal bezbranné mámy a zasloužil si respekt. V zrcátku jsem viděl, jak se malá Verunka zakousla do koláče. Co na tom, že drobky lítaly na všechny strany? Hlavně, že dítě zabavené tím, že se něco děje, bylo klidné.

V autobuse v tu dobu jelo několik cestujících. Někteří se sice přidali na stranu mladé maminky, jiní ale přikyvovali vzteklé babce. Babce, která tvrdila, jak dobře vychovávala své děti. Bohužel, to se už nikdo nedozví, když její děti jsou možná už taky v důchodu.

Má epizodka má dohru. Barbora, dohnána mou přítelkyní, podala nakonec na řidiče stížnost. Choval se neprofesionálně. Zatím není rozhodnuto. Pevně ale věřím, že daný řidič si už zařídí možná jen za volantem svého soukromého osobního automobilu, v lepším případě jen v pouťovém autíčku.

čtenář
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete