Horké zboží

Dovolte opět jedno vzpomínání na minulost. Tenkrát jsem studovala na střední ekonomické škole v Českém Těšíně. Denně jsem dojížděla vlakem z Karviné, kde jsem bydlela a kde žiji dodnes. Byla to krásná studentská léta. Čas naivního a šťastného mládí, čas ideálů a snů…

Ten rok vyhořela velká papírna, vy v mém věku nebo starší si na to jistě vzpomínáte.

Najednou nebylo nic, co s papírem souviselo: toaletní papír, ubrousky, a ani dámské hygienické vložky nebyly. Toto zboží se rázem stalo nedostatkovým a podpultovým zbožím. My děti a mladiství jsme si z toho moc hlavu nedělali, ale naši rodiče běhali a snad i upláceli prodavačky papírnického zboží, z kterých se rázem stali velcí páni, aby sehnali kus papíru doslova na „utření zadku“.
Když toto zboží dorazilo a bylo ho tolik, že se dostalo do volného prodeje, před papírnictvím se ihned dělaly velké fronty, které jsme do té chvíle znali jen před zeleninou (na banány, pomeranče, mandarinky a další exotické plody) a řeznictvím (na vše, co připomínalo maso). No řekněte, bez masa a mandarinek se dá nějak žít, ale bez vložek a toaleťáku?

Tak tento běžný všední den jsem trávila, jako vždy, ve škole. Po škole jsem byla domluvená s našimi, že přijedu rovnou na naši zahrádku. Rodiče mě tam už čekali.  Právě jsme měli hodinu českého jazyka, kterou vyučoval náš oblíbený stařičký profesor pan Horký. Nic nás sice nenaučil, zato krásně vyprávěl. Znalosti měl, jen co je pravda, jen se obvykle nikam ve výuce nedostal.

V hodině literatury např. vyprávěl, jak se Jan Neruda narodil v Praze na Malé Straně, a už odbočil na Malou Stranu. Vyprávěl nám, jak tam byl s manželkou na dovolené, co zažili, jaké suvenýry si přivezli atd., a hodina byla pryč. A tak to šlo pořád. Stačilo, aby některý z našich slavných spisovatelů měl např. dceru určitého jména, a už vyprávěl o nositelkách toho jména, s kterými se on potkal ve svém životě. Jeho vyprávění byla ale krásná, barvitá a mnohdy i veselá. A tak nám to vlastně ani nevadilo. No, nevadilo. Začalo nám to vadit až ve vyšším ročníku, kdy nová profesorka zjistila, že neovládáme učivo právě ukončeného ročníku a my museli za pouhý rok zvládnout učivo obou ročníků.

To jsme si pak na pana profesora vzpomněli, a nebylo to vždy v dobrém. Tak takto právě probíhala hodina českého jazyka a my se opět bavili barvitým líčením pana profesora. Když zazvonilo, zeptal se nás ještě, zda někdo z nás nebydlí v Karviné poblíž části Mizerov. Já bydlela nejblíž, proto jsem se přihlásila. Pan profesor mě požádal, abych ho následovala do kabinetu.

Potěšena tím, že mě pan profesor potřebuje, jsem následovala shrbenou postavičku stařičkého pána ven na chodbu. Spolužačky skřípaly zuby, že si šplhnu. Viděla jsem, jak zuří, a ještě víc jsem se usmívala od ucha k uchu.

Pan profesor, když odemykal svůj kabinet, se mě zeptal, zda vím, kde je v této části Karviné zverimex. To jsem věděla moc dobře, chodila jsem tam od malička dívat se na rybky, papoušky a další zvířata. „Tak ve vchodu vedle bydlí můj syn a vy mu ode mě něco dáte,“ řekl pan profesor a vešel do kabinetu. Já ho následovala. Profesor mi napsal na lísteček synovo jméno a popadl dvě obrovské cestovní kabely, podobné těm, v kterých trhovci tahají své zboží. Byly opravdu obrovské, a navíc plné toaleťáků. Celá jsem zrudla. Pan profesor významně zvedl prst na znamení, že je to důležité, a řekl: „A dejte na to pozor!“ A já vypochodovala se dvěma kabelami na chodbu školy. Jak já se styděla, když jsem se takto obtěžkána musela vrátit do třídy, kde na mě už čekaly kamarádky. Když viděly, co sebou vleču, daly se do hurónského smíchu. Po zbytek vyučování jsem opatrovala obě kabely s nedostatkovým zbožím, aby snad někdo byť jen jednu rolku neuzmul. Profesor matematiky se sice snažil přemluvit mě, abych mu alespoň jeden jediný toaleťáček nedala nebo neprodala, já ale sveřepě bránila poklad, který mi svěřil pan profesor Horký. A ubránila jsem ho!

To ale ještě není konec. Čekala mě ještě strastiplná cesta vlakem domů a odtud autobusem až do míst, kde jsme měli a dosud máme zahrádku. Naši byli na zahrádce autem, jistě mě pak odvezou i s kabelami do Mizerova, kde se zboží konečně zbavím.

Kabely nikdo nemohl přehlédnout. A tak i cestující ve vlaku mě přemlouvali, abych svůj náklad rozprodala mezi ně. Tvrdošíjně jsem opakovala, že ne, že nesmím, až jedna paní halasně zvolala: „No jo, to je spratek nějaké vedoucí papírnictví! A pak má zbýt na ostatní. A my normální lidi abychom si utírali p… novinami!“ Ostatní cestující přikyvovali s uspokojením, že si mají na kom zchladit žáhu. Začala jsem si připadat, jako bych tu papírnu podpálila já sama.

Nakonec jsem se rozhodla nejet z nádraží autobusem na zahrádku, ale jít pěšky s horkým zbožím rovnou za synem pana profesora. Alespoň ten ze mě měl radost! Mnohokrát děkoval on i jeho paní.

A já jsem nasedla na autobus, který mě už bez úhony dovezl na zahrádku, kde na mě čekali rodiče. Má mamka lamentovala, že už i nám dochází toaletní papír a neví, co budeme používat pak…