Jak jsem nahlásila lupiče

Byl večer a já šla se svým psem ven, aby se vyvenčil před spaním. Máme svůj okruh, který vede kolem obchodů. Mám tam pocit většího bezpečí, protože část cesty je dobře osvětlena. Šla jsem jako dřív a najednou se pes rozběhl. Běžel jako posedlý rovnou k sekáčům. Stojí tam dva vedle sebe, oba ve stínu, a tak na ně není večer tolik vidět. Nejdřív jsem vůbec nevěděla, co tam psík vidí. Mhouřila jsem oči a snažila se rozeznat siluetu, kterou jsem zahlédla ve stínu. Maxík vrtěl ocáskem jako zběsilý.

Nejdřív jsem si myslela, že je to majitel obchůdku. Pak jsem ale pohlédla do očí zjevně vystrašeného člověka. Byl to zloděj! Nechápala jsem, co chce zloděj v oblečení z druhé ruky, zvláště když je vedle prodejna luxusní kosmetiky a dokonce i zlatnictví? V dnešní době nelze ale o ničem pochybovat. Ty luxusní prodejny byly dobře osvětlené, navíc mají určitě dokonalejší bezpečnostní systém, než obyčejný second hand. Kdo by investoval do zabezpečení obyčejného sekáče? Ten můj čtyřnohý hlupáček zloděje vítal. Mával svým ocáskem, a kdyby mohl, určitě by mu i pomáhal. Je to vítací pes a neví, co je nepřítel a hlídat. Každý povel je pro něj hrou, výzvou a krokem k přátelství.

Zloděj se zarazil a já se na chvilku obávala, že mě něčím bací. Určitě nestál o svědky. Rychle jsem se otočila a odcházela směrem k domovu. Maxe jsem táhla na vodítku. Nechápal, chudák, proč jsem ho uvázala, když běžně chodí na volno a cestu dobře zná. Tentokrát jsme šli ale jinak. V obavě, že by mě mohl zloděj sledovat, jsem šla domů oklikou. Ten muž ale za mnou nešel. Určitě zmizel ihned, když jsem ho tam uviděla.

Doma se mi vše rozleželo v hlavě. Pachatel zůstane nepotrestán, a možná, ne, zcela určitě bude krást dál. Možná vykrade i někoho z mých blízkých? Jak daleko je od vykradače obchodů k vykradači bytů? Možná si příště vybere za cíl i můj byt. Od našeho setkání uběhlo jen pár okamžiků, a tak jsem vytočila tísňovou linku policie. Nahlásila jsem vyloupení, a, bože, co si ten člověk asi myslel, oni ho tam chytli. Musela jsem vypovídat a brzy dojde k soudnímu procesu.

Slíbili mi, že snad k soudu ani nebudu muset chodit. Pachatele chytili při činu, bylo zřejmé, co se tam ten večer stalo. Stejně mám z toho divný pocit, zvláště při dnešních směšných trestech za zlodějnu. Možná ho ani nezavřou, a když, tak ho brzy pustí. Bude na svobodě. Co když si mě pak najde? Kolik je na našem sídlišti podobných babek se psy? Je jich dost, Maxík je ale jen jeden. A když jsem večer, stará ženská, šla kolem toho sekáče, je zřejmé, že bydlím někde blízko. Kdyby chtěl, zloděj si mě jistě najde. To zase budou Vánoce! Budu mít divný pocit, a když půjdu do schránky pro poštu, budu nervózní, co z ní vypadne. Nebude to náhodou soudní obsílka?

Znám ale majitele toho sekáče. Vídala jsem ho uvnitř, když jsem do obchůdku občas nakoukla. Chodil pravidelně se svou ženou, často se střídali u pultu. Mají malé děti. Když obchůdek otevřeli, jistě si líčili, že s jeho pomocí si něco přivydělají, zabezpečí děti. A pak přijde nějaký lump a snaží se jim jejich přání zhatit. Ten večer jsem tam byla jen já, kdo mohl zločinu zabránit.

Za ty dnešní obavy mně to stálo. Udělala jsem dobrou věc a udělala bych to znovu. Pro jistotu jsem ale změnila naši venčící trasu. Maxík si brzy zvykl. Naše nová stezka vede kolem školy, tak snad ji také nevykradou.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete