Jeroným a Benjamín

Žil byl jednou pan Jeroným. Toto prastaré jméno pocházející z řeckého Hieronymos znamenající doslova „svaté jméno“ nebo „muže se svatým jménem“ jako by předurčovalo Jeronýmovu povahu. Byl to člověk dobrácký, pracovitý a mírumilovný. Osud se s ním ale škaredě popral. Když utrpěl úraz a zůstal částečně ochrnutý, manželka se od něj odstěhovala. Jeroným ochrnul na jednu ruku a trápila ho páteř. Během krátké doby byl po několika operacích, které mu ale nepřinesly úlevu. Bydlení v bytě nezvládal, protože měl nízký invalidní důchod.

A tak se Jeroným odstěhoval do staré chaty za městem. Původně to byla udržovaná chata určená k rekreaci, kterou vlastnil jeho kamarád. Kamarád ale zemřel, chatu zdědily jeho děti a nikdo se o stavení nestaral. Děti odmítly spojení s chatou, protože bydlely daleko. Byly zabezpečené, měly svá honosná sídla a své moderně vybavené chaty. Chata po jejich otci zpustla tak rychle, že ji už nikdo nechtěl. Byla prakticky neprodejná, vhodná tak akorát ke zbourání. Když o ni Jeroným projevil zájem, nakonec děti byly rády, když mu ji darovaly.

Jeroným žil skromně. Topil si ve vyřazených kamínkách tím, co našel. Chodil do lesa na klestí, sbíral dřevěný odpad u kontejnerů a jedl velmi chudě. Tou dobu našel u jednoho z kontejnerů i malé štěně. Bylo odložené v krabici spolu se svými sourozenci a jediný tento pejsek v tu dobu ještě žil. Dobrácký Jeroným neměl to srdce štěně tam nechat. Odnesl ho domů a rozdělil se s ním o skromnou obživu. Štěně mu natolik přirostlo k srdci, že ho nepředal útulku a nevolal policii. Zůstalo u něj a dostalo jméno Benjamín. Bylo to těžké, starat se o další hladový krk. Spolu se štěnětem ale získal věrného kamaráda, ochránce a souputníka na strastiplné cestě životem.

Jeroným měl v sobě něco tajemného. Už od dětství, vyrůstal na vesnici, ho měla zvířata ráda. Dokázal zkrotit divokého koně stejně dobře, jako uklidnit a vycvičit nepřizpůsobivé a problémové psy. Spolu s Benjamínem se dostal víc mezi majitele psů, a tak si začal svou schopností přivydělávat ke svému důchodu. Alespoň bylo na granule pro Benjamína. Psi, kteří útočili a byli agresivní a jichž se jejich majitelé se báli, že třeba ublíží jejich dětem, se od Jeronýma vraceli zpět domů krotcí a poslušní. Jeroným psa uměl změnit a připravit do dalšího života. Ale pár lidí si už pro psa nepřišlo nebo mu rovnou řekli, že už ho nechtějí. Občas se setkal s tvrzením, že dají psa rovnou utratit. A tak psi zůstali u Jeronýma. Stal se z jeho chaty takový malý charitativní útulek. Co vydělal výcvikem, to opět vrážel do psů, a sám se musel dál uskromňovat. Pes je ale živé stvoření a Jeroným neměl srdce tyto psy odkládat do útulku. Věděl, že ve studeném kotci, bez stálého majitele, by se mohla psí povaha opět zvrhnout.

Jeroným měl na své chatě permanentně k Benjamínovi ještě minimálně tři až pět psů, stálých osadníků. Přilnul k nim a i přes svůj zdravotní stav se o psy láskyplně staral. Až když měl další zdravotní problémy a pomalu ztrácel zrak, o Jeronýmovi a jeho chatě se doslechli v nejmenovaném spolku, který sám pomáhal a zachraňoval psy v nouzi. Rozhodli se mu pomoci. Jeroným se už nedokázal o všechny své svěřence sám postarat. Zaměstnanci spolku navštívili Jeronýma a našli jeho svěřencům nové, adoptivní rodiny. Jediný, koho Jeroným odmítl dát, byl právě Benjamín, pejsek, kterého vyrval smrti z drápů, když ho našel před lety u kontejnerů.

A tak Benjamínek zůstal u svého pána. Stal se jeho očima. Byl mu oddaný až do Jeronýmovy smrti. Když už byl starý a nemocný Jeroným v takovém stavu, že se o Benjamína nedokázal vůbec postarat, spolek mu našel venčitele. A co víc, zajistil z příspěvků dárců také léky pro Jeronýma. Starý pán, „muž se svatým jménem“ tak měl to štěstí, že při jeho posledním vydechnutí mu do očí hleděl jeho věrný, oddaný a milující přítel Benjamín.

A co se stalo s Benjamínem dál? Spolek pro něj našel hodného a také osamělého pána. Byl už to psí stařeček. Brzy odešel za svým pánem. Věřím, že tam v nebi jsou spolu a je jim krásně.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete