Nemocná duše

Je to už nějak šest let, co jsem se úplně vyléčila z nemocné duše. Možná to někomu přijde zvláštní, ale věřte, že nemocná duše bolí mnohokrát více, než bolest fyzická. Bylo mi sedmnáct let, když jsem potkala svoji prví lásku, Petra.

Byli jsme do sebe oba zamilovaní až po uši a já měla nasazené růžové brýle hodně napevno. Proto mi vůbec nevadilo, že Petr jezdil bez řidičáku v pochybných autech a ještě s více pochybnými kamarády se kamarádil. Proč by mi mělo vadit, že někteří jeho kamarádi už mají zkušenosti s krádeží, násilím a vězením? Jenže netrvalo dlouho a Petr do všeho spadl taky. Začal se mi měnit před očima, někdy měl hromadu peněz a někdy naopak mu zase vyhrožovali, že jestli nezaplatí, že se má na co těšit. A tak jsem ho několikrát viděla celého zmláceného a zničeného, ale on s tím nikdy nic nedělal. Nikdy nešel na policii ani k lékaři. A to mě mělo varovat.

Když už jsem měla všeho dost a chtěla jsem se s ním rozejít, začal se chovat opět úplně jinak. Byl jako malé dítě nebo kotě. Brečel, mazlil se a přemlouval mě, že se budeme mít dobře a že si řidičák udělá. Já jsem mu naivně samozřejmě všechno věřila a to byla chyba. Petr mě jednoduše postupem času tak zmanipuloval, že jsem se nevědomky ocitla jako oběť. Ano, dnes vím, že jsem byla objekt domácího násilí a ne jen toho fyzického, ale i psychického. Když se mu něco nedařilo nebo mu nevyšel obchod, hned si vyléval zlost na mně.

Když jsem se ohradila nebo chtěla odejít, chytl mě pevně za ruku, švihl se mnou na postel a křičel na mě: „Nikam nepůjdeš! Ještě se budeš s někým někde tahat!“ Petr byl neskutečně žárlivý a v té době jsem to brala jako důkaz jeho lásky ke mně. On mě tak moc miluje, že nechce, abych od něho odešla. A když mě uhodil, stávalo se to tak dvakrát do týdne, omlouval se: „Lásko, promiň, já si to neuvědomím. Pochop mě, mám toho moc...“ Jak jinak, věřila jsem mu. I když jsem pak věděla, že jeho sliby nemají váhu, stejně mě nenapadlo ho opustit. On by to beze mě nedokázal. Rozhodla jsem se, že mu pomůžu.

Byl červenec a my jsme spolu dva měsíce společně bydleli. Po půl roce našeho „krásného“ vztahu Petr našel byt a já se tam s radostí nastěhovala, aniž bych tušila, že dělám největší chybu svého života. Tam za zdmi začalo opravdové peklo a věřte, že to nepřeji ani mému největšímu nepříteli.

„Petře, jsem domluvená s Lenkou na běhání, pohlídáš mi Nikyho?“ zeptala jsem se přítele, aby mi pohlídal štěňátko, zatímco si půjdu zasportovat. Zrovna byl u nás na návštěvě jeho kamarád se svojí přítelkyní, tak jsem si myslela, že soukromí uvítají. Jenže jsem se spletla. Petr se mi začal smát, že nikam nepůjdu, že budu sedět doma. Nechápala jsem proč a tak jsem tam tiše stála a čekala, co se bude dít dál. Potom se k němu přidal i jeho kamarád a přítelkyně a já si připadala jako idiot, jako dítě, co nic nesmí a není ničeho schopné. Chtěla jsem z toho udělat nějakou srandu a tak jsem s úsměvem odešla a zavřela za sebou dveře. Jakmile jsem je zavřela, tak se vzápětí rychle otevřely a za nimi stál brunátný Petr. „Tys neslyšela?“ křičel na mě a nato jsem dostala takovou facku, že druhou jsem si dala o zeď. Měla jsem mžitky před očima, bolest jsem ani necítila, jak jsem byla vyděšená. Jen jsem se ptala sama sebe, za co to bylo a proč vůbec. Za to běhání? Nebo že jsem ho neposlechla? „Táhni domů!“ to bylo poslední, co jsem od něj uslyšela, protože jsem nejspíš omdlela.

Probudila jsem se až za tmy v posteli oblečená ve sportovních šatech. Až po pár sekundách mi došlo, co se stalo, ale důvod jsem neznala. A jakmile jsem vstala z postele, začalo mi tepat v hlavě a neskutečně mě bolela. Šla jsem pomalu do obýváku, protože sebemenší pohyb mě neskutečně bolel a já nevěděla, co se to vůbec všechno stalo. V obýváku seděl Petr a když mě uviděl, rozbrečel se. „Lásko, promiň, já za to nemůžu, jsem jen vynervovaný, pochop mě,“ omlouval se a já jako husa pitomá jsem opět uvěřila  a odpustila mu. Vlastně jsem ho tedy chtěla „pochopit“, i když jsem nechápala vůbec nic. Raději jsem se na nic neptala a tiše si sedla do křesla a nechala si chvíli posluhovat od Petra, který mi donesl prášek na bolest a čerstvý džus. Proč je každou chvíli jiný? Ptala jsem se sama sebe, ale odpověď jsem nenacházela.

Dny plynuly a já se dívala do zrcadla, jak mi modřina z obličeje mizí. Hm, docela rychle, to je dobře, aspoň můžu jít navštívit rodiče, plánovala jsem si, ale to jsem byla na omylu. Jakmile jsem se s nápadem svěřila Petrovi, svým překvapením nemohl ani mluvit. „Proč bys tam chodila, když bydlíš tady se mnou? Máš psa, tak se starej a ne abys někde lítala po čertech.“ Řekl mi a já měla utrum. Dodnes nechápu, co bylo špatné na tom, navštívit rodiče. Až později mi vše došlo a já pochopila, že to bylo všechno z jeho nízkého sebevědomí. A nechtěl se přede všemi shodit, že si jeho přítelkyně dělá co chce. On chtěl zapadnout do své party a chtěl být oceňovaný a vážený, jenže si nevšiml, že si z něj ostatní dělají jen srandu a využívají ho. Ano, na to jsem měla nos, ale bohužel jsem neměla nos na své vlastní trápení. Proč by jinak všechny špatnosti měl dělat on? Proč musel chodit jen on jediný na policejní výslechy? Protože jen na něj měla policie důkazy. Na jeho kamarády ne, protože ti si to uměli vše dobře zařídit.

Jenže jednoho dne si policie i mě vyzvala na výslech. Když jsem ten dopis otevírala a pak četla, stále jsem přemýšlela, co jsem provedla, že musím k policejnímu výslechu. Nevinně jsem to ukázala Petrovi a on, místo toho, aby mě utěšoval, mě opět uhodil. A aby toho nebylo málo, tak do mě na zemi kopl a plivl na mě. „Proč to děláš?“ ptala jsem se s pláčem a zoufalstvím. Ovšem vysvětlením mi byl další kopanec a ponižování. Že prý jsem mrcha, co ho udala na policii a že kvůli mně půjde sedět. Že se mu tahám za zády s ostatníma chlapama a ho dostatečně nemiluji. Jsem prý jen nepotřebný kus masa, co nikdo nepotřebuje. Na tohle jsem už odpovědět nedokázala. Bolelo mě to víc, než si kdo dokáže představit. Tohle že je láska? Já si vlastně už nedokázala představit, co je to láska, cit a pochopení. Jen jsem věděla, že zamilovaní chodí spolu na romantické procházky, chodí spolu do kina a co víc, hlavně si neubližují. A i přes to všechno, co jsem věděla, jsem nedokázala Petra opustit. Stále mi říkal, že se beze mě neobejde, že můj odchod ho zabije a že stejně jsem k ničemu, že by mě nikdo nechtěl a že vlastně můžu být ráda, že má o mě zájem on. Nějak jsem mu asi věřila, protože jinak si to vysvětlit nedokážu, že jsem to všechno snášela.

Jenže potom nastal den, kdy se všechno změnilo. Ten den jsem šla na policii, protože jsem byla předvolána. Měla jsem strach, co po mně budou chtít, i když jsem si byla jistá, že jsem nic neprovedla. Jenže to, co jsem se tam dozvěděla, mě málem složilo. Petr, můj milující přítel a jeho kamarádi pravidelně přepadávají lidi a okrádají je a dvakrát vykradli samoobsluhu.

„Pardon, ale to nemůže být pravda,“ hájila jsem Petra, protože jsem si byla jistá, že tohle udělat nemohl. Potom mi ale policista dal fotografie, kde byl na nich jasně vidět Petr a jeho kamarádi. Dlouho jsem na fotky zírala a nemohla tomu věřit. Tohle že je můj Petr? „Slečno, nebije vás nebo nějak neubližuje? Máme tu hlášené i napadení a ublížení na zdraví.“ Sklonila jsem hlavu a přemýšlela jsem, jestli jít s pravdou ven. Beru jeho chování jako normální nebo je to ubližování, psychický teror? Jak to mám vlastně nazývat? Motala jsem si vlasy na prst a mlčela, nevěděla jsem, co říct. „Slečno, odpovězte, prosím,“ vyžádal mě znovu policista a já spustila. Přes pláč a vzlyky mi nešlo skoro rozumět, ale on tomu rozuměl. Určitě jsem nebyla první ani poslední, a tak věděl, o co jde a jak se věci mají. Vše si zapsal a po hodině a půl jsem odešla domů. Ne domů, do našeho společného bytu, ale šla jsem domů. Tam, kde jsem se narodila a kde jsem vyrůstala. Šla jsem k mamince, která mě objala a vítala mě a všechno věděla, jen se bála zasáhnout. Prý si o tom štěbetají i vrabci na střeše. Bylo mi neskutečně trapně a styděla jsem se, že jsem nechala se sebou takto zametat.

Po měsíci mi přišel domů dopis. Byl od Petra, který psal momentálně z vězení. Dostal pět let a prý ho to všechno moc mrzí. Že prý si tam všechno uvědomil a že se těší, až se vrátí a budeme zase spolu a založíme rodinu. Ano, měla jsem nutkání mu odepsat, ale nakonec jsem to zavrhla. Chodila jsem rok a půl k psychologovi, brala antidepresiva a sobě jsem si slíbila, že Petrovi nenapíšu a ani ho nechci nikdy vidět.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10