Kamarádka z Drážďan

Kamarádek jsem nikdy moc neměla. Dávala jsem přednost kvalitě před kvantitou. Na jednu ale nezapomenu nikdy. Asi tak v šesté třídě jsme se mohli rozhodnout pro nepovinný předmět. Vybrala jsem si němčinu.

Když už jsme jakž takž zvládli základy, přinesla nám učitelka německý časopis s adresami stejně starých dětí, které si chtěly dopisovat. Vybrala jsem si Irenu z Drážďan. Pracně jsem sesmolila první dopis, vložila fotku a čekala. Odpověď přišla obratem. Začaly jsme si dopisovat a já se šprtala němčinu až se tomu učitelka divila. Postupem času jsme si psaly o svých zálibách, prvních láskách a svých městech a dopisy byly čím dál delší.

Irča byla jedináček, nevlastní otec byl farářem a maminka jeho hospodyní. Z dopisů jsem se dozvěděla, že pravý otec se zabil v horách týden před svatbou.

V dopisech jsme se dohodly taky na osobním setkání. To už nám bylo 17 a obě jsme byly po uši zamilované. První jsem měla přijet já do Drážďan. Jeli jsme tam s mým nynějším manželem na motorce. Kupodivu jsme nebloudili a s Irenou jsme se poznaly hned. Těch pár dnů uteklo hrozně rychle. Občas se povedla vtipná situace, to když jsem pořádně nerozuměla. Hned jsme taky dohodli, že Irča návštěvu co nejdříve oplatí. Přijede i s rodiči 15. srpna. Opravdu všichni přijeli a první dny jsem jim ukázala Prahu, jeli jsme se vykoupat k Máchovu jezeru, jenže panu faráři se moc líbil kopec nad naším městem a nedal jinak, než že tam vylezeme. Snažila jsem se mu vysvětlit, že je to vojenský prostor a že se tam nesmí, nakonec jsem to riskla. Byla ve mně malá dušička, když jsme se škrábali nahoru a panu faráři se ještě ke všemu houpal na krku foťák. Dopadlo to dobře a příští den 20. srpna 1968 odjeli. A jak známo, v noci dorazily spojenecké armády a uzavřely se hranice. To byla teda klika. Za týden mi přišel od Ireniných rodičů dopis napsaný česky, kde nám psali, že vědí, co se stalo a že jsou s námi. Hodně mě to dojalo.

Další rok jsme se obě ve stejnou dobu vdaly a za pár let se nám narodily každé dvě holčičky, taky zhruba ve stejných letech. Zase bylo o čem psát.

Když bylo Irče skoro 40, začal její manžel pokukovat po mladých dívkách. Protože Irena věděla, že si pořád přál syna, odhodlala se ke třetímu těhotenství. Opravdu se narodil vytoužený syn a jako dárek dostala Irena návrh na rozvod. Zůstala se synem sama. Dcery už byly vdané a měly své rodiny. Obě jsme měly plno starostí, tak dopisy řídly. Asi po roce mi přišel dopis z Drážďan, psaný neznámým písmem. Claudie, dcera Ireny mi psala, že maminka zemřela na rakovinu jater, že byla dlouho nemocná a nechtěla mi to napsat. Bráchu si vzala Claudie k sobě. Brečela jsem nad tím dopisem jako želva, ta hodná holka Irena si to vůbec nezasloužila. Nikdy na ni nezapomenu.