Sluníčkový den

Asi jsem ten den měla opět jeden ze svých méně vydařených dnů.
Začal krásně. Sluníčko svítilo, syn byl ve škole, pes vyvenčený a já měla volný den. „Zajedu ke kamarádce!“ řekla jsem si. Nachystala jsem se, vzala sušenky ke kávě, seběhla do sklepa, odkud jsem vyvedla svého milovaného „oře“ a venku nastartovala a jela směr obec nedaleko našeho města, kde kamarádka bydlí.

Tím ořem není nic jiného, než mé kolo. Řidičák mám, ale od doby, co jsem udělala papíry, je to jen kartička vložená do peněženky. Nosím ji stále a tajně sním, že někdy někde narazím na člověka za volantem, potřebujícího neodkladnou pomoc. A nikde nikdo nebude, mobil nebudu mít u sebe, tak sednu za volant a toho chudáka dovezu do nemocnice. Pro tuto příležitost tu kartičku vlastně v peněžence mám. Mezitím se mé řidičské schopnosti rychle blíží nule a kdyby onen okamžik nastal, věřím, že onoho polomrtvého ubožáka svou jízdou dorazím úplně.

     Tak jsem jela a těšila se na to, jak si nerušeně poklábosím s kamarádkou. Ani mě nenapadlo, že by nebyla doma. Dopoledne je doma vždy. Pracuje jen odpoledne. Občas u ní takto udělám přepadovku a ještě nikdy se mi nestalo, že bych ji nezastihla. Tak teď se to stalo. Ale protože to sluníčko tak krásně svítilo a domů se mi nechtělo, snědla jsem nachystané sušenky před brankou jejich domečku a vyrazila do nedalekého supermarketu. Ten den začínaly akce, podívám se, zda se mi něco nehodí. Projdu se, vyzkouším pár hadříků, udělám si prima babský den.

     Dorazila jsem k supermarketu, zaparkovala svého oře a vběhla dovnitř. Ukořistila jsem vozík, ten den tu bylo skutečně hodně lidí, a lačně procházela kolem regálů. Měla jsem chuť utrácet. A tak ve vozíku mimo nezbytných potravin skončila i krásná halenka, poslední, z výprodeje za polovinu. Pak jsem si náhle uvědomila, že nevím, zda jsem zamkla kolo. Přemýšlela jsem, ale nedokázala jsem si vzpomenout na to, že bych zámek na kolo vůbec držela v ruce. Určitě jsem ho zamkla! Je to věc, kterou člověk dělá automaticky. Kolikrát jsem se po vyžehlení prádla vracela domů, jestli jsem vyndala žehličku ze zásuvky? A vždy byla vyndaná. A kolikrát jsem přemýšlela, zda jsem zamkla byt? Tím jsem se uklidnila a zařadila se na konec dost dlouhé fronty, která se mi z mého pohledu zdála ovšem nejkratší. Za kasou seděla jistojistě ta nejpomalejší prodavačka, kterou zdejší supermarket zaměstnával.

Jako na potvoru všichni v mé řadě platili kartou, došel papír v kase a neseděla cena několika kousků zboží. Nervózně jsem pokukovala po hodinkách. Syn přijde za půl hodiny ze školy a zapomněl si klíče. Bude nejspíš čekat na schodech před bytem. Konečně jsem přišla na řadu.
Zboží jsem vyskládala na pás, pomalá pokladní vše namarkovala, já uložila věci do tašek a byla mi oznámena výsledná cena. Lovím peněženku v taštičce zavěšené na rameni, ale ona tam není. Byla jsem okradena? Za mnou přešlapovali ostatní zákazníci, paní prodavačka se vyzývavě dívala a já, rudá až za ušima, jsem ze sebe začala soukat, že nemám peníze. Kde jsem je měla naposledy? Byly mi ukradeny? A co má občanka a řidičák, průkazka zdravotní pojišťovny? Ty tam byly také.

A tak jsme se s paní pokladní dohodly, že si nákup nechám v supermarketu a odpoledne se pro něj stavím. Odcházela jsem z obchodu a styděla se. Nenávidím lidi, kteří jdou na nákup a u kasy zjistí, že jim nevyšly peníze. Já pro změnu nakoupím spoustu věcí a nemám u sebe ani korunu. A co když mi peněženku někdo ukradl? Vyjdu ven s klíčem od kola, ale ono tam není. Bylo ukradeno! Je mi do breku. Mé milované kolo, můj jediný, spolehlivý dopravní prostředek. Mám volat policii? Kde vlastně mám účet od stařičkého kola? Má to vůbec cenu? Kolena se mi třesou, když chodím jak lev v kleci kolem vchodu do supermarketu. Sem, tam, sem a zase zpátky. Pak jdu trošku dál, k dalším stojanům, a zahlédnu můj košík. Je tam, kde má být, na nosiči umístěném na mém kole. Já si spletla stojany! Hurá, tak aspoň kolo mám! Musím zajet domů a zjistit, jestli tam není i peněženka.

     Když odemykám, vypadne lístek zastrčený za dveřmi: „Ahoj Pavli, rozhodla jsem se udělat přepadovku, ale nechytla jsem tě doma. Škoda. Halča.“ Ten lístek psala kamarádka, u které jsem ten den byla a nechytla jsem ji doma. Tak jsme měly obě stejný nápad. A v době telefonů a internetu nás ani jednu nenapadlo si zavolat nebo aspoň poslat zprávu.

     Peněženka ležela v kuchyni na stole, tak, jak jsem si ji ráno nachystala, že ji vezmu na výlet. A tak jsme se odpoledne se synem opět projeli na kole, vyzvedli nákup v supermarketu a já večer před spaním měla pocit, že ten den zas tak špatný nebyl… Jen mi bylo líto, když jsem s nákupem z tašky vytáhla i šest mokrých dřívek od nanuků. Ony ty nanuky na mě totiž do odpoledne čekaly v tašce…