Kamarádka z Ruska

Když jsem byla ještě slečna školou povinná, ve škole jsme si v rámci tzv. družby se Sovětským svazem dopisovali se školáky z tehdejšího SSSR. Oživili jsme si tak tehdy povinnou ruštinu a seznámili se s tradicemi jiné země. Já si dopisovala s Natašou. Byla o rok starší než já, měla tři sourozence a podobné zájmy jako já. Moc mě dopisování si s ní bavilo. A tak obálky v naší poštovní schránce byly čím dál častější. Později jsme si poslaly i drobné dárečky. Měla jsem Natašu ráda stejně, jako ostatní své kamarádky, které žily v mém okolí.

Když přišlo léto, škola ve spolupráci s rodiči dohodla pobyt ruských dětí u nás, který později měla vystřídat cesta našich dětí do SSSR. Protože maminka nebyla proti, i já netrpělivě očekávala příjezd Nataši. Když přijela, přivezla mi obrovského malovaného kohouta z keramiky, který sloužil zároveň jako váza a sadu matrjošek. Toho kohouta dodnes mám jako suvenýr doma. Pro vysvětlenou - matrjošky jsou ony krásné malované dřevěné panenky, kdy se ve velké skrývá menší, v ní ještě menší, až úplně na konci je titěrná malovaná figurka.

I my měli pro Natašu a také její sourozence přichystané drobné suvenýry. Maminka vařila a pekla, aby mé kamarádce u nás chutnalo.

Jednoho dne nás vzali rodiče do lesa na borůvky. Nataša sběr borůvek vůbec neznala, brzy ji ale začal bavit. My děti - sestra, Nataša a já, jsme sbíraly víc do pusy, než do přichystaných kyblíčků. Bylo nás ale přesto i s rodiči pět, a tak jsme přivezli domů pořádnou úrodu.

„Co s tím budeme dělat?“ lamentovala, napůl hraně, maminka. Ještě ten den vykouzlila kynutý koláč bohatě posypaný drobenkou. Tenoučké těsto s tlustou vrstvou borůvek posypané sladkou drobenkou Nataše tolik chutnalo, že koláč ještě ten večer zmizel.

„Nikdy jsem nic tak dobrého nejedla,“ olizovala se kamarádka.

I knedlíky plněné borůvkami jí chutnaly. Ovšem koláč, ten byl pro Natašu ze všeho nejlepší. To léto maminka upekla další tři, aby návštěvu jaksepatří pohostila.

„Nikdy na ten koláč nezapomenu,“ loučila se Nataša při odjezdu a v tašce měla pečlivě uložený recept na borůvkovou dobrotu.

„A na nás snad ano?“ dobírala jsem si kamarádku. Věděla jsem, že ne. Příští rok přijedu já za Natašou, těšila jsem se.

Uběhla spousta let. S Natašou jsem si dopisovala ještě na střední škole, ale navštívila mě už jen jednou. Bylo to právě v létě, když zrály borůvky. Opět si pochutnala na koláči, který jí tak chutnal.

Pak měla každá z nás svůj vlastní soukromý život.

Loni v létě jsem navštívila Karlovy Vary. Byla jsem nedaleko nich na dovolené a výlet do lázeňského města jsem si nemohla nechat ujít. S přáteli jsme se vypravili do vyhlášené cukrárny na kávu a zákusek. Moc jsem si pochutnala. Když jsme se chystali k odchodu, zaslechla jsem v rohu cukrárny rusky mluvící ženu. Její rozhovor s mužem zněl asi takto: „To není to, co já znám tady z Česka. Když jsem byla malá, jezdila jsem na Moravu za kamarádkou. Její maminka nám pekla koláč z borůvek, které jsme nasbírali v lese. Nikdy jsem nic tak dobrého nejedla.“

Ač od poslední komunikace s Natašou uběhlo víc, než třicet let, bezděky jsem se na ženu podívala. Mohla být v mém věku. Bylo tak nepravděpodobné, že by to mohla být právě ona. Přesto jsem k ženě přistoupila a s omluvou se jí zeptala, zda se nejmenuje Nataša. Chvilku na mě vyjeveně hleděla, pak přikývla a její koutky se malinko zvedly. O pár okamžiků později jsme se už s úsměvem objímaly. Byla to má Nataša!

Bohatě se vdala, měla dvě dcery a dokonce i malého vnuka. Přesto, že já Rusko již nenavštívila, ona jezdila do Varů každým rokem se svým mužem. Na Česko a borůvkový koláč od mé maminky nikdy nezapomněla.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10