Malované štěstí

Mnozí z nás se plahočí za štěstím a zapomínají si všímat, jak čas rychle ubíhá, jak se měníme my sami a také věci a události kolem nás. Někdy skrze to hledání doslova zapomínáme žít, radovat se a milovat.

Je zvláštní, že ta malá dětská štěstíčka nám utkví v paměti i po desítkách let a vykouzlí úsměv na tváři. Vyrůstala jsem v podhorské vesnici a byla jsem sběratelem všeho druhu, pro tatínka jsem zvedla ze země každý šroubek, hřebíček či matičku, pro maminku jsem zase schraňovala ztracené kapesníky, sponečky a barevné flakónky od voňavek. Maminka mi pravidelně dávala kázání, že když budu ve své sběratelské vášní pokračovat, tak se do bytu zanedlouho nevlezeme. Tenkrát si jistě neuvědomovala, že ten pocit štěstí a radosti u malého tvorečka, který obdarovával, vyrovnával veškerou péči o sběratelské kousky a starost s nimi.

Pamatuji si, že když už flakónků bylo tolik, že zabraly celou bednu na hračky, najednou se všechny někam ztratily. Byla jsem moc smutná, maminka řekla, že si je vzala jedna paní a bude do nich zase plnit voňavku. Já jí moc nevěřila, a když jsem zase prolézala dvorky v okolí, na nedalekém smetišti jsem je našla, byly všechny a jako bonus jsem našla další tři. Všechny jsem nanosila na dvorek pod pumpu a umývala je. Pak jsem je vyrovnala do řady a nechala na sluníčku uschnout. Tak jsem se unavila, že jsem si lehla do trávy ke svým flakónkům a usnula. Tam mě nalezla maminka. Nevěděla, zda se má smát nebo plakat, ale já vím, že najednou pochopila a už mi je nikdy nevyhodila. Naučila mě je ukládat tak, aby nezabraly hodně místa a sama mi vždy nějakou lahvičku do sbírky přidala.

Štěstí se skládá z malých střípků a tuto mozaiku vytváříme celý život. Je dobře vědět, že nikdy nebude hotová a že sklíčka budou mít různou velikost a barvu a nenajdou se dvě stejná.

Všichni jsme sběratelé, ale občas se pachtíme za velkými solitéry, a ta malá, daleko hodnotnější, nám zcela uniknou.

Moje malá vnučka je zdrojem štěstíček všeho druhu. Jako máma jsem nikdy nebyla moc hravá, starosti o rodinu mě pohltily a neuměla jsem se bezprostředně smát nebo udělat nenadálé věci a nestydět se za ně. Právě ona je mou průvodkyní v tom skoro ztraceném světě dětství, fantazie a malých lumpárniček. Já se opravdu nikdy tolik nenasmála, jako s tou malou okatou holčičkou.

Moje maminka byla taková hračička, na její pohádky a hry si pamatuji dodnes. Vybavila mě schopností improvizace, fantazijních výletů a nesmírné představivosti. Jen jsem se je bála v minulosti plně rozvinout. Ve vnučce nacházím hodně ze své maminky, někdy si sama připadám jako její dítě a ne babička. Když už je hodně unavená, lehne si mi na klín a se slovy: „Babičko, prosím, maluj“, si vyhrne tričko a slastně zavře oči. A babička - malířka jí maluje prsty na zádíčka bájné barevné oře všech barev. Nevím, jak to holčička pozná, ale hned ví, že jsem použila jinou barvu, že chybí kopýtka nebo, že se třpytky ve hřívách málo lesknou.

I já se přenáším při této činnosti, kdy jsme tu jen my dvě a naše malování, do dob dávno minulých, běhám se Sárinkou s koníčky po nedozírných loukách, přeskakujeme potůčky, posloucháme dusot těch krásných zvířat a jsme obě moc šťastné.

Když jsou všichni koníčci na svém místě a nechybí jim žádný detail, zanotujeme spolu dávné hity. I v tomto si Sárinka nezadá se svou prababičkou, kterou ona sama nikdy nepoznala, vybírá totiž staré songy, které dnešní drobotina již nepozná. Vnučka umí zanotovat například píseň Tři tamboři, Johny mi dal k svátku, Malovaný džbánku a další melodie. Učarovaly jí také slovenské písničky, ty dětské i lidovky /Z Východnej dievčatá, A ja taka dzivočka, Biela ruža apod./. Pokud některému slovu nerozumí, trpělivě vysvětluji. I při zpěvu mně důvěrně známých písní, zažívám pocit zvláštní sounáležitosti a návratů do minulých let. Vidím samu sebe, jak v kroji křepčím po školním dvorku s kamarádkami a krk bych za to nedala, že totéž vidí i ta moje malá zpěvačka. Nezpíváme si jen doma, jdeme třeba ze školky, držíme se za ruce, zpíváme si a usmíváme se na svět.

Rozkvetla jsem, omládla duchem a lehčeji snáším ústrky osudu. Sdílené štěstí je to nejlepší, co mi život přivál. Nevydám za něj ani korunu, jen si vyšetřím krapet času, dodám dobrou vůli a chuť zúčastnit se…

Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete