Markéta Zinnerová - Indiáni z Větrova

Název knihy: Indiáni z Větrova
Autorka: Markéta Zinnerová
Nakladatelství: Albatros
Datum vydání: 4.9. 2013
Vázaná vazba s laminovaným potahem
Formát: 114 x 194 mm
Počet stran: 128 stran + 8 stran příloha
Cena: 169 Kč

Na indiány si hrál aspoň na chvíli jistě každý správný kluk. Pro devítiletého Fandu Blesíka alias Chytrou lišku je to ale víc než hra – odmala vyrůstá v dětském domově a nepoznané teplo rodiny si vynahrazuje vysedáváním u poradního ohně…

Hlavními hrdiny příběhu jsou děti – z vesnice Hroznov a z dětského domova na Větrově.
Hry a nezbednosti, strasti, dětská přátelství i sváry, touha po harmonické rodině a po štěstí… Všechny ingredience namíchat ve správném poměru, aby se čtenář bavil i přemýšlel, umí autorka velmi dobře.

Sny, radosti a trápení knižních hrdinů jsou podobné těm, s kterými se dětští čtenáři setkávají dennodenně, navíc zde nacházejí často i řešení problémů. Díky laskavému humoru a umění vcítit se do dětské duše si knížka Markéty Zinnerové našla své obdivovatele a čtenáře již mezi několika generacemi. Příběh známe také jako televizní film.

Ukázka z knihy Indiáni z Větrova:

NÁČELNÍK KANČÍ ZUB

Na pokraji moravské dědiny, kousek od hranic, stojí bývalý lovecký zámeček pánů z Větrova. Je omítnutý pampeliškovou žlutí, má spoustu věžiček pokrytých prejzy a korouhvičku s kohoutem. V zámečku je nyní dětský domov. Žijí v něm děvčata a kluci od šesti do patnácti let, všeobecně zvaní Větrováci. K domovu patří veliká zahrada, která pořád ještě připomíná park. Ze tří stran ji obklopuje bytelný prkenný plot a zepředu honosná tepaná mříž. Část parku později vykáceli, založili sad a zeleninové záhony. Ale i tak přerůstá k radosti dětí zahradníkovi přes hlavu. Nejzarostlejší a nejpustší místo si zabrali indiáni. Postavili ohniště a vymohli si, že smějí zvečera pálit klacky a shrabané listí. Nevadil jim ani podzimní chlad, který už dotíral na záda. Indiáni jsou otužilí.

Pouze Hbitý svišť si nosil deku, ale nijak mu to nezazlívali. Měl pořád rýmu. Předním mužem kmene byl bezpochyby náčelník Kančí zub, jinak prostě Přemek Hrůza. Rodové jméno získal podle klu opravdového kňoura, střeleného hajným Sedloněm. Sedloň mladší, Přemkův spolužák, zub ukradl a vyměnil s Hrůzou za sérii kreseb ze života učitelského sboru.
Přemek se klidně mohl jmenovat Orlí péro, Zběsilý bizon, ale i ještě nějak líp. Ovšem orlí péro neměl a z bizona taky ani chlup. Zato kel divočáka ano, a ještě provrtaný, takže ho mohl nosit kolem krku dokonce i do školy. U ohně kluci sedávali skoro nehybně. Pohnul se
jen, kdo si přeseděl nohu; a Fanda, ten ji snad měl přesezenou pořád. Opravdoví indiáni sebou v jednom kuse nemelou. Nemají to v povaze a taky by neslyšeli, kde se co šustne.

Jen lehký větřík občas pohnul některým brkem v čelence nebo shodil lístek na pomalovanou tvář. Hoši se snažili hovořit čistě indiánskými výrazy. Jako třeba: „Ten prašivý skunk Viták mi včera napověděl špatně básničku, Velká noho.“ „To ti vyved naschvál, Veverčáku. Měl bys té zbabělé bílé tváři napráskat.“ „Už se stalo, bratře Velká noho. Vyčíhal jsem si ho na prérii za jejich vigvamem. Chytil jsem ho do lasa. V hodu lasem su báječný.“
Čistě indiánské výrazy měly úžasnou výhodu. Brzy se vyčerpaly a kolem ohně panovaly dlouhé chvíle mlčení. Náčelník si ticha velmi považoval a podporoval je úslovím: „Copak jsme baby? Za muže mluví čin.“ O činy větrovských indiánů nebyla nouze. Páchali
polní pych, drbali lusky i švestky a lezli do zahrad.

Bili se s místními kluky, takže maminky často lamentovaly, že Větrov byl Hroznovu čert dlužen. Úplně mylně se domnívaly, že jejich kluci mají beránčí povahu. Náčelník uhranul Lídě Novotné. Taky na ni v praskotu plamenů, maskován nehybným výrazem a barevnými
hlinkami, přečasto myslel. Právě proto měl mlčení kolem ohně rád. Byl mezi svými, a přece sám. Přemek byl na Větrově dobrých pět let. V dětských domovech žil většinu času, který obsáhl pamětí. Jen dávnověku jeho dětství patřila úplně obyčejná vzpomínka.
Měl postýlku v otlučené kuchyni. Ráno se probudil a okno zamrzlo krásnou zahradou. Stromy, tráva, květiny, všechno v ní bylo ledové a bílé. Ve sporáku buchlo, plynové plamínky vyskočily jako vojáci a kuchyň se naplnila příjemným teplem.

Více informací nejen o knize Markéta Zinnerová - Indiáni z Větrova se dozvíte také na stránkách nakladatelství Albatros Media.