Moje svatební vzpomínka

Na konci roku většinou lidé bilancují celý uplynulý rok. Často naše vzpomínky ale sahají mnohem dál, než jen na začátek toho končícího roku. Stejně tak já sedím s kluky nad fotoalby a prohlížíme si staré fotky. Při prohlížení mého svatebního alba se mé oči opět zalijí slzami. Ne že bych byla tak sentimentální a plakala u každé svatby, kterou vidím. Ale je to prostě proto, že moje svatba se moc nevyvedla a vzpomínky na ni nejsou zrovna růžové.

Je to již deset let, ale vzpomínky ožívají tak, jako by se všechno odehrálo teprve včera. Naši svatbu jsme naplánovali na srpen. Již před daným datem se na mě hnaly některé drobné problémy jako, že náš pan farář během srpna většinou jezdíval na dovolenou a my jsme do poslední chvíle nevěděli, jestli nás bude oddávat on nebo někdo cizí, což by mě dost mrzelo. Stejně tak byla nejistá přítomnost mého kamaráda v kapele, která nám měla na svatbě hrát, protože si někdy na jaře jeho slepé střevo vzpomnělo, že chce ven a připoutalo ho tak na delší dobu na nemocenskou. Taky moje dvorní kadeřnice mi oznámila, že v den mé svatby odjíždí s celou partou na dovolenou do Chorvatska. Nikdy jsem si nedělala iluze o svatbě. Říká se, jak se všechny dívky těší na svou svatbu, jak budou vypadat jako princezny, jak si tento den užijí! Já ne! Netěšila jsem se. Pro mě to znamenalo být celý den středem pozornosti a to se mi zrovna nezamlouvalo. Chtěla jsem mít už všechno za sebou. Přesto se mě ale všechny ty drobné problémy dotýkaly a říkala jsem si, proč se to tak musí komplikovat? Nakonec všechny tyto malichernosti dopadly dobře a přišla daleko horší rána.

Pan farář se vrátil z dovolené a už jsme věděli, že bude naši svatební mši sloužit on. Kadeřnice se usmívala, když mi říkala, že nejdřív přijde učesat mě i mou sestru a teprve potom odjedou s rodinou na dovolenou. Kamarádovi včas skončila nemocenská, takže jsem věděla, že v kapele hrát bude. Vypadalo to, že všechno klapne. Mé svatební šaty z půjčovny byly krásně bílé, upravili mi je přesně na míru. Stihli jsme všechno vyzvednout včas. Visely už na ramínku na mé skříni, připraveny na ten „slavný“ den. Celý týden bylo horké letní počasí. Již od pondělka jsme různě zařizovali, rozváželi koláče po rodině i známých. Koncem týdne se zase rozvážely už výslužky apod. V pátek večer jsme celá rodina seděli ještě v jídelně a dělali voničky pro svatební hosty. Sestra i já jsme vypadaly docela legračně s připravenými natáčkami na hlavě. Kolem desíti hodin už mě poslali spát, že prý nevěsta nesmí mít ráno kruhy pod očima.

Usínalo se těžko v tom vedru. V noci mě probudilo volání „mami, mami“. Mám lehké spaní a okamžitě jsem v tom poznala hlas mé sestry. Běžela jsem za hlasem a našla jsem mamku ležet v koupelně na zemi. Omdlela. Vzbudili jsme taťku, probrali jsme mamku. Sestra se šla do kuchyně napít a omdlela taky. Spadla na hranu stolu a rozbila si hlavu. Mamce jsme pomohli dostat se do jídelny, lehla si na gauč, ale stále nám omdlévala. Sestru jsem položila do její postele a při pohledu na krvácející ránu na hlavě se mi začalo dělat špatně. Ani otec nevypadal zrovna nejlépe. Museli jsme zavolat pohotovost. Seděla jsem na schodech s hlavou v dlaních, slzy mi tekly po tváři. Teď už bylo úplně jedno, jestli budu mít ráno kruhy pod očima nebo ne. Bylo asi půl třetí ráno. Taťka mě ještě znervózňoval tím, že nezůstal se mnou v domě, ale chodil po cestě před ním a čekal na sanitku. Přijeli do dvaceti minut. Lékař kouknul na obě pacientky, vyšetřil je a prohlásil, že musí obě do nemocnice. „To ne!“ zařvala jsem. Doktor viděl, že začínám panikařit, tak docela břitkým hlasem se zeptal: „maminka pila alkohol?“ „Ne,“ zněla naše dvojí odpověď. Taťka se na něj proto rozzlobil. Později mi bylo jasné, že ta otázka mě měla vzpamatovat, abych uznala, že odvoz do nemocnice je nutný. Doktor mi sliboval, že když budou obě v pořádku, pustí je ráno domů.

Žádné propuštění se nekonalo. Sestře sešili hlavu. Obě zvracely už cestou do nemocnice, v nemocnici znovu. Obě měly otřes mozku. Do dneška nevíme, z čeho to bylo. S největší pravděpodobností šlo o mdloby z horka a nedostatku tekutin. Také v té době probíhala nějaká taková ta střevní viróza, kterou měl každý jen jeden den a dost. Pokud to bylo ono,  proběhlo to tedy velmi nevhod. Od té doby se u nás traduje, že před jakoukoli větší akcí si vzájemně připomínáme „A dodržovat pitný režim!“

Ráno jsem se slzami v očích otvírala své kadeřnici. Byla v šoku jako každý další člověk, který nám přišel pomoct, ať už do kuchyně nebo mně s líčením a oblékáním. Stejně tak byli v šoku všichni naši svatební hosté. Nálada u nás na snídani nebyla úplně ta nejlepší, ale snažili se všichni dát té svatbě aspoň trošku veselejší ráz. Napadalo mě toho spousta – zrušit svatbu? Nešlo to. Všichni víte, co všechno se objednává a platí předem. Svatba není žádná levná záležitost. Ani před deseti lety nebyla. A tak se konala. Bez mé maminky a bez mé sestry. Roli svědka po ní převzal můj bratranec. Od okamžiku, kdy mě navlékli do svatebních šatů, jsem si připadala jako robot. Krom toho mi na delší dobu zalehlo v uších, takže jsem v kostele netušila, jestli odpovědi, které se po mně chtějí, řvu nebo šeptám. Svatební mše byla krásná (viděla jsem ji později také na videu, tak to můžu říct). Absolvovali jsme všechny ty svatební zvyky jako rozbíjení a zametání talíře, přenesení nevěsty pře práh. Dokonce jsme převzali také putovní vařechu v naší partě, kterou předává poslední čerstvě sezdaný manželský pár tomu novému. Polévku jsme samozřejmě jedli z jednoho talíře a krmili jsme se navzájem. To všechno jsem přežila. Nejhorší pak bylo fotografování v ateliéru. Hrozná hodinka, nebo to tak dlouho netrvalo? Nevím, připadalo mi to jako věčnost. To neustálé „usmívejte se!“ mi lezlo totálně na nervy. Když bylo po všem, řidič nás odvezl do nemocnice. To pozdvižení, které celé oddělení zažilo jen proto, že se tam objevila návštěva ve svatebních šatech, to bych Vám přála vidět.

Naše pacientky byly bleďoučké a do smíchu jim vůbec nebylo. Žádné velké vyšetření se nekonalo. Prostě je Vám líp, tak jaképak copak. Přestože obě v noci zvracely, na oběd dostaly okurkový salát. Víc snad o nemocnici ani psát nebudu. Jen, že se mi chtělo lehnout si vedle nich na postel a už se zpátky nevracet. Když jsme dorazili zpátky na svatbu, už tam byla objednaná kapela. A ta všechno zachránila! Jelikož to byli opravdu dobří muzikanti a měli výborný repertoár písniček, nálada byla nakonec přece jen dobrá (aspoň tedy u všech hostů) a zábava se rozjela a trvala do pozdních nočních hodin.

Teprve druhý den ráno mi všechno asi došlo, odhodila jsem tu usmívající se masku a pořádně jsem se vybrečela. Teprve po čase jsem zjistila, jak zpráva o naší zkažené svatbě letěla ještě ten den po celé vesnici jako mor. Samozřejmě hlavně od jedné hospody do druhé. Tak jsem si o sobě poslechla, jak jsme před svatbou všichni pili a byli jsme opilí a jak moje nejdražší bytosti skončily v nemocnici. Nemusím Vám říkat, že jsme nikdo neměli ani kapku. Dokonce to mamka pak komentovala se smíchem, že škoda. Možná, kdybychom si všichni dali večer nějakou tu zdravotní štamprličku, tak k tomu všemu nemuselo dojít!

Přestože jsem celou noc uvažovala nad tím, jestli to nebylo nějaké špatné znamení, že jsem se možná neměla vdávat, že jsem možná měla svatbu zrušit, jsem deset let šťastně vdaná.  I když v srdíčku zůstala tato svatba jako nemilá vzpomínka. A dlouho po svatbě jsem mívala noční můry a kdejaký dunivý zvuk mě děsil, jestli se zase něco nestalo.