Nikdo učený z nebe nespadl

Kryštof je vyučený malíř pokojů. Je šikovný, o rok starší než já a také dobře vypadá. Poznali jsme se přes kamarádku. Potřebovala jsem tehdy vymalovat byt a nikoho jsem neznala. Protože jsem už žila sama, potřebovala jsem někoho, kdo by mi také pomohl odmontovat lustry a nejlépe je opět znovu namontovat, případně mi pomohl s těžkou sedací soupravou, přestěhovat ji z místnosti do místnosti. Vše ostatní jsem si už postupně odtahala k sousedům svépomocí nebo s kamarádkou.

Tehdy mi byl Kryštof doporučen. Byt vymaloval během dne, odmontoval lustry a pak mi nabídl, že mi pomůže také s věcmi. Trochu jsem se bála, že mě to bude stát moc peněz. Kryštofovi jsem se ale dost líbila, a tak za svou následnou pomoc nic nechtěl, vzal si peníze jen za vymalování. Cítila jsem se jako dlužník. Ptala jsem se ho, jak se mu můžu revanšovat. Nechtěl po mně nic a naopak mě pozval dva dny poté na večeři. Pak jsme spolu začali chodit.

Kryštof byl ještě svobodný. Neměl děti. Já po rozvodu žila už sama, mé dvě dospělé děti mají už své domácnosti a své partnery.

První měsíce byly krásné. Jezdili jsme ve volných dnech pořád po nějakých výletech. Navštívili jsme hrady, zámky v našem okolí a pak jsme jeli na společný víkend, po něm přišlo léto a my vyjeli i na dovolenou. U moře jsem si všimla poprvé toho, co ho trápí. Seznámili jsme se s manželským párem, povídali si a při dotazu na naše povolání byl Kryštof hodně nervózní. Večer na pokoji na mě spustil: „Musela jsi jim povídat, že ty máš vysokou, děláš v kanceláři a já jsem obyčejný malíř?“ „A co jsem měla říct? Děláš snad malíře? A já dělám v kanceláři, ne?“

Vůbec jsem nemohla pochopit, co Kryštofovi vadí. Byla jsem na něj hrdá. Byl šikovný, práce mu šla od ruky a nebyl líný. Často mimo své zaměstnání bral ve svém volnu různé fušky, aby si přivydělal. Nebyl to žádný gaučový povaleč. Na jeho rozhořčení jsem brzy zapomněla. Po návratu domů nás navštívil můj bratranec. Měl cestu do našeho města, a tak se rozhodl, že navštíví rodinu. Pozvala jsem ho k sobě domů a představila mu Kryštofa. Zdálo se, že si spolu rozumí, a to až do chvíle, kdy se Kryštof dozvěděl, že můj bratranec Radek je vysokoškolským profesorem. Od této chvíle se zdál Kryštof zakřiknutý, téměř nemluvil. Když jsme Radka doprovodili, nemluvil ani se mnou. „Co se ti stalo?“ ptala jsem se. „To bylo schválně? Schválně jsi ho pozvala, abys mi ukázala, že ty a vaše rodina jste samí učení?“

„Ne, proč? Pozvala jsem Radka, protože je to můj bratranec a nikdy u mě doma nebyl. A je snad úplně jedno, jestli dělá pokrývače, profesora, doktora nebo vyšel jen základní školu, ne?“ Kryštof kývl, nezdál se mi ale spokojený.

Jednou o víkendu jsme zajeli na hory. Zvolili jsme túru podle map a zabloudili jsme. „Zdá se mi, že jsme tady sešli z cesty,“ ukázala jsem na jeden bod na mapě, kdy jsem chtěla jít doprava, a Kryštof tvrdil, že se máme dát doleva. Šli jsme tedy doleva, a to bylo zjevně špatně. „No jo, vy vysokoškoláci se nikdy nemýlíte,“ utrhl se na mě Kryštof.

„Vždyť to není otázka vzdělání. Prostě jsme sešli z cesty a nejlepší by bylo, kdybychom se vrátili k tomu bodu,“ snažila jsem se uklidnit situaci. Ten den Kryštof trval na svém, že pokud půjdeme dál jeho cestou, dojdeme i tak do cíle. Já ale tušila, že ne, a tak jsme se rozdělili. Já šla zpět k bodu, kde jsme udělali chybu a Kryštof pokračoval dál svou cestou. Když jsem mu volala z nádraží, měl vypnutý telefon. Protože byl hodně naštvaný, uvažovala jsem o tom, že možná jel domů sám a mě tu nechal. Napsala jsem mu proto zprávu, že jedu vlakem domů sama, a nastoupila do vlaku. Neozval se mi ani ten den, ani den následující, už jsem o něj měla strach. Až v pondělí mi napsal, že jsem ho nechala samotného v lese a utekla.

Telefon mi nebral. Přišel až následující sobotu. Myslela jsem si, že přichází, abychom se udobřili. On mi ale přišel vynadat. Nadával mi, že mi na něm nezáleží, protože já jsem něco víc, když mám vysokou školu. Marně jsem oponovala, že jsem mu volala hned z nádraží a také, že jsem chtěla, aby se vrátil se mnou ze špatné cesty. Až nyní mi řekl, že pokračoval svou trasou a po zhruba hodině bezcílné cesty se stejně musel vrátit na místo, na které jsem se vracela já. „A domů jsem dorazil až po půlnoci, abys věděla,“ fňukl.

Co jsem měla dělat? Chtěla jsem, aby se přestal zlobit, a tak jsem ho zúčastněně pohladila. I to bylo, jak se ukázalo, špatně. „Nech mě. Stejně ti na mně nezáleží!“ „Jak to můžeš tvrdit?“

A zase ta známá písnička. Písnička o tom, jak já jsem něco víc jen díky škole. Vysvětlovala jsem mu, že mně nikdy nezáleželo na vzdělání, ani na vzhledu. „To přece není důležité?“

„Je to důležité,“ tvrdil tvrdohlavě jako malé dítě.

„Není!“

„Je. A jestli chceš, znovu ti to zopakuju, že to je důležité. Musím ti to zopakovat, prostě pro vysokoškoláky to musím říct znovu, aby to pochopili.“

Tentokrát urazil on mě. Celou dobu jsem se snažila ho uklidňovat, přesvědčovala jsem ho, že škola není důležitá a on je dostatečně přirozeně inteligentní. To je přece důležité. Tím, že se cítí méněcenný jen proto, že se vyučil a nešel studovat, nejsem přece vinna já. „Když navíc budeš chtít, můžeš si přece vzdělání dodělat? Třeba aspoň maturitu, když je pro tebe tak důležitá,“ navrhla jsem. „Jsem blbec, neudělal bych ji,“ tvrdil.

Ne, nebyl blbec. Musel ale stále někoho obviňovat. Se svými fuškami si vydělal asi víc než já. Měl svou práci, měl ji rád, byl v ní šikovný. Setkával se při ní s lidmi a udržoval se v kondici. Pro to všechno jsem ho měla ráda. Neustále se ale přít o tom, co já vystudovala a on ne, mě přestalo bavit. Jednoho dne jsme se rozešli. Dnes má Kryštof vedle sebe prodavačku. Dře jak mezek, protože jeho milá se ráda draze obléká a brzy zjistila, že Kryštof umí vydělat peníze a není lakomý. Myslím si, že jeho Markéta ho pěkně využívá. Nemá ale školy, a to je asi pro Kryštofa nejdůležitější.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete