Nedělní ráno bylo pochmurné. Mraky visely nízko nad městem, vzduch byl těžký a vypadalo to na déšť. Nijak nám to ale nezkazilo náladu. Možná naopak: Tohle počasí je akorát tak stvořené pro návštěvu galerie. A že jich v Paříži je! Už doma jsme si řekly, že navštívíme maximálně dvě galerie, aby se nám pak všechno ve vzpomínkách nepomíchalo.

A tou jednou ze dvou galerií mělo být bezpodmínečně Musée d´Orsay s jednou z největších sbírek francouzského impresionismu. Z hotelu do galerie d´Orsay to mohlo být tak kilometr, takže za dvacet minut bychom tam mohly v pohodě dojít. Po deváté hodině jsme vyrazily z hotelu. Prošly jsme známou cestou k Louvru, dále kolem pyramid a místo doprava k Tuilerejským zahradám jsme pokračovaly rovně.  Jižní branou jsme opustily Louvre a ocitly jsme se u Seiny.

Na bránu z Louvru navazoval most, po kterém jsme se dostaly na levý břeh Seiny na známé nábřeží bukinistů. Odedávna zde stojí stánky prodejců knih, většinou ne nových,  byl  to vždycky něco jako antikvariát pod širým nebem, s knihami, starými tisky, grafikou, notami a starožitnými drobnostmi. Tak jsme si to taky představovaly a chystaly jsme se, že si jako suvenýr z Paříže koupíme nějakou drobnost právě zde u bukinistů. Komerce ale doběhla i sem. Staré dřevěné krámky, připomínající velké bedny zde sice stojí, ale sortiment, který zde prodavači nabízejí , nás těžce zklamal.

Stánky byly plné současných kýčovitých suvenýrů, tištěných reprodukcí slavných obrazů, zrcátek, skleniček, triček atd. U několika stánků se krčilo pár starých knížek, kterých si člověk v záplavě všech těch cetek sotva povšiml...
Musée d´Orsay už bylo na dohled, viděly jsme jej už z mostu  asi 300 metrů vpravo na nábřeží.

Budova galerie sloužila dříve jako nádražní hala, která měla být v 70.letech minulého století zbořena, ale nakonec se ji podařilo zachránit a po rekonstrukci sem byly soustředěny sbírky děl především francouzských malířů, sochařů a architektů konce 19. a 1.poloviny 20.století. Pár postřehů vozíčkáře: hned po příjezdu ke vchodu do galerie se nás ujal zaměstnanec galerie, a aniž bychom se musely prokázat jakýmkoli průkazem, doprovodil nás až do výstavních prostor, vybavil nás prospekty a plánem galerie a přivedl nás k výtahu, abychom se dostaly do dalších pater. Sbírky se nacházejí ve třech patrech! K našemu překvapení jsme měly obě vstup volný. Přitom v průvodcích se píše, že bezplatný vstup mají pouze francouzští občané po předložení průkazu. (Nakonec jsme za celý pobyt platily jen dvojí vstupné, a to ještě se slevou – na Eiffelovku a do zahrad ve Versailles.) Budova galerie je nádherně opravená, na čelní zdi visí překrásné původní hodiny. Sbírky jsou v horních patrech rozmístěny po obvodu haly. Z toho množství vystavených děl jde až hlava kolem.

Bylo zřejmé, že projít celou galerii za jeden den zřejmě nezvládneme. Prostudovaly jsme plánek galerie a rozhodly jsme se, že určitě chceme vidět obrazy impresionistů a Rodinovu sbírku soch. Tak jsme na vlastní oči viděly třeba van Goghův Pokoj v Arles, Monetovy Lekníny, Manetovu Katedrálu v Rouen a další známé obrazy. V galerii jsme strávily asi tři hodiny a přitom jsme uviděly snad jen desetinu toho všeho, co je zde vystaveno. Na závěr jsme ještě vyjely úplně nahoru, až na terasu muzea, odkud se nám otevřel překrásný výhled na město se siluetou Montmartru na obzoru. Návštěva této galerie patří k našim nejlepším zážitkům v Paříži.

Kolem 13.hodiny jsme opustily Musée d´Orsay. Déšť se nedostavil , dokonce začínalo docela horké odpoledne. Teď už jsme se nevracely na nábřeží, ale z druhé strany budovy galerie jsme se po pár metrech dostaly na známý bulvár St-Germaine se stromořadím po obou stranách ulice, s kavárnami, obchody s knihami u uměním, ale i butiky a bistry. Bulvár vede kolem nejstaršího kostela v Paříži St.Germaine des Prés ze 6.století.  Před kostelem vyhrávala malá jazzová kapela. Hned vedle jsme si všimly známé kavárny Les Deux Magots, kde se odjakživa scházeli pařížští literáti, novináři a umělci. Hlad nás dohnal k tomu, abychom se poohlédly po nějaké restauraci či bistru. Nakonec jsme skončily u jednoho Itala a pojedly něco z jeho nabídky těstovin. Dobře najedené a trochu i unavené jsme se rozhodly, že si odpočineme v nedaleké Lucemburské zahradě. Už z mých dřívějších návštěv v Paříži jsem věděla, že je to velice příjemné místo – oáza klidu uprostřed velkoměsta, kde tráví svou siestu úředníci z okolních firem a úřadů, studenti, maminky s dětmi i starší lidé. Lavičky a židle ve stínu starých stromů, kašny a jezírka, kavárničky a stánky se zmrzlinou lákají příchozí k odpočinku.

Po půlhodince lenošení jsme pokračovaly směrem k Latinské čtvrti, která dostala své jméno podle studentů starobylé Sorbonny. Ta se zde nachází od svého založení v roce 1253. Studenti ovládali latinu, proto Latinská čtvrť. Úzkými uličkami jsme se dostaly k Panthéonu. Jízda na vozíku touto čtvrtí byla dost obtížná – dlažba z kočičích hlav, úzké chodníky, po kterých ani 60 cm široký vozík neprojel a my jsme pak musely velice často sjet či spíše seskočit s vozíkem na vozovku, kde byl pochopitelně poměrně velký provoz, takže naše jízda byla místy dost riskantní. Ale nakonec jsme šťastně stanuly před monumentální stavbou Panthéonu, místa posledního odpočinku takových velikánů jako byli filozofové Voltaire a Rousseau nebo spisovatelé Victor Hugo a Alexander Dumas.

Před sebou jsme měly ještě tajný tip mé kamarádky:  náměstíčko Contrescarpe, pár set metrů od Panthéonu, kam vás ovšem nezaveze žádná cestovní kancelář, protože tu vlastně „nic“ není. Je to místo, kde se cítíte jako na venkově.  Maličké prostranství připomínající venkovskou náves s miniaturním parčíkem a několika lavičkami uprostřed, kolem pár krámků, řeznictví, trafika a hospůdka. Místní posedávali venku před lokálem nebo na lavičkách v „parku“, před kavárnou jim vyhrávala country kapela. Posadily jsme ke stolku před kavárnou a u skleničky vína jsme pozorovaly pozdní nedělní odpoledne v tomto zvláštním koutě Paříže. Atmosféra Latinské čtvrti nás doslova „dostala“ a tak jsme se toulaly jejími ulicemi, uličkami i bulváry (i přes to strašné dláždění) až do půlnoci.