Já a Pavel

Je krásný jarní den a já sedím na terase a přemýšlím, proč jsem takhle musela dopadnout zrovna já. Vdávala jsem se ve dvaceti letech za moji první velkou lásku Pavla po půlroční známosti. Stejně jsem už byla ve druhém měsíci těhotenství a moc jsem si přála, aby se děťátko narodilo do úplné rodiny.

 „Miluju tě a moc bych si tě chtěl vzít.“ Řekl mi jednoho krásného večera Pavel a já nebyla schopna slov. „Ano, ano, ano, vezmu si tě!“ Od té doby jsem si myslela, že mě čeká jen sladký pohádkový život s manželem a dítětem, které se mělo za pár měsíců narodit. Po nějaké době jsme si na hypotéku vzali menší domek, kde byla zahrádka a já se už těšila, jak si budu zahradničit a v létě opalovat. Jenomže sny jsou sny a realita je realita.

Po naší svatbě uběhl sotva rok a už to mezi námi začalo skřípat. Přišlo mi, že už se ani netěší, když přijde z práce domů, kde na něj čekám já a dcerka. Už mi nepřistála pusa na tváři, když se ráno probouzel a odcházel do práce a na vázu pro květiny se jen prášilo. Proč to tak rychle skončilo? Když jsem mu něco jen málo naznačila, hned byl oheň na střeše.
 „Copak ti furt musím nosit nějaký blbý kytky? Vždyť je to jen utrácení peněz, vždyť ty kytky stejně za pár dní uvadnou.“ V tomto jsem mu nedokázala odporovat, vím, že měl pravdu, že kytky časem uvadnou, ale to přeci neznamená, aby mi čas od času jednu koupil. Nebo utrhl na naší zahrádce, kde jich mám hodně. Stačil by mi jen malinký náznak lásky, kterou ke mně cítí. Malinká pusa, pohlazení, pěkné slovo. Nic z toho jsem v blízké době neměla a moc mi to chybělo. Dříve mě romantickými slůvky doslova pohlcoval a mně se to moc líbilo. 

„Pavle, lásko, mohl bys chvíli pohlídat Leničku? Chtěla bych jít s kamarádkou do kavárny. Už si s ní dlouho něco domlouvám, a když má dnes to volno…“ ani jsem nestihla doříct větu a Pavel měl hned odpověď. „Blázníš? Já jdu na fotbal s klukama, taky to mám domluvený. Domluv si to s ní na někdy jindy.“ „Ale to přeci není fér, ty chodíš pořád někam a já musím pořád sedět doma a mě už to taky nebaví. Proč nemůžeš jeden den zůstat doma a pomoct mi?“ Po mém výroku Pavel celý zbrunátněl a řekl, že to já jsem na mateřské a ne on, tak ať si hlídám dceru sama. „A tvoje dcera to snad není?“ křikla jsem na něj ze zlosti, protože jsem už nevěděla kudy kam.

Ani jsem tu facku nepostřehla. Až po pár vteřinách, kdy mě začala pálit tvář a horké slzy se mi začaly kutálet. „No tak když to není moje dcera, tak ji ani pak nemusím hlídat, ne?“  Zůstala jsem na něj civět s otevřenou pusou a na tohle jsem mu už neodpověděla. A tohle nebylo naposledy, co se takhle ke mně zachoval. Zachoval se ještě hůř. 

Byla jsem zrovna na zahrádce a plela jsem záhonek, když jsem slyšela sousedku, jak se tam s někým baví. A i když se snažily mluvit potichu, moc dobře jsem je slyšela. „No jo, vždyť víš, ten Pavel tady od sousedů. Tak ten je hroznej. Věčně chodí do hospody, dítě se ženou nechává pořád doma a vůbec na ně nemyslí. Mně je jich tak líto…“

Hodně jsem se zastyděla, když jsem tohle slyšela. Navíc jsem ještě před půl rokem této sousedce Pavla chválila, jaký je to dobrý člověk a se vším mi doma pomáhá. Bylo mi hrozně, ale to horší mělo teprve přijít.
„Ale já jsem zase slyšela něco jiného. On má prej nějakou ženskou a ona je těhotná. Tak by mě zajímalo, jestli to dítě je jeho nebo ho čeká s někým jiným. Vždyť v tomto světě je už možný cokoliv.“
Cože? Tak můj Pavel má ženskou, on má milenku! To nemůže být pravda, vždyť k tomu neměl vůbec žádný důvod, měl doma vše, co potřeboval. Denně jsem mu vařila, prala, měl mě a zdravou dceru, tak co mu chybělo? Pak mi to došlo. Možná mu chybí vášeň, sex a erotické filmy, na které jsme se oba moc rádi koukali. Jenže oba už nic takového spolu neděláme. Poslední sex proběhl asi před půl rokem, v televizi se díváme jen na zprávy a vášeň? To si jen matně vybavuji ve vzpomínkách. Vím, že Pavel dokázal být milý a něžný, byl velice dobrý milenec a ty jeho masáže byly k nezaplacení. Náhle se mi zastesklo, že místo mě, má teď všechno nějaká jiná žena, se kterou má možná dítě!

Zvonek u dveří mě probudil z myšlenek a já chtěla jít otevřít, ale potom jsem se zarazila. Nechtěla jsem, aby mě sousedka viděla, že jsem byla skrčená u plotu u záhonku. Vypadalo by to, jako kdybych je poslouchala a pak by mě osočovaly. Zvonek nezvonek, raději jsem byla stále skrčená v hlíně a čekala, dokud se sousedka s někým za plotem nevykecá. Naštěstí asi po deseti minutách ten někdo odešel a já mohla vyjít z úkrytu. Stejně jsem ale měla divný pocit, že mě sousedka vidí a ví, že jsem ji slyšela a teď budu za tu špatnou.

Zalezla jsem do chodby a rychle zabouchla za sebou zahradní dveře. Ten, kdo u nás předtím zvonil, už před domem samozřejmě nestál. Udělala jsem si tedy kafe a sedla jsem si do křesla a přemýšlela jsem o tom, co jsem před chvílí slyšela.

Náhle zarachotily klíče v zámku a já věděla, že Pavel už je doma. Chtěla jsem se hned na něj vytasit s mým podezřením a s tím, co jsem před chvílí slyšela, ale zarazila jsem se. Třeba se přizná sám, je to přeci čestný muž, tedy alespoň jsem si to myslela.

„Ahoj, co je k obědu?“ zeptal se mě a šmejdil v kuchyni. Přišla jsem za ním, objala jsem ho a chtěla jsem ho začít svádět, aby si uvědomil, že i já dokážu být stále svůdná a hravá. Jenže jakmile jsem mu zabořila obličej do jeho vlasů a dávala mu polibky za krk, zarazila jsem se. Pavel vůbec nevoněl svým parfémem, co ode mě dostal. On voněl po nějakém dámském parfému!

 „Pavle, vím, že to bude znít divně, ale já z tebe prostě cítím dámský parfém!“ Otočil se na mě a jen kroutil hlavou. Vůbec nic mi na to neodpověděl a já nevěděla, jak si to mám vysvětlit.
 „Ale Luci, jaký dámský parfém, proboha? Když jsem v práci, tak tam nejsou jen muži, ale taky ženy a ty se přeci voní neustále. Je jasný, že načáchnu.“ A tím chtěl debatu uzavřít, ale já se nedala. Musela jsem mít jistotu. Bez jistoty se utápím a nevím na čem jsem.

„Tak co je k jídlu, mám hlad,“ pokračoval a já nemohla věřit tomu, že já mám pochybnosti o jeho věrnosti a on se jen tak zeptá, co je na oběd.

„Pavle, myslela jsem, že si zajdeme na oběd do restaurace. Už jsme dlouho spolu nikde nebyli, tak jsem si řekla, že bychom mohli někde posedět jako manželé. Dcerku hlídá moje máma, tak jsme sami.“
Bohužel ani tenhle pokus o sblížení a navázání komunikace mi nevyšel. Přišlo mi smutné, že já se tady v manželství jediná snažím a on mi to ještě ztěžuje a kazí. Rozhodla jsem se tedy pro rázný krok a udělala jsem to, k čemu bych se nikdy nesnížila.

Počkala jsem si, až se půjde sprchovat a pak mu vezmu mobil a jednoduše mu prozkoumám všechny esemesky a telefonní hovory. Věděla jsem, že se to nemá, ale já si prostě nemůžu pomoct. Nesnesla bych, aby můj manžel měl někoho jiného.
Když nastala moje chvíle a Pavel si zalezl do koupelny, popadla jsem rychle mobil a otevřela zprávy. Nikde nic. Ani v telefonních hovorech. Všude jen samá mužská jména anebo hovory z práce nebo „kancelář“, jak měl některá čísla uložená.  Najednou mnou projela vlna viny, že Pavlovi nevěřím a vlezla jsem mu do soukromí. Přiznám se mu. Až vyleze z koupelny, tak se mu přiznám, že jsem mu vlezla do mobilu a podezírala ho z nevěry. Věděla jsem, že po mém přiznání bude na mě naštvaný, tak jsem si ho chtěla už dopředu trochu usměrnit a chystala jsem se, že udělám obložený talíř.

Zrovna když jsem chystala talíře, rozezvonil se Pavlův mobil. Nakoukla jsem na displej a všimla jsem si, že volá nějaký Martin. Volala jsem na Pavla, že mu někdo volá, ale nereagoval a tak jsem se rozhodla, že to vezmu. „Ahoj, no kde seš, brouku? Já už tady čekám v restauraci skoro půl hodiny a za chvíli mají přijít moji rodiče. Alespoň pro dnešek jsi mohl přijít včas…halo? Pavle?“ Telefon jsem rychle vytípla, aby ta žena na druhém konci neslyšela můj zrychlený dech a jak mi zběsile buší srdce. Nechtěla jsem, aby věděla, že telefon vzala manželka jejího milence.
Moc jsem se styděla, že si nedokážu manžela udržet u sebe, připadala jsem si ošklivá a nepřitažlivá, když za mě musí Pavel hledat náhradu. Nechápala jsem to. Vždyť jsem ani po porodu nepřibrala, používám kvalitní kosmetiku, chodím na pilates a ke kosmetičce i kadeřnici, ale hlavně jsem mu dala dítě! Tak co mu u mě chybí, co ona má navíc a mně chybí?

Moje zvědavost mi nedala a já jsem se rozhodla, že až Pavel půjde ven, budu ho sledovat. Už jen ta myšlenka, že budu manžela špehovat mi přišla absurdní a bylo mi z toho všeho nanic. Jenže já musím znát pravdu a důvod, proč manželovi nestačím. 

Pavel vylezl z koupelny, upravil se a řekl mi, že mu psal zprávu kolega, se kterým se má sejít kvůli jedné záležitosti v práci. Jen jsem kývla a nic jsem neřekla. Měla jsem slzy v očích, jak mi sprostě lhal. Takových schůzek s kolegy měl nespočet a mně rvalo srdce pomyšlení, že všechny ty schůzky byly s tou ženou! „Tak se dobře bav, já si půjdu lehnout,“ řekla jsem tiše a šla jsem do ložnice, kde jsem začala brečet.

Věděla jsem ale, že se nemůžu litovat, že to ničemu nepomůže. Otřela jsem si slzy, oblékla jsem se a čekala jsem, až Pavel vyjde z domu. Jakmile vyšel a nasedl do auta, já udělala to samé. Ještě štěstí, že máme každý své auto. Měla jsem strach, aby nezjistil, že jedu za ním, ale byla jsem si jistá, že bude mít zase puštěné písničky nahlas a zpívat si, jako to dělával pořád, když jsme spolu někam jezdili. Při té vzpomínce se mi zalily oči slzami.

Jeli jsme asi půl hodiny a dojeli jsme do sousedního města. Zaparkoval u luxusní drahé restaurace a vešel dovnitř. Koukala jsem, jak se za ním zavírají dveře a já v ten moment nevěděla, co mám dělat. Byla jsem oblečená tak, jak chodím doma a pochybuji, že by mě tam pustili. Pavel byl  v obleku, protože měl přeci něco sjednaného s „kolegou“. Jenže mně nestačil jen ten hovor, co jsem vzala a slyšela nějakou ženu, já jsem to všechno potřebovala vidět na vlastní oči.
Musela jsem vymyslet další plán, jak se dostat do restaurace a nejlépe tak, aby si mě hosté nevšimli. Rukama jsem si načechrala vlasy, v kastlíku u auta jsem našla korálovou rtěnku, kterou jsem si nabarvila rty a kabát jsem si zapnula až ke krku, aby nešlo vidět mé vytahané tričko. Tak a byla jsem připravená, teď jen ten plán uskutečnit.

Vylezla jsem z auta a snažila jsem se tvářit sebevědomě. Nevím, jestli mi to šlo, ale kolem zaměstnanců se mi projít podařilo. První, co mě zaujalo, byl nádherný interiér restaurace. Byla opravdu nádherná a já si říkala, proč mě Pavel sem někdy nevzal. Stála jsem u závěsu a očima pečlivě hledala Pavla. Zaregistrovala jsem ho až úplně vzadu a naproti němu seděla krásná štíhlá černovláska s vlasama až do půli zad. Chvíli jsem je pozorovala a nemohlo mi ujít, jak se ti dva k sobě mají. Koukali zamilovaně na sebe a něco si tam vrkali jako dvě hrdličky. Má sokyně si stále pohrávala s vlasy a určitě si chtěla Pavla získat svou dívčí povahou. Ani nevím, kolik jí mohlo být. Dvacet nebo dvacet pět? Přes make-up se těžko věk odhaduje, jenže o to mi nešlo. Mně šlo o mého manžela, o kterého se musím dělit s nějakou „modelkou“.  Ano, vypadala tak, byla krásná, až jsem se sama divila, že o Pavla stojí.

„Madam, čekáte na někoho?“ ozvalo se za mnou a já za sebou uviděla číšníka.
 „Ne, pardon, já jen tady čekám na manžela, on za chvíli přijde...“ Ani mě nechtěl nechat domluvit a už mě vedl ke stolu. Protestovala jsem, že nechci, že počkám venku, ale on to měl asi v popisu práce držet hosty v restauraci. Samozřejmě, že toho výstupu a mého protestování a si všimlo pár hostů včetně Pavla a té ženy. Když jsem uviděla, jak na mě Pavel kouká, sklopila jsem zrak a utíkala jsem z restaurace ven. Bylo mi absolutně jedno, jakou si udělám ostudu, protože jsem věděla, že se do té restaurace už nikdy nevrátím a ani bych tam už jít nechtěla. Sedla jsem do auta a jela jsem domů.

Po dvaceti minutách dorazil Pavel. „To ti to teda trvalo. Asi tě ta tvá černovláska nechtěla pustit, že?“ řekla jsem mu ironicky a slzy se mi kutálely po tvářích.
 „Proboha, co to měla znamenat, Lucko? Zbláznila ses? Takhle mě zesměšnit před  Sandrou!“ Aha, tak ta neznámá se jmenuje Sandra. „Takže ty ani netajíš, že mě podvádíš?“ nemohla jsem ničemu už věřit. Myslela jsem, že bude zapírat, ale to ne.

„Lucie, vždyť víš, že nám to neklape. Jen se koukni, jak vypadáš. Úplná chudinka. Zestárla jsi a já potřebuju někoho reprezentativního. Zapomněl jsem ti říct, že mě povýšili v práci, budu mít o polovinu vyšší plat a tak jsem se se Sandrou dal dohromady, no a co? Takhle to dělá každý chlap.“

To bylo vše, co mi k tomu řekl. „To se mýlíš, tohle nedělá každý chlap! A co naše dcera?“ To ho na chvíli zarazilo, ale ne nadlouho. „No víš, Sandra bude mít taky dítě. Samozřejmě se mnou. Já jsem ti chtěl všechno říct už dřív, ale copak to šlo? Určitě bys mi dělala peklo, který děláš zrovna teď!“ křičel na mě a já přes slzy neviděla a přes pláč neslyšela. Slyšela jsem jen zaklapnout domovní dveře. Zůstala jsem sama. Zítra se má stavit má matka a vrátit mi dcerku a já nevím, co řeknu. Mám říct pravdu nebo si hrát na spokojenou manželku?

Mou nerozhodnost za mě rozhodla jedna jediná esemeska od Pavla. „Dám žádost o rozvod. Vím, že to chápeš, ale s ženou jako jsi ty, být nemůžu. Co by si kolegové v práci o mně mysleli? Dcerce to nějak vysvětli, až bude starší, tak mě pochopí.“

Nevím, jak může být tak naivní. Naivní v tom, že ho dcera v dospělosti pochopí a naivní v tom, že Sandra, která nám zničila manželství, bude lepší než já. Je mi líto, že jsem na to všechno nepřišla dřív, protože bych si mohla spoustu věcí ušetřit. 

Cherrynka - čtenářka
ChytráŽena.cz