Tleskám

V době, kdy píšu tento článek, ještě stále bojujeme se zlou nemocí. Nemusím nikomu připomínat její název, nemusím o ní psát detaily, protože toto je nemoc, kterou vyslovujeme my a všichni kolem nás každý den. Známe ji my dospělí a ví o ní i ti nejmenší.

 

Každý den, když se probudím a musím ven se svým pejskem pevně doufám, že to byl jen zlý sen. Uvážu si šátek, protože nešiju a roušku, kterou jsem dostala od hodné paní, jsem darovala neznámé stařence. Neměla nic a její třesoucí se ruce by šátek těžko vázaly. Vyjdu ze dveří našeho domu a při nezbytné procházce, kdy se musí můj Ben vyvenčit, čekám, až potkám prvního člověka. Bohužel, i on má šátek, respirátor nebo roušku na obličeji. S hrůzou si uvědomím, že to je pravda. A stále dokola se ptám: proč?

 

Myslím si, že tato nemoc v mnohých z nás probudí lidství. Všimněte si, kolik lidí se spojilo. Jedni šijí roušky, druzí nabízejí pomoc s nákupem, venčením psů, vaří pro zdravotníky. Skláním se, hluboce se skláním také před naší vietnamskou menšinou. Měla jsem je za překupníky s levným zbožím. Ale mnoho z nich sedlo za šicí stroj a šije. Šije pro zdravotníky i pro obyčejné lidi. V Ostravě v jednom domě vietnamský podnikatel rozdal roušky přímo do schránek svých sousedů. U nás v Karviné majitel bistra daroval jídlo zdravotníkům. Každý večer tleskáme těm, kteří o nemocné pečují. Tleskáme zdravotníkům, prodavačkám, hasičům, ale uvědomuji si, že tleskám také horníkům, kteří, byť sami mají plíce jako cedník a nákaza je pro ně nebezpečnější, než pro nás ostatní, chodí do práce. Protože bez jejich dřiny by nebyla elektřina, která je zapotřebí i pro chod nemocničních přístrojů. Tleskám těm, kteří se snaží pomoci druhým. Uvědomuji si tu obrovskou vlnu solidarity, kterou nemoc probudila. Tleskám.

 

Zároveň se ale stydím za ty, kteří ve své sobeckosti dávno zapomněli být lidští. Nedávno jsem četla příspěvek muže (?), který děkoval nemoci za to, že bude méně starých, nemocných, bezmocných lidí. Ten otazník je proto, že to individuum nepovažuji za člověka, ani za zvíře. Je to mnohem horší.

Já sama toho pro druhé moc nemůžu udělat. Nešiji. Tak jsem zveřejnila příspěvek na stránkách našeho města:

 

 „Nabízím pomoc starým a nemocným lidem, kdo se bojí v Karviné 8 do obchodu. Nakoupím mu v Kauflandu, v roušce a rukavicích. Nechci nic za to, přinesu účtenku a nechci peníze předem, až když nákup donesu. Nemám auto, mamku mám v Ostravě, té nepomůžu, tak ať nesedím zbytečně doma. Ven stejně musím s pejskem, tak spojím venčení s nákupem a třeba jen málo lidem pomůžu. Bydlím nad Kaufem, tak v Karviné-Hranicích. Snad pomůžu. Nebo kdo by z důchodců potřeboval vyvenčit psa, který není agresivní!“

 

Vůbec jsem se nechtěla zviditelnit. Nechtěla jsem díky. Ale příspěvek má během pár hodin stovky krásných komentářů a poděkování. Zatím jsem, bohužel, zašla jen staré nemocné paní pro mléko. Ale i té jedné jediné paní jsem udělala radost a trošinku, malilinko ochránila její zdraví. A jeden pán si vyžádal mé tel. číslo pro svou maminku. Má stejně jako má mamka 77 let. Těším se, že pomůžu, a ten pocit mi pomáhá se vyrovnat s obavou z nemoci. Také mě lidé nasměrovali na Adru a její koordinátorka se se mnou spojila. Na nákupy má dostatek svých dobrovolníků, ale důchodce se psy bude směrovat na mě. Třeba něco podobného udělá i někdo, kdo tento článek čte.

 

Ještě jedno krásné poučení jsem učinila. Měla jsem respirátor, který jsem dala taťkovi. Ale má mamka bydlí v Ostravě, a tak jí nemohu pomoci. Respirátor by ani neudýchala. Od karantény venku nebyla, ale jednou jí dojde chleba a bude muset aspoň pro něj. Já nechci riskovat nákazu téměř dvouhodinovou cestou tam a téměř dvouhodinovou zpět. O sebe se nebojím, ale když budu nakažená a nebudu o tom vědět, nakazím i své okolí. A tak jsem si posteskla na jedné rouškové skupině na sociální síti, že má mamka, onkologický pacient, roušku nemá. Ihned se ozvala cizí paní z našeho města, která už mamce poslala vlastnoručně ušitou roušku. Sice jí zatím nepřišla, ale snad přijde. Je to nádherné, jak si lidé pomáhají. Spojí se a pomáhají. U nás jsou v jedné části města domečky, kde žijí jen důchodci. Tam jezdily nějaké ženy, které šijí, a rozdávaly roušky starým lidem. Tleskám. Tleskám i tzv. rouškovníkům, které vznikly proto, aby si ti, kteří roušku nemají, vzali pro svou potřebu nebo pro své rodiče, prarodiče. Tleskám.

 

Dnes jsem také v jedné skupině navrhla, aby byla zrušena Účtenkovka. Soutěž, která pár individuálním lidem přinesla nějakou korunu, ale nás jako zemi stála miliony. Netušila jsem, že tak už bylo učiněno. Vím, že při současné ekonomické situaci je každá koruna dobrá. Pro boj s nemocí, pro zdravotnictví, pro to, co je důležité. Když jsem známému, který soutěž hrál a radoval se z každé stovky, řekla, že mu soutěž skončila, nadával. Ve své sobeckosti nepochopil, že ty peníze jsou důležitější k záchraně života.

 

Tak nyní už vím, že někoho tato nemoc nezmění. Nás ostatní ale jistě naučí vážit si víc toho obyčejného, co je kolem nás. Vážit si motýlích křídel, potůčku valícího se přes oblázky, přírody. Možná až se s nemocí vyrovnáme, budeme víc chodit na procházky, pomáhat si a také se možná víc usmívat na ostatní.

 

Neodpustím si také krásný citát, který koluje po sociálních sítích:

 

„Mysleli jsme si, že je vzhled hodně důležitý. Proto nám nemoc zakryla tváře, abychom si uvědomili, že záleží na duši.“ Tleskám.

 

A v samotném závěru uvedu věc, která se dotýká mě osobně. Můj syn studuje vysokou školu, která byla, jako všechny školy, také zavřena. Už dlouho nemá čas, málo se ozývá. Trápí mě to, ale už jsem si zvykla. Můj syn prostě „nemá čas“. Nyní má ale školu zavřenou, a neozval se ani mně, ani mým rodičům. Trápilo mě to vnitřně strašně moc. Říkala jsem si, že když už se neozve mně, měl by kontaktovat alespoň svou babičku a dědu, kteří jsou kvůli nemoci a věku nejrizikovější skupinou. Ale neozval se, až dnes. A dnes jsem se dozvěděla, že opět nemá čas. Bylo mi to líto, a to až do chvíle, kdy mi řekl, že se nechal zapsat mezi dobrovolníky. Nosí starým lidem nákup a jinak pomáhá. Tleskám, z celého srdce tleskám.

 

Přestože nyní, když píšu tyto řádky, s nemocí ještě bojujeme, stále doufám, že až článek někdo bude číst, bude to jen vzpomínka. Vzpomínka na to, co k nám přišlo, aby nás vytrestalo za to, že jsme mysleli jen na peníze a byli na sebe zlí. A doufám, že až se jednou stanu třeba babičkou, budu své vnouče houpat na klíně a vyprávět mu tuto pohádku:

 

„To se jednou lidé zapomněli k sobě chovat hezky. A tak přišla silná, zlá nemoc, která brala životy. Vzala moc životů. Ale lidé se spojili, začali si pomáhat, byli na sebe hodní a milí. Zvítězili nad nemocí. A od té doby se žilo lépe.“