Jak jsme si pořídili myšičku… čili křečka

„Pojď se podívat!“ dolehlo ke mně. „Máme tu myš!“

Tak tohle se nedalo ignorovat. Otevřela jsem oči a začala se drápat z rozehřáté postele. Myš! Jak ji chytneme? Došla jsem na chodbu našeho panelákového bytečku a nic jsem neviděla.

„Utekla do dětského pokojíku.“

Hmm, v pět hodin ráno mi chvilku trvalo, než jsem začala logicky myslet. Došla jsem do kuchyně pro menší misku a cestou jsem vzala ze stolku noviny.

V pokojíčku se už svítilo. Mrkla jsem na synovu postel a všimla si, že je zase prázdná. Ani jsem si nevšimla, že se zase přemístil k nám do ložnice…

Prohlédli jsme postupně všechny kouty, kde by se mohla schovávat. Nakonec jsme ji našli v rohu u okna. Byla sněhově bílá s červenýma očkama a růžovým čumáčkem. Někomu musela utéct. Bez rozmýšlení jsem ji přikryla miskou a šla hledat něco, do čeho ji zatím dám.

Nejdřív mi přišla do ruky ´sedmička´ na zavařování, ale vzpomněla jsem si na dětství, kdy jsme chovali křečky, jak dokážou být mrštní a snadno by se z ní přehoupli, tak jsem ji zavrhla. Mrkla jsem nahoru na linku a do oka mi padla pětilitrovka, do které střádám vršky od petek. Šup s nimi pryč. Ještě vytřít a je to.

Nezabralo mi to ani dvě minutky. Když jsem dorazila do pokojíčku, našla jsem partnera a kolem něj putovala obrácená miska. Přišlo mi to zvláštní, vidět, jak se pohybuje po koberci.

Vzal si sklenici. Já jsem malinko nadzvedla misku a vsunula pod ní noviny. Během chvilky si hověla myšička ve sklenici.

Za pět minut jsem s myškou zůstala doma sama. Syn spal v ložnici a přítel se se mnou rozloučil mezi dveřmi se slovy, že spěchá do práce.

Prohledala jsem šuplíky a objevila dva plastové vršky. Do jednoho jsem nalila trošku vody a do druhého nakrájela trošku mrkve, nasypala pár semínek slunečnice, kousky piškotu a několik ovesných vloček. Myška se vrhla žíznivě na vodu a pochroupala trošku mrkvičky. Byla radost ji sledovat.

O dvě hodinky později jsme se s prckem rozhodli vypátrat, komu by mohla patřit. Netrvalo to dlouho a našli jsme šťastné majitele. Měla jsem z toho malého návštěvníka radost, bylo to zajímavé zpestření dne. Hlavně, že se mu noc nestalo a svou pouť ve zdraví přežil.

„Pojď, podíváme se, kdo to klepe,“ řekla jsem synkovi.

Byla to sousedka. Prý jim křečík utekl znovu. Nebyla to myška, jak jsem myslela. Popravdě jsem o tom předtím nepřemýšlela. Ráno jsem byla rozespalá, tak jsem vzala za pravdu přítelova slova a víc nad nimi nedumala. Cítila jsem se trochu hloupě, že mi to nedošlo! Před x lety jsme přece se ségrou chovali malou farmu křečků!!!

Další noc mi nebylo souzeno spát až do rána. Kolem třetí hodiny mě probudilo vrtění synka v nohách postele. Pomalu jsem se zvedla, abych ho neprobudila.

Buch.

Měla jsem chuť nahlas zaklít. Něco mi spadlo na zem. Aha, mobil. Po tmě jsem šmátrala na zemi, abych ho našla. V rohu nočního stolku se válel chomáček vaty.

Kuba mi zase řádil ve věcech, pomyslela jsem si. Co se naučil chodit, tak už jsem si zvykla, že všude nacházím rozházené plenky, hračky a prostě všechno, co ho zaujme…

Najednou ten bílý chomáček zmizel pod postelí. Hmm, asi to nebyla vata. Podruhé, to přece není možné! Chtělo se mi smát. V tu chvíli nebylo po spánku ani památky. Rozsvítila jsem lampičku a klekla na kolena. Nemůžu ho tady přece jen tak nechat běhat.

Proběhl přes ložnici do druhého rohu. Chytat ho rukama nebyl dobrý nápad. Zjistila jsem, jak jsou křečci hbití. Než jsem se stihla otočit, tak proklouzl do obývacího pokoje. Nikde jsem ho nezahlédla. Co nejtišeji jsem šla do kuchyně a vzala si nějakou misku. Ozvalo se rychlé cupitání nožiček po podlaze na chodbě. Mířil do pokojíčku. Rychle jsem za námi zavřela dveře a během chvilky se ocitl zase uvězněný pod miskou.

Dostal trochu vody a něco k jídlu a nechala jsem ho odpočívat. Sama jsem šla spát. Později jsme křečíka vrátili. Odpoledne jsme se s přítelem domluvili, že Kubíkovi taky jednoho pořídíme.

Jsem moc ráda, že se to všechno stalo. Ještě teď mám úsměv na tváři, když si na to vzpomenu. Předtím bychom o tom vůbec neuvažovali.