8 rad, než se rozhodnete vyběhnout
Pampeliškový med - nejoblíbenější recepty
Hrajte s námi SUDOKU online !
MDŽ nebo Den matek?
Show Jana Krause – 4.11. 2015:
Dan Bárta – zpěvák, textař, fotograf. V současné době studuje aplikovanou ekologii na Ostravské univerzitě, od května je poprvé ve svém životě ženatý a jeho podzimní koncerty po celé republice právě začaly.
Tereza Hofová – herečka, která hrála v českém seriálu Olgu Havlovou, má za sebou role v ústeckém Činoheráku, režisér Vladimír Michálek ji obsadil do role drsné státní zástupkyně v seriálu Mamon. Žije napůl v Česku a napůl na Islandu. „Na severu vás nikdo za ruku vodit nebude,“ říká o svém životě na Islandu. Popisuje, že začátky v tak malé zemi, kde není mnoho příležitostí pro umělce, byly složité, ale že nyní připravuje ve spolupráci s islandskými institucemi, s Kamilou Polívkovou a pražským Studiem Hrdinů společný projekt, který jí umožní se tam umělecky realizovat. „Obecně tam platí, že se o sebe prostě musíte postarat,“ dodává. Momentálně s manželem a malou dcerou pendlují mezi Českem a Reykjavíkem, ale brzy to prý budou muset vyřešit definitivně, aby dcera věděla, kde zapustit kořeny. „Navíc vyděláváme jen na letenky,“ dodává. Nicméně pozitivně hovoří o tom, že pracovní nabídky začaly chodit vlastně až poté, co se rozkročila mezi Prahu a Islandem, a podotýká také, že díky genderově vyváženému Islandu v sobě konečně našla ženskost. „V Česku pořád cítím jako ženská komplexy. Ale hodně si tady za to ženy můžou samy. Snižují se. Nedávno jsem byla svědkem bouračky a nějaká žena to komentovala, že určitě řídila ženská. Co k tomu dodat? Jsem vděčná za Island, který mi pomohl rozkvést i jako herečce,“ říká. S nadšením mluví o novém projektu Mamon, který je uváděný jako mysteriózní thriller a v norské, původní verzi se trefuje do luteránské společnosti.
„To tady, v ateistickém Česku, úplně nevyzní, ale pro mne je to mysteriózní, že to je o lásce. A láska je podle mého mystérium. Mluvím o tom, co jsme schopni udělat pro ty, které jsme přivedli na svět. Pro ty, které milujeme nejvíc. Když se vám narodí dítě, slovo budoucnost dostane jiný rozměr. Já najednou díky dceři Haně vím, že svět bude i po mně.“
Vlastimil Čtverák – muž, který vede během pohřbů smuteční řeč. Říká, že řečník necítí smutek, pouze hraje svoji roli. Mluvil už téměř na dvou tisících pohřbů. Kromě toho působí i jako bavič na společenských akcích.
„Nejčastěji smuteční řeč vzniká tak, že rodina při sjednání pohřebních služeb vyplní formulář o zesnulém, ze kterého já čerpám informace do řeči,“ popisuje svou práci smuteční řečník. „Mám zhruba čtyři typy smutečních řečí, které střídám. Přece jen jsem řečník na menším městě, kde se rodiny opakují, jsou tam prakticky stále ti samí lidé. Nechci, aby slyšeli pokaždé tu samou řeč,” vysvětluje. Někdy se prý stane, že rodina chce připomenout i negativní vlastnosti nebožtíka. „Nebožtíkem byl pán, který byl několikrát ženatý. Jeho rodina chtěla vyzdvihnout to, že i s předchozí rodinou a dětmi měl špatné vztahy.“
Mají pozůstalí někdy požadavky, které jsou z jeho pohledu bizarní? „Jednou rodina požadovala, aby řeč byla vtipná, což se mi moc nezdálo. Nakonec jsem si ji tedy připravil, byla taková lehce ironická, což se jim ale nelíbilo. Zůstali jsme tedy u tradiční řeči, ale rodina se smála stejně i u ní. Vlastně se hodně smáli už při sjednávání toho pohřbu. Možná to bylo ze stresu, každý se s tím srovnává jinak. Byla to velmi veselá rodina. Už jsme předtím pohřbívali dva její členy a u obou to probíhalo podobně,“ vzpomíná. V roudnické pohřební službě pohřby organizuje, protože je tam vedoucí. Ale jsou i pohřební služby, které si ho objednají pouze jako řečníka.
„Když zařizuji celý pohřeb, tak sjednám obřad, zjistím od rodiny, jak si to představuje, vyrobím jim smuteční oznámení. Pak jedeme s kolegy pro tělo do nemocnice, přivezeme ho k nám do pohřební služby. Tam ho oblékneme a uložíme do chladicího zařízení. V den obřadu přinášíme květiny a vyzdobíme obřadní síň podle přání rodiny. Půl hodiny před obřadem přijde rodina, domlouvám se s nimi, říkám jim, jak obřad bude probíhat,“ popisuje. Nebyl pro něj někdy problém pracovat s nebožtíky? „Já jsem se na to těšil hned od začátku. Odmalička mě to zajímalo. Když jsem se k tomu dostal, tak to bylo zvláštní, ale určitě nic, k čemu bych měl odpor. Zesnulého oblékáme a líčíme podle přání rodiny. Jednou se mi stalo, že pán přinesl fotografii maminky zamlada, podle které to rozhodně nešlo udělat. Ale nakonec byl spokojený.“
Co ho na práci řečníka baví? „Smuteční řečnění je svým způsobem exhibice. Tím, že jsem řečník na malém městě, jsem tam známý. Baví mě to. Naše práce je zároveň hodně zodpovědná. Na smuteční řeči nesmíte nic zkazit. Když zkazíte pohřeb, nemůžete to napravit, nemůžete rodině říct: „Zítra to uděláme lépe.“ Paradoxně zažívá i komické situace: „My se smějeme ještě v zákulisí obřadní síně. Říkáme si vtipy, ještě když hrají první dvě písničky. Pak udělám poker face a vejdu do obřadní síně. Samozřejmě úcta k zesnulým musí být. Ale černý humor k této práci zákonitě patří. Jinak bychom se tam všichni zbláznili.“
Vypráví, že vždy sleduje reakce pozůstalých. „Rozpláču je všechny. Ještě se s kolegy hecujeme stylem: Tamtu nerozbrečíš. Ale rozbrečím, vždycky.“ Když právě neřeční na pohřbech, tak dělá baviče a moderátora společenských akcí. Jak to jde dohromady? „Můj kamarád psycholog říkal, že to je přirozená kompenzace. Říká, že bych se zbláznil, kdybych dělal stále jenom smutného. Že prý na druhou stranu musím dělat něco, čemu se ostatní budou smát. Samozřejmě je to někdy i tak, že děláte baviče ve chvíli, kdy vám není do smíchu, bolí vás hlava a zuby. Zrovna tak je to na pohřbech, kdy se mi chce třeba smát, ale dělám smutného.”
