Šťastné rozhodnutí

Můj známý a jeho kolegové v práci možná ušetřili zdraví své a zdraví, možná i životy lidí ve svém okolí. A to dávno předtím, než i naše republika měla první nakažené koronavirem.

Byla to doba, kdy tato zlá nemoc naplno řádila v Číně a v Itálii byly teprve první dva případy. Tehdy se u nás normálně chodilo ven, bez roušek, lidé se neobcházeli v uctivé vzdálenosti a nebáli se kýchnout nebo zakašlat. Mohlo se bez omezení cestovat i do zahraničí. Tak v této době kolega mého známého se rozhodl i s rodinou odjet do Itálie na lyžařský pobyt.

Ale známý a jeho spolupracovníci měli už tehdy z nemoci strach. Lyžařský pobyt se blížil, nakažených v Itálii přibývalo, ještě to ale nebylo nikterak dramatické. Začalo se šuškat, že by si měli lidé rozmyslet, jestli lyžovačku v Itálii nezrušit. Kolega mého známého se na ni ale těšil, měl zajištěné ubytování, a hlavně těšily se i jeho děti. A tak stůj co stůj chtěl jet. Zaměstnancům se to ale nelíbilo. Požadovali od vedení firmy, aby buď svému zaměstnanci zakázalo vycestovat, nebo alespoň povinnou karanténu po návratu. O tom ovšem nechtělo vedení a ani onen zaměstnanec ani slyšet.

Tehdy mi to můj známý vyprávěl.

„Prosím tě, vy s tím naděláte. Má zaplacený pobyt, stravu, děti se těší. Slyšíte trávu růst,“ reagovala jsem i já. Nejsem vůbec nezodpovědná, ale tehdy se zdál pozdější vývoj nereálný. Opravdu to byla doba, kdy jsme zdaleka ani netušili, co nastane. Ale zaměstnanci se nedali. Podepsali petici, v které výslovně požadovali zabránění vycestování onoho zaměstnance do Itálie. Pohrozili, že pokud jim vedení nevyjde vstříc, nikdo do práce nebude chodit. Pokud firma nechrání je před oním zaměstnancem, ochrání se oni sami. Ale vedení firmy jim nevyhovělo. Svého zaměstnance přece nebudou omezovat? A tak se stalo, že jednoho dne do práce nikdo nepřišel. Byl tam jen vedoucí a zaměstnanec, který se těšil na lyžování v cizině. Pan ředitel nejdřív vyhrožoval, že všem svým zaměstnancům dá okamžitou výpověď. Později prosil. Výroba stála, plán se neplnil. Firma potřebovala své zaměstnance, ti se ale báli o zdraví své a zdraví svých rodin. A za tím vším stál jen jeden, nadšený lyžař Tonda.

Nakonec si sám ředitel Tondu zavolal. Nemohl mu sice zakázat, aby cestoval, protože v té době ještě zákaz návštěvy Itálie neexistoval. Mohl na něj ale zapůsobit jinak. A tak pan ředitel pod nátlakem většiny Tondovi doporučil zůstat doma.

Tonda se zdráhal, pobyt měl už zaplacený a těšila se celá jeho rodina. Nakonec ale pod příslibem slušných prémií od zájezdu upustil.

„Vynahradíš si to jindy, Tondo,“ poplácal nakonec ředitel svého dlouholetého zaměstnance po rameni.

Konečně mohl ředitel sdělit svým podřízeným, že Tonda svou cestu vzdal.

Tehdy si ti zaměstnanci ani tolik neuvědomovali, čemu zabránili. Krátce nato ovšem vláda cestování do Itálie nedoporučila. Po nějaké době ho přímo zakázala, no a jak to vypadá dnes, to každý dobře ví.

Jisté ale je, že známý se svými kolegy alespoň nepatrně snížili hrozbu nákazy. Naše země přišla o několik přenašečů. Protože takový Tonda má svou rodinu, a ta má také své známé. A Tondovy děti mají své kamarády, jeho žena své přátele.

Nemoc je jako řetězová reakce, jako očko v řetězu. Řetěz má spoustu oček, ale pokud jedno z nich povolí, povolí celý řetěz. Jen pokud se semkneme a budeme jednotní a důslední, ubráníme svůj pevný a zdravý řetěz.

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete