Svatba kamarádky

Kdysi dávno jsem odešla za prací do Velké Británie. Tam jsem už zůstala. Mám zde hodně dobrou práci, spoustu kamarádů a jednu nejlepší kamarádku, s kterou sdílím jeden byt. Zpočátku to bylo nejlepší, protože jsme ani jedna neměla na to, abychom si pronajaly byt jen sama pro sebe. Náš byt má dva pokoje, každé patří jeden, a malý obýváček s kuchyňským koutem. Zde kuchtíme a sledujeme televizi a každá máme ve svém pokoji své soukromí. Veronika, má spolubydlící, má přítele půl roku a já už delší dobu. Nežijeme zatím spolu, a tak neřešíme, co bude pak.

V České republice mám dobrou kamarádku. Je to prakticky má celoživotní kamarádka už z dětství. Udržujeme spolu písemný kontakt, a kdykoli se jedu podívat do rodné země, Petru navštívím. Jednou byla i tady u nás, ve Velké Británii. Moc se jí tu líbilo, ale ráda se také vrátila domů, protože, jak říká, pro ni by život v cizí zemi nebyl.

Nedávno mi od Petry přišlo svatební oznámení. Moc by si přála, kdybych se jejího velkého kroku do života zúčastnila, a dokonce vyslovila přání, abych jí šla za svědka. Jejího nastávajícího, Petra, jsem neznala, přestože se znali už roky. Často mi o něm psala, líčila různé zážitky, a jednou mi poslala také fotku z dovolené u moře, kterou s Petrem podnikla. Fotka byla focena z velké dálky, takže jsem mu ani do obličeje neviděla. Hlavní pro mě ale bylo, že je Petra šťastná.

Návštěvu České republiky a účast na svatbě jsem zvažovala. Byla to svatba mé nejlepší české kamarádky. Tu jsem si nemohla nechat ujít. Měla jsem hodně pracovních povinností, a tak jsem nemohla odcestovat s časovou rezervou. Dohodla jsem se proto s nastávající nevěstou, že přijedu až na samotný obřad. Budu mít pak dva dny, které mohu strávit v ČR. Chtěla jsem také navštívit příbuzné. Petra byla velmi potěšena. Dopodrobna jsme se domluvily, kdy a kam mám dorazit. Nocleh byl zajištěn pro mě a pár svatebních hostů v hotelu.

V den D jsem hned z letiště dorazila do hotelu. Tam jsem měla jen pár chvil, abych si odložila zavazadla, zušlechtila se a hned zase taxíkem přejela na místo obřadu. Po dlouhé době jsem zase viděla kamarádku. Stála přede mnou v princeznovských šatech s hlavou přikrytou dlouhým sněhobíle bílým závojem. Ani bych se nedivila, kdyby se teď otočila, a byla to úplně jiná žena, blesklo mi hlavou a při té představě jsem se malinko pousmála. Úsměv mi ale zmrzl na tváři, když jsem pohlédla do tváře muže po její levici. Náhle se otočil a naše pohledy se setkaly. Byl to Petr! Můj Petr! Kdysi můj Petr. Petr, kterého jsem poznala hned po střední škole. Děsně jsem se do něj zamilovala. Strávili jsme spolu týden zamilovanosti, došlo i na intimní věci, a on pak zmizel a nikdy se mi už neozval. Snažila jsem se zjistit, co se s ním stalo. Když jsem se ho konečně dopátrala, sdělil mi, že se omlouvá, ale našel už jinou, kterou miluje a na mě chce zapomenout. A teď ten podlý chlap stál vedle mé kamarádky a já jim měla odsvědčit, že jsou jeden pro druhého stvořeni.

Jak jsem později zjistila, tou novou známostí byla právě má kamarádka Petra. Poznal ji právě v té době, kdy já za něj prolévala své slzy. Nevěděla jsem, zda jí mám říct o tom, že Petra znám a co jsem s ním prožila. Byla s ním ale už dlouho. Vypadali spolu šťastní. Snad mezitím vyzrál a mou kamarádku nezarmoutí stejně, jako před lety mě. A věřila by mi Petra vůbec? Vždyť už je to dávno pryč. I já na Petra pomalu zapomněla, nevidět ho nyní v obřadní síni. A tak jsem byla přítomna tomu, jak má kamarádka houževnatě slibuje, že bude svému muži věrná a bude s ním v dobrém i zlém až do smrti. A pak Petr, ten bídák jeden, odpřísahal to samé. Chraň ho bůh, jestli to nesplní!

Po svatebním obřadu jsem se moc nezdržela. Bylo mi na oslavě tolik důležitého dne v životě kamarádky trapně. Snažila jsem se Petrovi vyhýbat. On se asi cítil podobně. Nakonec mi ho ale přistrčila samotná nevěsta. Prý abych si s ženichem také zatančila. Cítila jsem, jak mi po zádech stéká čůrek potu. Sledovala jsem špičky svých a jeho bot, do očí jsem mu nepohlédla. „Promiň tenkrát. Opravdu jsem ztratil hlavu,“ vykoktal nakonec.

Byla jsem ráda, když mě konečně pustil a já mohla opět zmizet v davu. Neodpustím! Nikdy takovou zradu neodpustím. Zůstane ve mně. Jedinou záplatou je snad jen to, že kamarádka s ním možná bude šťastná. Na křty, pokud nějaké v budoucnu budou, ale raději nepřijedu.

Z návštěvy rodné země jsem se vrátila trochu rozladěná. Naštěstí jsem útěchu našla u současného přítele. Jsme spolu už dlouho a nikdy se zle nezachoval.

A tak to asi mělo nakonec být.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete