Tchyně...

Když se nám narodil prvorozený syn, dohodli jsme se s manželem, že ho nebudeme zbytečně fyzicky trestat. Můj muž byl v dětství bitý až dost, a jeho bratr také. Muž si proto odnesl do dospělosti neprůbojnost a strach řešit problémy. Z jeho bratra naopak vyrostl rváč po vzoru rodičů. Snad jediná sestra vyrostla bez vlivu přísné výchovy.

Ne, nejsem příznivcem typické americké výchovy, kdy děti skáčou rodičům po hlavě, a ti se tváří, že jsou happy. Když to bude nevyhnutelné, plácnutí přes ruku nebo přes zadek mu jistě neublíží. Budeme se ale snažit vše řešit především domluvou a vysvětlením. Sami mu půjdeme svým chováním příkladem.

Se svým postojem k výchově jsme se svěřili mým rodičům a tchyni, protože tchán už nežil. Mí rodiče souhlasili bez výhrad. Tchyně chvilku namítala, že nám z dítěte vyroste rozmazlený fracek. Při poznámce, že to stále bude náš fracek, nespokojeně přikývla. Malý Petřík byl hodné miminko. Půl roku po Petrovi se švagrové narodila dcera Nelinka a rok poté se Petrovi narodila sestřička Lucie.

Má švagrová nechávala své matce při hlídání volné pole působnosti. Sama vyrůstala v rodině, kde nebyla o fyzické tresty nouze, vystudovala, vdala se a nijak jí to neublížilo.

Když jsem potřebovala hlídat děti, obracela jsem se na své rodiče. Bylo to zřídkakdy. Dokázali jsme se s manželem prostřídat v práci tak, abychom hlídání většinou nepotřebovali. Naše děti byly jako jiné děti. Hravé, skotačivé a veselé. Občas provedly nějakou vylomeninu, to ale k nápravě většinou stačilo vysvětlení, nebo zákaz nějaké oblíbené hračky či hry. Ruku jsme na děti vztáhli minimálně, a to jen v zájmu jejich bezpečí, když například chtěly hodit hračky do ohniště na chalupě. Jinak nebylo třeba. Jen jedinkrát, Petr měl čtyři roky a Lucinka 2,5 roku, mě sanitka odvezla do nemocnice. Zastihla mě ledvinová kolika. Svíjela jsem se bolestí a nemohla vydržet. S manželem jsem se po telefonu dohodla, že na tu hodinu, než se vrátí ze zaměstnání, předám děti tchyni. Mí rodiče byli totiž tou dobou na dovolené. Tchyně bydlela pár bloků od nás a pro děti stihla doběhnout, než jsem odjela. Předala jsem jí obě děti, i když Petřík protestoval, že chce jet radši s maminkou.

Brzy jsem se v nemocnici vzpamatovala. Nechali si mě tam sice přes noc, to už ale byl s dětmi manžel.

Když jsem se vrátila domů, děti chtěly být stále se mnou. Bály se, že bych jim zase odešla. Jen tak mimochodem jsem se jich ptala, hlavně Petra, ten už mluvil lépe, jak se u babičky měly. Lucinka jen přikývla, ale Petřík po chvilce přiznal, že ho babička bila. Udělala mu prý bebíčko. Přitom ukazoval nespokojeně na ručičku.

„Možná ho jen plácla přes ruku,“ řekl později manžel. Prý když děti u své matky vyzvedával, zdály se mu být spokojené. Také jsem si říkala, že možná Petra jen plácla po ruce, ale pro jistotu jsem si s tchyní promluvila. Ta vše popřela, že si kluk vymýšlí. Naštěstí jsem jí už děti bez dozoru nemusela svěřovat. Chodili jsme k ní na návštěvu, aby viděla svá vnoučata, pokaždé jsem tam ale byla i já. Svým rodičům jsem věřila. U nich si také děti nikdy nestěžovaly.

O měsíc později tchyně hlídala malou Nelu, švagrové dceru. Měla ji tam přes noc, protože její rodiče museli odcestovat do jiného města. Nakonec se vrátili ještě ten den. Nelinka si totiž zlomila ruku.

Vyděšená švagrová mi pak vyprávěla, že její dcera se nezranila sama. Babička ji totiž zbila za to, že neposlouchala. A pořádná rána vařečkou přes drobnou dětskou ručku udělala své. Tchyně se nakonec přiznala. Od té chvíle svá vnoučata neviděla. Já k ní odmítala s dětmi chodit a malá Nelinka ze své babičky měla takový strach, že brečela, jen když se o ní mluvilo. Tchyně zemřela osamělá a z dětí vyrostli slušní a vychovaní lidé, i bez mlácení.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10