Viktor

Měli jsme spokojený vztah téměř tři roky. Poznala jsem Viktora, když jsem nakupovala dárky pro svou kamarádku k narozeninám. Byla jsem pozvaná na oslavu a procházela jsem přeplněným obchodním centrem, když jsme se setkali u posledního vozíku v supermarketu. Přestože byl u něj dřív, galantně mi ho přenechal. Obchod byl plný. Projížděla jsem mezi regály a znovu jsem ho potkala. Nechtělo se mu čekat na vozík, a tak si vzal nákupní košík do ruky. Ten měl ale plný ovoce, měl v něm několik piv, zeleninu a další věci. Byl div, že mu zboží nepadalo na zem. A tak jsem se nabídla, že by si mohl nákup dát ke mně do vozíku.

„Budete tu ještě dlouho?“ zeptala jsem se. „Už ne, ještě vyberu nějaký dobrý chleba, a jdu,“ řekl. Já už měla vybráno, a tak jsem společně s ním zamířila k oddělení pečiva. „Já osobně kupuji tento, je moc dobrý,“ snažila jsem se poradit. Dal na mou radu a semínkový chléb zmizel v mém nákupním vozíku, vedle mého nákupu. Až později jsem se dozvěděla, že ty semínkové speciální chleby nevyhledává. Zamířili jsme k pokladnám. Po cestě z obchodního centra jsme se bavili a on mě nakonec pozval do kavárny na dobrou kávu. „Tady zase já vím, že mají tu nejlepší,“ řekl, když mi galantně přidržoval dveře, abych mohla vstoupit. Umístili jsme nákupní tašky na zem kolem stolu a objednali si. Tak náš vztah začal.

Po třech letech se Viktor začal měnit. Z klidného a pohodového muže se stal hádavý a podrážděný muž. Nechápala jsem, proč každé naše setkání končí hádkami. Nejdřív jsem se dlouho ujišťovala o tom, a Viktor mi dával za pravdu, že za vše můžu já. Radil se údajně s kolegy v práci a ti mu doporučili, ať ode mne odejde. Já nikdy o Viktorovi v práci nemluvila. Ano, každý věděl, že už mám přítele. Co jim ale bylo po tom, o čem si povídáme a jak probíhají naše setkání? Byla to jen a jen naše věc. Zato u Viktora v zaměstnání asi každý věděl všechno a po nějaké době začali Viktorovi radit, aby se se mnou rozešel.

Během našeho vztahu přišla nákaza covidu. Tehdy Viktor nosil respirátor pomalu i do ložnice. Stále si dezinfikoval ruce a napomínal mě, když já nosila roušku pod nosem. Byl to ale právě Viktor, který se první nakazil. Nosila jsem mu nákupy, i když mě nepustil dál domů, abych se nenakazila. Uzdravil se a opět jsme začali chodit na procházky, vyjeli jsme dokonce na společnou dovolenou. Vybrala jsem ji já, což mi Viktor po celou dobu vyčítal. Dovolenou jsem vybírala ale podle ceny. Mám poloviční výplatu proti Viktorovi a nemůžu si dovolit neuváženě rozhazovat peníze. Z toho plynuly další spory. Viktor nemohl pochopit, že zatímco on pouští televizi a svítí v bytě i v době, kdy jde do obchodu na nákup, já doma zhasínám. Vybírat zboží v akci se zdálo Viktorovi nedůstojné, zatímco já tak byla vychovávána od dětství.

Společné záliby jsme ale financovali každý ze svého. Nechtěla jsem, aby mi Viktor platil vstupné do divadel, kina, nebo sponzoroval návštěvy sportovních zařízení. Občas mě někam pozval, sama jsem ale četnost jeho výdajů korigovala. Nikdy jsem neuměla využívat štědrosti mužů a vždy jsem byla finančně nezávislá.

Pak ale vypukla válka. Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Tehdy se naše názory opět rozešly. Zatímco Viktor začal pravidelně přispívat na zbrojení, posílal nejrůznější částky na zbraně pro Ukrajinu, já tvrdila, že klidně přispěji malému děcku v ohrožení, dám mu hračky, plínky, potraviny, ale odmítám podporovat válku, ať už je proti komukoli. Tehdy jsem Viktorovi navrhla poprvé, aby vyhledal nějakého odborníka. Poslala jsem ho k psychologovi. Viktor se začal bát vycházet večer na ulici, roztřásl se pokaždé, když ve vzduchu přelétlo letadlo, a jakmile někdo promluvil v naší blízkosti jinou řečí, než češtinou, okamžitě upaloval pryč. Mohli to být teroristi, převlečení Rusové a já nevím, jaké fantasmagorie ještě vypustil z úst. Odmítl. Viktor odmítl pomoc odborníků a jeho strach se stupňoval.                                                                                                                         

Tehdy jsem byla na malém zákroku s rukou. Poprosila jsem Viktora, aby po mém návratu z nemocnice byl pár dní u mě. Nemohla jsem ruku namáhat a potřebovala jsem pomoc v domácnosti s vařením, nákupy apod. Viktor ale odmítl s tím, že v této nelehké době nemůže opustit domov. Může se stát cokoli. Nevěděla jsem, co tím cokoli myslí, ale spokojila jsem se aspoň s tím, že mi Viktor každý druhý den přijel nakoupit. Naše cesty se ale rozcházely. Prý mluvil s kolegy v práci, a oni mu radili, že jezdit autem do našeho města na nákupy, když jsem na nemocenské a nemůžu třeba na bazén je z jeho strany hloupost. A tak jsme se tehdy rozešli.

Náš rozchod byl nečekaný. Bylo to jeho náhlé vnuknutí. Právě proto si u mě nechal všechny věci, co měl. V mé skříni byla i nadále polička, kde bylo Viktorovo spodní prádlo, jeho ponožky, pyžamo, trička, mikiny a několik dalších drobností. Stejně tak u Viktora zůstaly mé věci. Komunikovali jsme jen občas přes telefon. Volal mi méně a méně, nejezdil ke mně a ani já k němu. Byla jsem ještě na nemocenské, ruku jsem musela šetřit.

Až mi pak jednou zavolal, že by mohl přijet na sobotu. „Tak přijeď hned ráno, zajdeme na bazén. Už můžu,“ nabídla jsem mu s tím, že si buď opět začneme rozumět, možná se k sobě i vrátíme, nebo z nás zůstanou alespoň kamarádi. Slíbil.

V sobotu jsem vstávala hodně brzy. Chtěla jsem navařit, upekla jsem koláč, aby měl Viktor radost a neměl důvod se hádat, a vyhlížela jeho auto z okna. Tašku na bazén jsem měla dávno nabalenou. Nepřijel. Když jsem mu v poledne volala a ptala se ho, jestli přijede, řekl: „Jo, potřeboval jsem se vyspat.“

A přitom stačilo zvednout telefon a zavolat, že se zdrží, nebo poslat jen zprávu. Jídlo na plotně dávno vychladlo. Když konečně v jednu odpoledne Viktor přijel, přivezl mi mou oblíbenou čokoládu a já začala nakládat jídlo na talíře, sdělil mi, že už dávno obědval. „Tak si dáš jen trošku,“ usmála jsem se. „Nedám.“                                                                                                                           Několik hodin jsem dělala jeho oblíbené jídlo, které já moc nemusím, jen aby měl radost. Smetla jsem jídlo zpět do hrnce. „Ty se ale najez,“ řekl. „Přešla mi chuť.“

Bylo dávno po vycházkách. Bazén byl ale stále otevřený, a tak jsem navrhla, že jednou zkusím vycházky porušit a půjdeme si zaplavat. „Ty takto budeš riskovat?“ zeptal se. Ano, byla jsem ochotná překročit dané vycházky jen proto, abychom strávili pár pěkných okamžiků. Dostalo se mi kázání, že v této době riskuji zaměstnání a případnou kontrolu. „V jaké době?“    

„No, je válka, je nebezpečné chodit ven,“ řekl a tvářil se přitom vážně. Opravdu měl strach k večeru jít ven z domu. Viktor dle jeho slov nyní chodí jen do práce a zpět, na nákupy, dokud je světlo, ale po setmění z domu pro jistotu nevychází. Opět jsem ho posílala k lékaři, že trpí paranoiou. Bouchl do stolu, sebral si konečně své věci, co u mě měl a se slovy, že jsem blázen a nehodlá se mnou ztrácet čas, odjel. Zůstala jsem doma stát jako opařená. Vůbec jsem nechápala, proč se tak rozčílil. Večer jsem strávila u televize a později u dobré knihy, a smířila jsem se s tím, že já Viktorovi už nepomůžu. Nemůže mu pomoci nikdo, když si sám neuvědomí, že jeho chování se vymyká kontrole.

V noci mi poslal ještě zprávu, že já jsem blázen. Jsem na nemocenské a místo toho, abych si dělala zásoby potravin a snažila se dbát své bezpečnosti, chodím po nocích venku. Ne, nechodím. Já jen jednou chtěla večer s mužem na bazén. Nakonec jsem na něj šla druhý den, v čase vycházek, dopoledne. Parádně jsem si ten den užila. Viktora jsem definitivně škrtla ze svého života. Snad se jednou najde někdo, kdo mu pomůže dřív, než začne budovat pod sídlištěm kryt a v práci dá výpověď, aby se nevystavoval nebezpečí.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10