Ranhojič aneb Od lazebníka k chirurgii

Rány a různá zranění jsou staré jako lidstvo samo a stejně tak se dlouho se o jejich hojení lidé snaží. Cesta od neumělých obvazů až k moderní chirurgii byla ale velice dlouhá a strastiplná. Připomeňme si tedy základní milníky tohoto vývoje.

Doby biblické a starověké

O hojení ran se můžeme dočíst už v Bibli, kde se autoři zmiňují jak o používání vonných olejů k léčbě ran, tak i o aplikaci larev, které ránu vyčistily. Larvy se ale používaly i v jiných kulturách, namátkou u starý Mayů. Antropologické výzkumy totiž zjistily, že staří Mayové z centrální Ameriky namáčeli různé tkaniny v krvi dobytka a pak je nechali na slunci. Poté tkaninu vložili do rány, která byla během několika dní plná hemžících se larev.

Larvy k čištění infikovaných ran používali i Ngembové v Novém Jižním Walesu, stejně tak jako od civilizace odříznuté kmeny v Barmských kopcích.

První záznamy o hojení ran ale pocházejí z daleko starších dob. Nejstarší grafický nápis, jeskynní kresba popisující hojení ran, je totiž starší více než 25 000 let. O něco mladší jsou pak hliněné destičky staré více než 4000 let, které pocházejí z oblasti starověké Mezopotámie.

Hojení ran bylo na poměrně vysoké úrovni také v dalších starověkých kulturách, Egyptě, Řecku i v Římě. Z Egypta jsou dokonce popsány i případy jakési transplantace kůže.

Středověk: chirurg není lékař

Už od starověkých dob se ale začala medicína s ošetřováním ran rozcházet. Například Hippokratova přísaha dokonce varovala lékaře před praktikováním chirurgie neboli ošetřováním ran. Ve středověku proto byla praktická (ošetřovatelská) medicína provozována především lazebníky (lázeňskými, holiči) a ranhojiči. A to i přesto, že lékaři již museli být univerzitně vzdělaní. Tito lékaři však byli zaměřeni pouze na snahu o diagnostikování chorob podle tehdejšího stupně poznání a na předpis příslušných léků, praktickou chirurgii pak považovali tehdejší lékaři za práci podřadnou.

Proto ke znovuspojení medicíny s chirurgií došlo až daleko později. Velkou zásluhu na tom má Ambroise Paré (1510-1590), ranhojič, který se stal královským ranhojičem francouzských králů Karla IX. a Jindřicha III. Proslulost si získal především znovuobjevením staroegyptské metody podvazování krvácejících cév u amputovaných končetin, kterou nahradil nesmírně bolestivé vypalování rány žhavým olejem či plamenem, jež způsobovalo často větší bolest a šok u poraněných než vlastní zranění. O svých objevech sepsal několik knih, které se ale u tehdejších lékařů nesetkaly s pochopením. Změnu proto musely přinést až napoleonské války, kdy byla chirurgie znovu začleněna mezi medicínské obory.

Století páry

Devatenácté století se proslavilo nejen jako století páry a různých technických vynálezů, ale i novými obvazovými materiály. Do klinické praxe se tehdy poprvé dostal tyl, různé bavlněné obvazy atd. Další rozvoj pak přineslo století dvacáté, zejména první světová válka. V jejím průběhu francouzský lékař Lumiére vyvinul gázový obvaz, takzvaný tyl gras. Po druhé světové válce, zejména pak v 70. letech, došlo k vývoji nových moderních obvazů, které využívají například hydrokoloidy, algináty, pěnové krytí, hydrogelové krytí, popřípadě obsahují aktivní uhlík. Odtud pak byl k vlhkému hojení ran už jen kousek.

Zdroj: Hojení-ran.cz

 

Gabriela Straková

ChytráŽena.cz