Boka Kotorská

Na dovolené v Černé Hoře jsme podnikli dva výlety. V našem letovisku jsme nenašli žádné pouliční prodejce výletů jako v jiných zemích, proto jsme si ty nejhezčí koupili u delegátky. Dneska vám povím o jednom z nich, na který jsme jeli i se synem.

Den předem nám delegátka zamluvila balíčky na cestu, které jsme si vyzvedli večer. Ráno jsme nestíhali snídani, v balíčku kromě svačiny bylo i ovoce a pití. Krátce po 7. hodině ranní nás vyzvedl autobus a vydali jsme se do přístavního městečka Kotor, které se nachází na seznamu světového, kulturního a historického dědictví UNESCO. Ještě předtím, než jsme se nalodili, bylo nám sděleno, že původní plán cesty vezmeme obráceně. Původně jsme se měli nalodit až v Tivatu. Loď byla dostatečně velká, v horním patře byla kromě kryté části i lehátka pro odpočinek. Všichni, kdo na lehátka ulehli, se po chvíli stěhovali pod střechu, jaké bylo horko, dokonce i při plavbě.

Boka Kotorská je největší přírodní záliv na jihu Jaderského moře a nejjižnější evropský fjord. Celková délka má 28 km a šířka je v nejužším místě, zvaném Verige – řetězy, 350 m. Má čtyři části, a to Hercegnovský, Risanský, Kotorský a Tivatský záliv. Sloužila jako základna pro válečné námořnictvo Rakouska – Uherska. Ve 20. a 30. letech minulého století i pro potřebu Československé armády. Na podzim a v zimě proniká z vnitrozemí k pobřeží a na moře obávaný vítr bóra.

Boka Kotorská Při proplouvání Kotorského zálivu nás čekala první zastávka, kterou se stal uměle vytvořený skalní ostrov Gospa od Škrpjela nedaleko Perastu z 15. století. Jeho základ tvoří 150 potopených lodí, na které námořníci dávali kameny. Každý námořník po návratu z plavby přispěl kamenem jako vděk za to, že jeho loď neztroskotala. Tato tradice se koná i dnes každý rok a ostrov o velikosti 3000 m2 se neustále zvětšuje. Nachází se zde katolický kostel Matky Boží, kde je moc hezky udělaný stropní obraz Nanebevzetí Panny Marie o rozměrech 9,5 x 3 m, největším obrazem v bývalé Jugoslávii a dále kazetové stěny, pod kterými jsou obrazy. Následuje muzeum s námořnickými a dalšími exponáty. Byli jsme zde upozorněni na obraz vyšívaný ženou, která na svého manžela čekala 35 let a vyšívala ho vlastními vlasy. Poslední část andílků je vyšita šedivými vlasy. Na ostrově také najdete obchůdek se suvenýry. My jsme raději odcházeli odtud s nanuky.

Vedle ostrova je ještě jeden menší přírodní ostrůvek Sv. Djordje (ostrov sv. Jiří) s benediktinským klášterem z 12. století a hřbitovem, kde jsou pohřbeni významní peraští kapitáni.

Za hodinku jsme už stavěli v městečku Herceg Novi, založeného ve 14. století. Staré město bylo chráněno mohutnými hradbami a pevnostmi, které ve středověku chránily proti nebezpečí z moře. Za hradbami později vyrostlo nové město. Z původního opevnění se dochovaly tři pevnosti. Dole u přístavu je to nejstarší benátská Mořská pevnost (Forte Mare), která se používá jako letní kino. Nad ní se nachází turecká pevnost Kanli Kula (Krvavá věž), která sloužila za války jako vězení a v současnosti slouží jako divadlo pod širým nebem pro 1500 diváků. Nejvýše položena je španělská pevnost (Španjola).

V městečku jsme měli rozchod a doporučenou prohlídku pevnosti Kanli Kula. Cesta vede vzhůru pořád po schodech. Prošla jsem pod Hodinovou věží (Sahat Kula) z roku 1861, dále k náměstí s kostelem archanděla Michaela z roku 1910. Dále uličkami a pak naslepo stále vzhůru. Nevěděla jsem v tu chvíli, zda jdu dobře, ale když jsem při pohledu vzhůru spatřila pevnost, věděla jsem, že už za nedlouho musím objevit vchod. Z několika nadšenců jsem ke vchodu pevnosti došla ještě s jedním párem, ale na prohlídku jsem šla sama. Všichni ostatní cestu zakončili na náměstí. Stále jsem si musela hlídat čas, to byl asi můj největší nepřítel při prohlídce. Nakonec jsem ji prošla celou a dokonce mi při zpáteční cestě zbýval čas i na hamburger, u kterého byla fronta složená z lidí z naší lodě. Jelikož jsem zbytek rodinky nenašla, myslela jsem, že už jedli. Ještě jsem koupila vodu i pro ostatní a sobě nanuk. Když jsem došla na loď, všichni spokojeně seděli u stolu, jen ze mne tekl pot a obličej mi doslova hořel. Tam jsem se dozvěděla, že nejedli a v takovém horku nemají ani na jídlo pomyšlení. Každý mi záviděl zmrzlinu a tak jsem se do obchůdku vrátila. Měla jsem výhodu, že jsem měla pod trikem plavky a tak jsem si mokré triko sundala.

Naše plavba pokračovala kolem nejjižnějšího bodu Chorvatska. To už je kousek k ostrovu Mamula. Ten se nachází u vstupu do prvního ze čtyř bokakotorských zálivů. Za 2. světové války sloužil jako koncentrační tábor. Pevnost na ostrově má kruhový tvar o průměru 200 m. Kotvili jsme nedaleko v zátoce Mirišta. Zde bylo umožněno koupání necelých 1,5 hodiny nebo se vydat menší lodí do Modré jeskyně. Mamka s babičkou si vybraly koupání, ale měly moc kamenný vstup do moře, já s přítelem a synem do Modré jeskyně (Plave špilje). Vydali jsme se kolem dalšího ostrova s kostelem a pevností Arza. Vjezd do jeskyně jsme měli s hlasitou hudbou a krásnou modř doplňovaly krápníky na stropě. V čisté vodě jsme vypadali jako šmoulové, veškerý pohyb barvil vodu do modra. Celkový čas koupání je v jeskyni 15 minut a lze do vody skákat z lodě. Při zpáteční cestě nechal kapitán kormidlovat děti, které si tuto možnost náramně užívaly.

O hodinu později jsme připlouvali do nejmenšího městečka Tivatu. A tím jsme ukončovali náš hezký výlet. Čekal nás pouze transport autobusem zpět do hotelu.

Při konečné plavbě jsme se dozvěděli, že jsme během dne měli 45°C ve stínu.

Piskotik - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete