Svatojakubská východočeská – výlet osmnáctý

Přelouč – Řečany nad Labem

(7. 8. 2025)

Člověk míní, hvězdy mění. Konečně s Míšou jedeme do mnou vysněných Kladrub. Mělo to být v červenci, je srpen. Mělo to být ve středu, je čtvrtek. Měla jsem získat tři svatojakubská razítka, jedno je dnes zamčené. Zapomněla jsem na rezervační systém, proto nám zbývají poslední dvě místa na pravé poledne. Znamená to v 7:33 sednout na autobus do Hradce, přesun a nastoupit v 8:33 do vlaku a s přestupem v Pardubicích dojet v 9:52 do Řečan.

Tuším, že první tři a půl kilometry do Kladrub nebudou žádný med, jde se po silnici. Potřebuju mít Michalčino bezpečí pořád na očích, chci po ní, aby šla první. Vymýšlím prapodivnou hru: asi půl hodiny ještě půjdeme po silnici, budeme počítat auta. Schválně, myslíš, že do třiceti aut budeme v cíli? Osobně se bojím, že ne… Jedna, dvě, pořád rovně, Míšo, tady není kam odbočit. Tři… A až si prohlídneme stáje, dáme si něco k jídlu? Čtyři. Jasně, ale vylezeme i na tu rozhlednu. Pět. A pak, šest, půjdeme jenom lesem. Sedm. Myslíš, že budou mít minci? Mohl by na ní být koník… Osm. Né, mamko, motorky se nepočítají! Dobře, teď osm. A traktory jo? Vidíš to?

Na minutku mě sevře pocit ztracena, před námi stojí fronta aut. Mají červenou. Provizorní most, ten kovový, skládací, málo prostorný. Jak se tam budeme motat? Máme tam vběhnout a kličkovat mezi protijedoucími auty, když padne červená, nebo běžet s těmi, co jedou naším směrem? Problém se vyřeší sám, most má oddělený úzký pruh, myslím, že primárně pro cyklisty.

V 10:30 míjíme svatého Jana Nepomuckého v místě, kde ze silnice odbočuje cesta kouzelnou alejí mezi pastvinami. Přece nepůjdu po silnici, když to můžeme projít tudy! Konečně máme taky zvířecí společnost, krásný hnědák jde podél ohrady s námi, jako by nám rozuměl. S plánem, že projdeme dvůr a vylezeme na návsi, jsem se přepočítala. Narazím na cedulku: Vstup povolen pouze s průvodcem. Musíme obejít areál po silnici. Aspoň nebudu pak muset zacházet k pěkné hřbitovní kapli a vyfotím si taky patník. Směrovka nás přivede na pokladnu.

Podávám slečně za pultem vytištěnou objednávku, před dvanáctou máme být na návsi u kostela. Michalka se raduje z mince, seženeme taky razítka a ještě prosím vstupenky na rozhlednu. Přijímám od slečny klíče od rozhledny a připadám si jako nějaký vůdce. „Teď všichni, kdo jdou na rozhlednu, musí počkat, protože klíče máme my,“ chvástám se. Míša se pobaveně směje: „Mami, ty sis nevšimla, že tam těch klíčů měli víc?“ Vybaví se mi Ivánek z Mrazíka a pro jistotu si letmo přejedu dlaní po tváři. Z těch sebevědomých výšin se rychle snáším k zemi, když se v brance u rozhledny střídáme s jinou dvojicí – taky mají klíče, dokonce nás chtějí zamykat.

Vylezeme na ochoz, o němž jistý uživatel na mapách psal: „Škoda 30 Kč, rozhled o ničem… To maj nechat gratis, když už vstupné stojí 260 Kč do stájí.“ Svým způsobem má pravdu, z ochozu nevidíme nic, než areál hřebčína. Jenže nikde neslibovali daleké rozhledy a fantastická panoramata. Když sejdeme dolů, nikdo na rozhlednu nemíří, a tak zodpovědnost zůstává na nás. Poctivě přečteme tabulku, která o postupu opuštění rozhledny taktně mlčí. Pro jistotu tedy použiju oba dva klíče a zamknu všechno, co se dá. Přesvědčena, že jsem udělala maximum a možná ještě víc, klíče vracím.

Usadíme se na lavičku před pokladnou, Míša mlsně pokukuje po občerstvení za plotem. „Dáme si tam oběd?“ ptám se a čekám trochu nadšení. Když slyším sotva zaslechnutelné hm… třeba… reaguji mírně podrážděně: „OK, tak uvidíme po prohlídce.“ Smiř se, holka, s tím, že puberta je puberta. Můžu být vlastně ráda, že se mnou to dítě vůbec jde. Za pět minut tři čtvrtě, zvedneme se a zkusíme najít náves u kostela, kde máme čekat na průvodce.

Jednak mám mapu a kostel v ní vidím, jednak od pokladny odchází další lidé, tak se stačí držet jich. Na návsi už posedává dost lidí, chodím, rozhlížím se a zase cítím ten svůj pocit ztracení. Proč? Místo odpovědi na svou otázku najdu ceduli Začátek prohlídek. Přicházejí tři slečny v tričku s logem hřebčína a třídí návštěvníky. Doprava ti, co jdou do stájí, doleva ti, kteří míří na zámek. A stájníci se rozdělí na dvě skupiny. Pak ještě předložíme vstupenky ke kontrole a vyposlechneme si bezpečnostní pravidla: nestrkáme nikam ruce, držíme se skupiny a uskakujeme vpravo. Pak můžeme vyrazit. Prohlídky většinou neabsolvuji mozkem, ale srdcem – a tomu se tady líbí. Nedělám si iluze, že bych si historická data nebo jména mohla zapamatovat, ale to, jak jsem se kde cítila, si pamatuju docela dlouho. Slečna průvodkyně povídá poutavě a docela podrobně, rozhlížíme se nejen na nádvoří, dostáváme se i do stájí ke klisnám, plemenným hřebcům i mladým ve výcviku.

Krásná ušlechtilá zvířata. 45 minut uteče rychleji, než bych chtěla, průvodkyně děkuje (my taky), loučí se s námi a jde pro další skupinu. Ještě chvíli zůstáváme na návsi na lavičce, vyfotím kostel aspoň zvenku, pozorujeme spřežení a koně s jezdci, jezdí si tady, jako by jim to tu patřilo… Zvědavě okukujeme tabuli s nabídkou Císařského hostince, ale to občerstvení u pokladny se nám zdálo příjemnější. Mám přece intuici! A ona funguje! Vážně! Možná i kvůli tomu, že jsem včera koukala na Google – Císařský hostinec 3,6 a Kladrubka food 4,9.

Míša si dává bramborové knedlíky plněné uzeným masem a zaléváme to kofolou. Mně stačí polévka, netáhnu přece svačinu zbytečně. Těší mě, že nakonec je Míša s výletem spokojená, i když ta radost, kterou cítila jako menší, mi trošku chybí. Věřím ale, že k ní zase časem dospěje, já ve třinácti taky zrovna nejásala, když naši vymysleli jakoukoli společnou aktivitu, že?

Vracíme se na svatojakubskou trasu, u patníku se už zdržovat nemusím. Ještě asi pět minut pochodujeme po silnici a konečně uhýbáme po červené do lesa. Míša počítá, kolik kilometrů ještě asi tak zbývá, slibovala jsem jí dvanáct. Musím ten součet trochu poopravit, což se jí určitě nebude zamlouvat. Nezapočítala jsem chůzi z pokladny na rozhlednu a zpět a na náves a po stájích… takže to budeme mít takových patnáct. A to nesmíme zabloudit. „Mami, že nezabloudíme?“

Pro Helču, Radku, Žanetu, Lindu ani pro Michala jsem nepotřebovala vymýšlet program. Matko, matko, fakt jí není šest a asi se úplně nemůžeš divit, že si nechce kopat se šiškou. A povídat si taky moc nechce, co kdybys jí zase navýšila počet kilometrů? Tohle v borovém lese nejspíš nevyřeším. Přistupuju na její hru a koukám do země s tím, že budeme počítat slepýše. Já ty pohybující se a Míša nehybné, kteří dělají mrtvýho brouka. Zápas po chvíli končí mou prohrou 0:3, odmítám další mač.

Ještěže české lesy jsou plné jistoty v podobě plodů! Dnes to jsou ostružiny, co nás zastavují. Soutěžíme, kdo jich má víc, kdo má větší, kdo sladší a kdo míň špinavou pusu. V ostružinovém duchu dojdeme až do obce Semín. Nesmíme tady vynechat svatojakubský patník, Hospodu Na Haldě se svatojakubským razítkem a malinovkou a hledám taky Semínský písečný přesyp (bodíky za palcovou fotku).

„Mami, proč si fotíš to zarostlý pískoviště?“ ptá se Míša nechápavě a já stejně nechápavě vysvětluju, že to je přírodní památka. Národní. Na návsi. Ojedinělé naleziště kriticky ohroženého kozince písečného. Nemusíme přece všechno pochopit, stačí to přijmout. Stejně jako stačí přijmout fakt, že bychom měly trošku zrychlit. V Přelouči musím prostě ke kostelu do kastlíku pro razítko, už sem nepojedu.

Deset minut za Semínem si všímáme svatojakubské lavičky. Většinu zastavení, přístřešků a posezení, co jsem jich na cestě potkala, hodnotím samozřejmě kladně. I tady se lavička může hodit, oceňuji, že si s tím dal někdo práci, ale posadit se mě neláká. Uprostřed ničeho, co však nevyzařuje tu správnou atmosféru, ten úžasný pocit, to Nic s velkým N… Kamenný pruh, bez opěradla, se svatojakubskou mušlí. Proč mám pocit, že je to taková lavička pro lavičku? Kdybych ji mohla vzít, přenesla bych ji třeba na břeh Struhy, nebo na louku k Bezděkovu, možná i Pod Hetlín, ale tady mi skutečně nedává smysl. Hlavně, že mi dává smysl přemýšlet o smyslu lavičky…

Mapy ukazují ještě hodinu dvacet, vlak jede za hodinu třináct. Být sama, natáhnu krok, ale za mnou se prostě někomu nechce, nebo už nemůže. Zaryté Míšino mlčení mi cestu znepříjemňuje, a tak si vedu monolog o tom, že jestli teda nemůže, tak zpomalíme a pojedeme něčím dalším. Kdy jede, to zjistíme ale až na nádraží, teď to hledat nebudu, protože bychom se zdržovaly, a já vlastně nevím, jestli se zdržovat chceme. Jako zázrakem Míša promluví a jako zázrak zní i to, co řekne: „Fakt nemůžu, ale zkusíme to.“ Rozeběhne se. Jejda, takhle jsem to zase nemyslela! Je mi jasné, že ji dojdu. Možná si to uvědomila sama, možná jsem zvolala nahlas, ať se nevysiluje, strhující finiš když tak nasadíme až před nádražím.

Most přes Labe a podchod pod železniční tratí nás dovedou do města. V 15:31 si vyfotím ještě jeden patník a 27 minut by měla trvat cesta k vlaku, který odjíždí za 28 minut. A to musím otevřít kastlík, namočit razítko, otisknout razítko a ještě stihnout koupit jízdenky. Tomu se říká výzva. Běžíme? „Mami, já nevím.“ Buch, razítko.

A teď ten strhující finiš! Duši mi sevře takový pocit marnosti, neschopnosti a zklamání, že bych si nejradši sedla na obrubník a rozplakala se. Jenže když vidím, jak se Míša snaží, nezbývá mi, než spolknout příkoří, vztek a sakrování. Asi mě má ten nahoře rád, když našemu vlaku nadělil pětiminutové zpoždění.

„Mami, co ti je? Bolí tě něco?“ Mlčky otevírám svůj poutnický deníček, podívej! Ukazuji stránku s čerstvým přírůstkem. Vždyť není vzhůru nohama! Ale… ve spěchu jsem si nevšimla, že polštářek byl přemokřený, nápis se mírně rozpil (Přelouč je čitelná) a jak jsem kvaltovala, razítka se dotkla stránka předchozí a přímo do krásného modrého razítka z Vysoké nad Labem se propilo pár černých flíčků.

„Mami, ty naděláš…“ Když po přestupu v Pardubicích Míša vyřizuje chaty na WhatsAppu a já počítám statistiky, stále mě ty černé fleky rozčilují. Chce mě moje touha po dokonalosti dohnat znovu k cestě do Vysoké a k přelepování razítka? Blázen jsem, to nepopírám, ale debil teda nee! Mám prostě 34 razítek ze 36, chybí mi dvě. Žádné, žádné už neopravuju! Vždyť je to zase další úžasný symbol – ty propité flíčky jasně ukazují, že cesta v délce 245 kilometrů (z 270) možná byla protkána drobnými zmatky, odchylkami, neúspěchy. Ale kdyby všechno klaplo vždy napoprvé podle plánů, znamenalo by to vyšší hodnotu prožitků? Tu cestu mám v sobě a jsem vděčná, že mi dala tolik úkolů a tolik zádrhelů, z nichž mě žádný nijak neohrozil. Mohla jsem jít, protože jsem chtěla. A stále chci.

Milhauzice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete