Výlet na Manínskou tiešňavu

Sobotní ráno dorazil elektrikář, my se domluvili co a jak a vyrazili. Cestou jsme ještě nabrali kolegu z práce a mohli pokračovat v cestě.

Když jsme dorazili do cíle, nastal problém. Parkoviště, které jsme si vyhlídli, bylo bohužel plné. Další den se v okolí měly konat nějaké běžecké závody, a tak parkoviště zabrali organizátoři a na nás už nezbyla volná místa. Nevadí, vrátili jsme se kousek zpátky na parkoviště, které tam bylo už dříve. Tohle parkoviště bylo ale v areálu nějaké zastaralé chatové oblasti. Vjezd byl otevřený, a tak jsme zaparkovali a chystali se vyrazit. Jenže než jsme stihli dojít k bráně, dohnala nás paní, že je to soukromý pozemek a parkoviště už je bohužel zrušené. Poradila nám, ať auto necháme na odstavné ploše před vjezdem, že tam nikomu vadit nebude. Tak jsme tedy udělali a vyrazili. 

Cesta vedla po asfaltové cestě vedoucí lesem, kde se po chvíli vynořila nejužší slovenská soutěska. Vypadalo to tam opravdu hezky. Asfaltová cesta se změnila v dřevěnou, kterou z obou stran lemovaly vysoké skály. Mnoho lidí, kteří sem jedou, vyrazí jen kvůli tomuto. Autem dorazí až sem, podívají se na skály a tím to pro ně končí. 

My ale měli v plánu si prohlídnout i okolí. Vyrazili jsme se tedy podívat na vyhlídku nahoru na skálu hned vpravo. Cesta byla celkem strmá, ale vylézt se tam dalo. Z boční strany byla cesta pro horolezce, ale my jsme šli pěšinkou pro turisty. Za chvíli už jsme byli nahoře a pod námi se rozprostíral pohled na to vše, co jsme viděli dole, ale tentokrát seshora. Odtud byl výhled o mnoho hezčí, ale také nebezpečnější, o čemž vypovídalo několik pomníčků dole pod skálou. Opatrně jsme se vrátili dolů a vydali se na okruh kolem skal, který jsme si naplánovali. 

Prošli jsme blízkou vesničkou a po poli už zamířili do lesa. Lesem vedlo celkem prudké stoupání, a tak jsme si udělali přestávku na svačinu na posezení, které se před námi vynořilo zhruba v půli kopce. Po svačině jsme pokračovali dále, vydali jsme se do Partizánské jeskyně, která sice nebyla moc velká, ale výhled byl úžasný. Kolem jeskyně vedla cestička na pěšinku po vrcholku skal, kde následovalo ještě několik dalších takto úžasných výhledů. Bylo vidět daleko do krajiny, na přilehlé vesničky i města a také na řeku Váh. Když jsme sešli z vrcholku skal a mířili už pomalu zpátky, tak jsme někde bohužel sešli z cesty.

Po chvíli jsme se ocitli mezi trním, spadanými stromy a prostě to všude kolem vypadalo, že tudy už nechodí snad ani srnky. Chtěli jsme se tedy vrátit zpátky, jenže když jsem koukala pořádně do mapy, zjistila jsem, že cesta, po které máme jít, je vlastně kousek dál, jen musíme nějak vyhrát boj s křovím, které už se kolem nás pomalu začínalo omotávat a nechtělo nás pustit ze svých spárů. My ale nakonec vyhráli s větvičkami ve vlasech a s ostružiním nalepeným na kalhotách jsme uviděli pěšinku. Stačilo už jen přeskočit pár spadlých kmenů, probrodit se ještě i kopřivami, kdyby nám to ostružiní nestačilo, a konečně jsme byli na pěšince. Tady už jsme si hlídali, abychom nikde nesešli a nakonec jsme v pořádku dorazili k autu. 

Po cestě zpátky jsme se ještě zastavili na zmrzlinu, o které jsme četli, že je opravdu moc dobrá. Měli pravdu, po dvou kopečcích, které jsme si každý dali, jsme šli ještě na další kolo a dali další dva kopečky. Potom už jsme nastoupili do auta a tím pomalu zakončili náš výlet na Slovensko.

Peggy89 - čtenářka
ChytráŽena.cz