8 rad, než se rozhodnete vyběhnout
Pampeliškový med - nejoblíbenější recepty
Hrajte s námi SUDOKU online !
MDŽ nebo Den matek?
Koncem srpna jsme odletěli do hlavního města Kréty Iraklionu, odtud pak autobusy k penzionům na jižních krétských plážích. Z bočních balkónů jsme viděli na moře, vzdálené jen pár desítek metrů, před penzionem se táhla rušná ulice se spoustou restaurací, taveren, obchůdků, přeplněných zlatnických výloh, žilo to tam dlouho přes půlnoc. Kdo neměl zájem o bohatou nabídku výletů, mohl ležet na pláži, případně absolvovat jen některé. I při více než deseti různých akcích zbylo dostatek času ke koupání a slunění. Nabídka byla různorodá, pokaždé s typicky řeckou stravou v podobě oběda či večeře. Tehdy tam byla i celá rodina Zlaty Adamovské a někteří chlapci z KTO s rodinami. K snídani a večeři jsme šli krátkou procházkou podél pobřeží, v půvabné restauraci s otevřeným výhledem na moře se příjemné sedělo: snídaně formou švédských stolů a k večeři byl výběr z několika jídel a spousta ovoce, sladkostí a nápoje.
Navštívili jsme nedaleké vesnické muzeum s dřevěnými řeckými chaloupkami, velmi to připomínalo skanzen v Rožnově po Radhoštěm. Chaloupky měly původní vybavení, tkalcovské stavy, kachlová kamna, úzké postele (údajně pro dva, snad anorektiky?), pece k pečení chleba i odpolednímu zdřímnutí si a stály tam i postavy v typicky řeckém oblečení. Ti více zdatní se zúčastnili celodenního výletu přes soutěsku Samaria - je to kaňon dlouhý 14 km, místy úzký jen 2-3 metry a skalní stěny jsou vysoké až 350 metrů! Lze ji pochopitelně projít pouze pěšky, cesta trvá několik hodin, na konci toho náročného výšlapu čekaly lodě, aby turisty přepravily do přístavu a pak autobusy do jejich destinace. Petr nám připravoval výlety, které většinou cestovní kanceláře nenabízejí - chtěl nám co nejvíce přiblížit Krétu a život prostých krétských občanů. Mimo jiné pořádal výlet vysoko do hor na skútrech, nebo kolem pobřeží s jízdními koly. Jednou jsme se s ostatními zájemci vydali vysoko do hor v zapůjčených džípech kolem tisíců olivovníků, jež jsou zavlažovány z hadic. Ty se proplétají kolem jednotlivých stromů a jsou nastaveny vždy na stejnou denní dobu, kdy u každého stromu začnou stříkat a zalévat. Rostly tam obrovské kaktusy s červenými plody, které jsou údajně jedlé a velmi chutné, ale nejdříve se musí opatrně zbavit ochlupení. Navštívili jsme pštrosí farmu a prohlédli si typický řecký hřbitov, kde jsou hroby na skále spíše nadzemní, v těch skalách se nedá kopat. Tudíž každý nebožtík s rakví spočívá na skále, kolem je asi metr vysoký obdélník z betonu, případně z mramorových desek a nahoře pak spočívá mramorová deska se jménem a místem pro lucerničku a kytky. Na závěr tohoto výletu nás čekalo překvapení - na velkém prostoru stály stoly plné pohoštění, kolem lavice a pódium pro kulturní program. Krásné písně a tance, po nichž nás všechny vtáhli do kola a učili tančit v kruhu s tím typickým řeckým častým zvoláním OPA. Zajímavé je, že ten známý krásný tanec z filmu Řek Zorba není řeckým lidovým tancem, ale vznikl právě při natáčení tohoto filmu přímo pro herce Anthonyho Quinna. Tam jsme se veselili dlouho do noci.
Další výlet na známý ostrov Santorini, jeden z nejnavštěvovanějších řeckých ostrovů, se málem nekonal. Petr vždy zdůrazňoval, že nenávidí nepřesnost a loudavce a že při smluvené hodině srazu a odjezdu kamkoliv nebude tolerovat ani malý pozdní příchod. Jenže tehdy se čekalo na autobus, stále nejel a už měl asi půl hodinu zpoždění. Místa na velké lodi byla zamluvena a zaplacena a lodě většinou vyplouvají přesně. Petr stále někam telefonoval, nakonec už zvyšoval hlas a po půl hodině přijel jiným autobusem jeho dobrý známý s tím, že původní autobus má poruchu. Divil se, proč tolik kraválu, (no boože jedna loď nám ujede, pojede přece druhá) a řekl: „Péťo, ty už jsi nervózní jako ti vystresovaní Němci.“ Nakonec vše dobře dopadlo, loď jsme stihli a po delší plavbě jsme dorazili ke břehům ostrova Santorini. Je to vulkanický ostrov, který byl kdysi dávno (asi r. 1600 před n.l.) oddělen od ostatní pevniny. Z přístavu nahoru je tak strmé stoupání, že je možno buďto použít lanovku, nebo tradiční přepravu na oslících. Bylo tehdy 45°C, ale díky neustálému mořskému větříku se ani nezdálo příliš horko. Architektura na Santorini je úžasná, vše v bílo-modré kombinaci a tisíce květů na zídkách. Malé kapličky s kopulemi, domky s modrými oblouky kolem dveří a oken, krásné kostelíky, uzounké uličky - prostě nádhera. Byly tam k mání velmi levné zlaté šperky, všichni se rozprchli po obchůdcích a tavernách, byl to opravdu nádherný výlet.
Brzy poté následoval celodenní výlet do Iraklionu, tamější muzeum a architektonické pozůstatky v Knosu by potřebovaly více času než jeden den. Minojský palác měl údajně až 1400 místností v několika podlažích, už tehdy (v 2. tisíciletí před n.l.) byly vybaveny tekoucí vodou, splachovacími záchody, kanalizací a topením v podlaze. Částečná rekonstrukce paláce byla prováděna v letech 1900-1940. Na prohlídku těch venkovních vykopávek se stály dlouhé fronty a jen pomalu lidé postupovali dále. Údajně se jedna známá česká herečka měla vyjádřit: „Tolik slávy kvůli několika šutrům.“ Pak jsme pluli lodi do Agios Nikolaos, to je velmi půvabný přistav a pozdě v noci jsme dojeli autobusem domů.
Jedno odpoledne bylo věnováno ochutnávce mořských plodů a po něm následovala improvizovaná hodinka s vyprávěním Petra Novotného. Jsem velmi zvídavý tvor, ale když ty mořské potvory vidím na talíři, ač bych chtěla zjistit, jak chutnají, prostě nemohu se přinutit. Takže jsem se spokojila s pečivem a tzatziki. Bylo velmi dobré a jeden věčně hladový desetiletý chlapec spořádal vše za mne. Jednou jsme pluli téměř pirátskou lodí na ostrůvek Dia, to plavidlo bylo kouzelné. Vyřezávané dřevěné zábradlí, vpředu i vzadu mořská panna, místy to s námi hezky házelo. Zastavili nám dvakrát cestou, abychom si mohli zaplavat v teplé a průzračné modré vodě, kde bylo vidět pod vodou nádherné korály - na ostrůvku pak čekalo občerstvení a nějaká doba k lenošení. Míjeli jsme malý opuštěný ostrov se zbytky obydlí - dříve tam žili malomocní a byli tak izolováni od ostatního světa, nyní je možno s průvodcem se tímto ostrovem projít.
Brzy poté následoval celodenní výlet do Iraklionu, tamější muzeum a architektonické pozůstatky v Knosu by potřebovaly více času než jeden den. Minojský palác měl údajně až 1400 místností v několika podlažích, už tehdy (v 2. tisíciletí před n.l.) byly vybaveny tekoucí vodou, splachovacími záchody, kanalizací a topením v podlaze. Částečná rekonstrukce paláce byla prováděna v letech 1900-1940. Na prohlídku těch venkovních vykopávek se stály dlouhé fronty a jen pomalu lidé postupovali dále. Údajně se jedna známá česká herečka měla vyjádřit: „Tolik slávy kvůli několika šutrům.“ Pak jsme pluli lodi do Agios Nikolaos, to je velmi půvabný přistav a pozdě v noci jsme dojeli autobusem domů.
Jedno odpoledne bylo věnováno ochutnávce mořských plodů a po něm následovala improvizovaná hodinka s vyprávěním Petra Novotného. Jsem velmi zvídavý tvor, ale když ty mořské potvory vidím na talíři, ač bych chtěla zjistit, jak chutnají, prostě nemohu se přinutit. Takže jsem se spokojila s pečivem a tzatziki. Bylo velmi dobré a jeden věčně hladový desetiletý chlapec spořádal vše za mne. Jednou jsme pluli téměř pirátskou lodí na ostrůvek Dia, to plavidlo bylo kouzelné. Vyřezávané dřevěné zábradlí, vpředu i vzadu mořská panna, místy to s námi hezky házelo. Zastavili nám dvakrát cestou, abychom si mohli zaplavat v teplé a průzračné modré vodě, kde bylo vidět pod vodou nádherné korály - na ostrůvku pak čekalo občerstvení a nějaká doba k lenošení. Míjeli jsme malý opuštěný ostrov se zbytky obydlí - dříve tam žili malomocní a byli tak izolováni od ostatního světa, nyní je možno s průvodcem se tímto ostrovem projít.
Pohled na Krétu z koňského hřbetu
Velmi silným zážitkem pro všechny přihlášené byl večerní výlet na koních do horské vesničky, kde na nás čekala typicky krétská večeře, grilovaná masa a zelenina, tzatziki, bílý chléb, víno a zákusky. Autobusem jsme odjeli ke koňským stájím - koně tuto náročnou cestu v době sezóny dle zájmu absolvovali až dvakrát denně. Pokud ve dne, v tom horku, museli nést těžká těla turistů, to nám jich bylo opravdu líto, ale večer už bylo klima pro nás i pro koně příjemnější. Na velikém dvoře u stájí nám nejdříve Petr se synem vysvětlili, jak se koně ovládají (krátký rychlokurz řízení nemotorového vozidla). Prý chytit otěže, při zatáhnutí doprava půjde kůň doprava a opačně, po mírném stisku koleny údajně zrychlí.Ti koníčci měli tu trasu za ta léta zažitou, že je ani nebylo nutno řídit. Pak následovalo přidělování koní dle našich postav - mne hlavně zajímalo, jak se dostanu nahoru, když poblíž nebylo vidět žádný vysokozdvižný vozík. Dostala jsem krásnou, bílou, statnou a vysokou kobylku, bylo jí devět let a byla něco jako zkušený vůdce stáda, ovšem vždy jistila a uzavírala průvod, neboli karavanu. Sice pánové Novotní měli jistě pěkných pár kilo více oproti mé maličkosti, ale na koni byli jako doma, kdežto pro mne to měla být první zkušební jízda. Nahoru mne vysunuli dva statní Řekové, nohy vstrčili do šlapadel, otěže do ruky a „dělej, co umíš!“Někdo snad řekl, že nejkrásnější je pohled ze hřbetu koně, ale... ten strašný pocit vysoko nad zemí, opěradlo žádné, ani zábradlí, jedinou oporou jen otěže v ruce a snad ta dlouhá hříva? To pode mnou se při každém kroku vlnilo a pohupovalo, získat stabilitu byl opravdu nelehký úkol, ještě ke všemu se už stmívalo. Že se kobylka se svou dlouhou šíjí každou chvíli sehne za trsem trávy až k zemi vlevo či vpravo a já téměř padnu na hubu v poloze ležmo tváří dolů a budu se křečovitě držet a modlit, to mi nikdo předem neřekl. Jen mne napadlo, že jsem vlastně dvakrát pojištěná, jednou v ceně zájezdu a podruhé s kreditní kartou, snad by nebohé děti něco dostaly? Když mi kobylka po každém takovém manévru dovolila se opět narovnat, musela jsem zase vybalancovávat držení těla, protože představa, jak visím za jednu nohu v těch šlapadlech podél jejího těla a třeba mne ona potáhne za sebou, nebyla příliš lákavá. Šli jsme v řadě za sebou, my s kobylkou jako poslední, ona totiž byla něco jako vůdce stáda, ostatní koníci ji respektovali, a tudíž vždy karavanu uzavírala (což mne prý mělo uklidnit).
Pánové Novotní a jejich řecký kamarád občas naši karavanu objeli, aby se přesvědčili o případných ztrátách na životech a aby nám sdělili, že už máme polovinu cesty za sebou. Ovšem zapomněli se zmínit, že to nejhorší teprve přijde. Už se stmívalo a začal výstup vysoko do hor, kde na úzkých kamenitých stezkách to koníčkům občas uklouzlo, ale protože tuto trasu velmi dobře znali, nikdo neupadl. Jenže my na konci řady jsme si s kobylkou užily dost díky koníčkovi před námi. Moje bílá krásná kobylka byla nejvyšší a kůň před ní, trpící zřejmě střevními potížemi, si po celou cestu každou chvíli vydatné upšoukl a to velmi nevábně. Tudíž moje kobylka ještě často pohazovala hlavou a snažila se vyhnout těmto „zbraním hromadného ničení“, což mé rovnováze dávalo opravdu zabrat. Ale přežily jsme obě, po hodině těchto legrácek jsme při svitu měsíce pozdě v noci všichni dorazili do vesnické taverny, kde už čekaly prostřené stoly s výbornými řeckými pokrmy, bylo hodně vyprávění a smíchu při vzájemném sdělovaní si zážitků z cesty. Petr nám vyprávěl příhody z jiných takových výletů, jezdíval tam i s rodinou každoročně a vždy s ním i někteří známí herci nebo hudebníci.
Pak následovala cesta zpět při svitu úplňku, byla tady sice možnost se zpátky svézt v džípu s řeckým průvodcem, ale protože se z boje neutíká, všichni jsme znovu nasedli na koně. Dolů to bylo ještě napínavější, i když koníci už trávu nehledali - jen díky otěžím bylo možno se udržet na hřbetě koně, nakloněni trochu dozadu. Ovšem závěr večera v prostoru stájí byl pro mne téměř hororový. Už v blízkosti stájí koně zrychlili a on i ten mírný poklus s nezkušeným jezdcem poněkud zamává. Když se pak koně rozprchli a hnali se ke kbelíkům s vodou, tak tak jsem se udržela v sedle. Bylo těsně po půlnoci, moje kobylka se prohnala pod několika stromy, kdy jsem sotva zachránila brýle a kupodivu moje dlouhá hříva unikla skalpování, pod košatým stromem se zastavila a začala pít vodu z kbelíku. Já už upustila otěže a s vlasy zachycenými ve větvích jsem křičela o pomoc, což asi kobylku vylekalo a popošla stranou. Rychle jsem se chytila silné větve nad hlavou a řvala jsem: „Honem, než to praskne!“ Naštěstí se dvěma statným chlapcům podařilo mne sundat a postavit na zem a pak už jen cesta autobusem k penzionu, kde jsem tu přemíru zážitků ještě dlouho rozdýchávala.
Velmi silným zážitkem pro všechny přihlášené byl večerní výlet na koních do horské vesničky, kde na nás čekala typicky krétská večeře, grilovaná masa a zelenina, tzatziki, bílý chléb, víno a zákusky. Autobusem jsme odjeli ke koňským stájím - koně tuto náročnou cestu v době sezóny dle zájmu absolvovali až dvakrát denně. Pokud ve dne, v tom horku, museli nést těžká těla turistů, to nám jich bylo opravdu líto, ale večer už bylo klima pro nás i pro koně příjemnější. Na velikém dvoře u stájí nám nejdříve Petr se synem vysvětlili, jak se koně ovládají (krátký rychlokurz řízení nemotorového vozidla). Prý chytit otěže, při zatáhnutí doprava půjde kůň doprava a opačně, po mírném stisku koleny údajně zrychlí.Ti koníčci měli tu trasu za ta léta zažitou, že je ani nebylo nutno řídit. Pak následovalo přidělování koní dle našich postav - mne hlavně zajímalo, jak se dostanu nahoru, když poblíž nebylo vidět žádný vysokozdvižný vozík. Dostala jsem krásnou, bílou, statnou a vysokou kobylku, bylo jí devět let a byla něco jako zkušený vůdce stáda, ovšem vždy jistila a uzavírala průvod, neboli karavanu. Sice pánové Novotní měli jistě pěkných pár kilo více oproti mé maličkosti, ale na koni byli jako doma, kdežto pro mne to měla být první zkušební jízda. Nahoru mne vysunuli dva statní Řekové, nohy vstrčili do šlapadel, otěže do ruky a „dělej, co umíš!“Někdo snad řekl, že nejkrásnější je pohled ze hřbetu koně, ale... ten strašný pocit vysoko nad zemí, opěradlo žádné, ani zábradlí, jedinou oporou jen otěže v ruce a snad ta dlouhá hříva? To pode mnou se při každém kroku vlnilo a pohupovalo, získat stabilitu byl opravdu nelehký úkol, ještě ke všemu se už stmívalo. Že se kobylka se svou dlouhou šíjí každou chvíli sehne za trsem trávy až k zemi vlevo či vpravo a já téměř padnu na hubu v poloze ležmo tváří dolů a budu se křečovitě držet a modlit, to mi nikdo předem neřekl. Jen mne napadlo, že jsem vlastně dvakrát pojištěná, jednou v ceně zájezdu a podruhé s kreditní kartou, snad by nebohé děti něco dostaly? Když mi kobylka po každém takovém manévru dovolila se opět narovnat, musela jsem zase vybalancovávat držení těla, protože představa, jak visím za jednu nohu v těch šlapadlech podél jejího těla a třeba mne ona potáhne za sebou, nebyla příliš lákavá. Šli jsme v řadě za sebou, my s kobylkou jako poslední, ona totiž byla něco jako vůdce stáda, ostatní koníci ji respektovali, a tudíž vždy karavanu uzavírala (což mne prý mělo uklidnit).
Pánové Novotní a jejich řecký kamarád občas naši karavanu objeli, aby se přesvědčili o případných ztrátách na životech a aby nám sdělili, že už máme polovinu cesty za sebou. Ovšem zapomněli se zmínit, že to nejhorší teprve přijde. Už se stmívalo a začal výstup vysoko do hor, kde na úzkých kamenitých stezkách to koníčkům občas uklouzlo, ale protože tuto trasu velmi dobře znali, nikdo neupadl. Jenže my na konci řady jsme si s kobylkou užily dost díky koníčkovi před námi. Moje bílá krásná kobylka byla nejvyšší a kůň před ní, trpící zřejmě střevními potížemi, si po celou cestu každou chvíli vydatné upšoukl a to velmi nevábně. Tudíž moje kobylka ještě často pohazovala hlavou a snažila se vyhnout těmto „zbraním hromadného ničení“, což mé rovnováze dávalo opravdu zabrat. Ale přežily jsme obě, po hodině těchto legrácek jsme při svitu měsíce pozdě v noci všichni dorazili do vesnické taverny, kde už čekaly prostřené stoly s výbornými řeckými pokrmy, bylo hodně vyprávění a smíchu při vzájemném sdělovaní si zážitků z cesty. Petr nám vyprávěl příhody z jiných takových výletů, jezdíval tam i s rodinou každoročně a vždy s ním i někteří známí herci nebo hudebníci.
Pak následovala cesta zpět při svitu úplňku, byla tady sice možnost se zpátky svézt v džípu s řeckým průvodcem, ale protože se z boje neutíká, všichni jsme znovu nasedli na koně. Dolů to bylo ještě napínavější, i když koníci už trávu nehledali - jen díky otěžím bylo možno se udržet na hřbetě koně, nakloněni trochu dozadu. Ovšem závěr večera v prostoru stájí byl pro mne téměř hororový. Už v blízkosti stájí koně zrychlili a on i ten mírný poklus s nezkušeným jezdcem poněkud zamává. Když se pak koně rozprchli a hnali se ke kbelíkům s vodou, tak tak jsem se udržela v sedle. Bylo těsně po půlnoci, moje kobylka se prohnala pod několika stromy, kdy jsem sotva zachránila brýle a kupodivu moje dlouhá hříva unikla skalpování, pod košatým stromem se zastavila a začala pít vodu z kbelíku. Já už upustila otěže a s vlasy zachycenými ve větvích jsem křičela o pomoc, což asi kobylku vylekalo a popošla stranou. Rychle jsem se chytila silné větve nad hlavou a řvala jsem: „Honem, než to praskne!“ Naštěstí se dvěma statným chlapcům podařilo mne sundat a postavit na zem a pak už jen cesta autobusem k penzionu, kde jsem tu přemíru zážitků ještě dlouho rozdýchávala.
Ještě jsme téměř všichni navštívili nedaleký aquapark se spoustou bazénů a různých vodních atrakcí. Miluji vodní živly od dětství (a taky všechny možné kolotoče), ovšem jistotu mám jen v klidně vodě, pokud se mi náhodou octne hlava pod vodou, zazmatkuji a polykám andělíčky. O tom, že bych skočila do vody, třeba i nohama napřed s ucpaným nosem, ani nemluvě. A co teď, když ty sjezdy dolů po zadku v jakési bobové dráze nebo dokonce tlusté dlouhé rouře s mnoha zatáčkami vypadaly tak lákavě: muži a chlapci již dole přistávali a nadšeně se plácali ve vodě.
Petr se synem nás ujišťovali, že to nic není, když to zvládnou i jejich nejmladší, tehdy devítileté děti, a že takový sjezd je něco jako maturita na vodě. Tudíž jsem nejdříve vyzkoušela tu delší otevřenou atrakci, protože i v uzavřeném výtahu mám nepříjemné pocity a k té dlouhé rouře jsem pocítila respekt. Sedíc nahoře, chtěla jsem si to rozmyslet a vrátit se, ale někdo do mne strčil a už to fičelo. Vodní živel se mnou házel zpráva doleva, rychlost přímo úměrná mé nadváze a pak bylo mezipřistání v nějakém bazénku, kde po stranách stáli dva plavčíci a lovili lidi. Kupodivu se jim podařilo vylovit i mne, plácající se, když jsem hledala neustále, kde je hladina a polykala jsem andělíčky. Šoupli mne do dalšího řečiště a po několika zatáčkách jsem bez ztráty plavek, s brýlemi v ruce dopadla polomrtva, dýchajíc snad jen na jednu plíci, do další nádrže pro velryby a dopotácela jsem se ke schůdkům.
Pak jsem si dopřála několikerou jízdu ve člunu po klidné říčce, a když mi do odpoledne už otrnulo, šla jsem vyzkoušet tu rouru. Po prostudování vstupu či vjezdu a vyslechnutí užitečných rad, mimo jiné, že je nejlépe co nejvíce řvát a hulákat, že pak strach zdrhne sám, jsem se nechala popostrčit a s hurónským řevem a modlitbou na rtech jsem se rozjela. Ono to hulákaní opravdu pomohlo, pěkně se to rozléhalo a po několika zatáčkách jsem byla vyplivnuta do spodního bazénu, krátce potopena, ale s vítězným pocitem, že jsem to v mém věku dokázala, říkala jsem si: teď už snad přežiji všechno! Bylo to poprvé a naposledy, opravdu nevím, zda bych si ještě někdy troufla (za pár let v Bavorsku, na koupališti jen 50 km od českých hranic podobnou rouru zkracovali kvůli ošklivému úrazu jednoho výrostka).
Přes všechny tyto výlety jsme si za těch patnáct dní dostatečně užili i koupání v moři, slunění se a vycházek do nedalekého okolí, výlety byly většinou jen polodenní nebo obden - opravdu to byla moje nejkrásnější zahraniční dovolená. Chtěla jsem si ji ještě jednou v příštím roce zopakovat, ale už to, bohužel, nevyšlo.
MartaB - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz
článek vyšel také na stránkách autorky
 |
 |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
 |
| 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 |
