Cyklovýlet do Francie

Jezdím na kole intenzivně již několik let. Ročně najedu cca 4500 kilometrů na tomto mně milovaném dopravním prostředku. Poznal jsem na něm celou naši zemi, Slovensko, Polsko, Rakousko a část Maďarska. Získal jsem řadu ocenění, diplomů ze soutěží i hodnocení za výdrž. Na Francii jsem si ale sám netroufl. A právě proto jsem si zakoupil onen poukaz. Autobus, který nás přepravoval, měl přívěs pro naše kola. Nebudu se zde rozepisovat o všem, co jsem na cestách zažil. Koupal jsem se v moři, několikrát jsem také zabloudil, ale vždy jsem našel cestu zpět, ke své skupince. Program jsme totiž měli z části individuální. Spali jsme v kempech ve vlastních stanech a zajištěné jsme měli snídaně. Agentura nám připravila na každý den zhruba dvouhodinový program. Jednalo se o návštěvu jeskyní, hradů, tvrzí, muzeí a podobně. Zbytek dne byl v naší režii. Já se vydával ještě s jedním účastníkem našeho zájezdu na výlety na kole. Byly to delší, či kratší cesty po okolí. Ostatním obvykle stačilo objet kemp po místní cyklostezce. Tak byli unaveni z nočního cestování do dalšího bodu našeho zájezdu. Zaujala mě údajně nejkrásnější vesnice Francie – Carennac blízko hranic se Španělskem. Okouzlilo mě také údolí řeky Dordogne s nedalekým zámkem Montal. Je to renesanční perla Francie usazená do zelených prostor golfového hřiště, okolních luk s výhledem na nedaleké kopečky. Projížděli jsme vinice, kochali se přírodními krásami i historickými klenoty jihu Francie.

Na své aktivní dovolené jsem poznal spoustu přátel.

Při návratu do vlasti jsem se náhle rozhodl změnit svůj program. Jako student jsem měl dostatek času, nemusel jsem nikam spěchat, a proto jsem z našeho autobusu vystoupil pár kilometrů za Prahou. Rozhodl jsem se přijmout pozvání svého nového kamaráda k němu domů. A přestože jsem měl zaplacenu cestu až domů na Moravu, náhlé vnuknutí mě přimělo zkrátit si cestu autobusem a na rodnou Moravu dojet na kole. Vytyčil jsem si na to tři dny, spát budu v kempech, na které narazím cestou.

Kamarád mě přiměl, abych u něj přespal. Mohl jsem tak vyrazit na cestu druhý den brzy ráno, náležitě odpočatý a zregenerovaný.

K večeru jsem se ubytoval v malém kempu. Jednalo se o prostý kemp pro nenáročného turistu. Mně ale bohatě postačil. Stan a veškeré vybavení jsem měl s sebou a jídlo jsem si obstaral za peníze z platební karty. Druhý den jsem vyrazil hned ráno. Při průjezdu jednoho z měst na hranici Čech a Moravy jsem se rozhodl osvěžit zmrzlinou. Batoh jsem si položil na nedalekou lavičku a u okénka místní cukrárny si poručil velkou porci této lahůdky. I když jsem stál od lavičky v tu chvíli jen asi tři metry daleko, v nestřeženou chvíli mi nějaký nenechavec batoh ukradl. Platební kartu, kterou jsem v něm měl, jsem ihned zablokoval. Zloděj mě tak připravil o jedno jablko, balení originálních francouzských sušenek a hlavně o suvenýry, které jsem nakoupil svým blízkým. Těch suvenýrů mi bylo nejvíc líto. Mobilní telefon a nějaké drobné společně s věcmi na přespání, jako je spacák, stan a další, jsem měl naštěstí u sebe po kapsách a v tornách připevněných na kole. Váhal jsem. Mohl jsem zavolat rodině, aby pro mě přijeli, nebo pokračovat v cestě na kole bez dotace platební karty. Rozhodl jsem se pro druhou možnost. Na kemp jsem ale díky ukradené platební kartě neměl peníze. Přespal jsem proto v lese. Pečlivě jsem si hlídal své kolo, protože jsem brzy vystřízlivěl z euforie a uvědomil jsem si, že už nejsem ve Francii, kde jsem čtrnáct dní jezdil, ponechával věci včetně peněz často bez dozoru a nikdy se mi nic neztratilo. Tady jsem, bohužel, doma! A doma, jak je známo, se krade. Jak jinak si mám vysvětlit to, že kdykoli mě na cestách někdo okradl, bylo to právě v naší republice?

S minimálními náklady jsem nakonec ve zdraví dorazil domů. A jediným suvenýrem, který jsem svým blízkým přivezl, jsem byl nakonec já sám. Špinavý, upocený, bez koruny, ale šťastný z toho, co jsem poznal. A batoh s nyní již zablokovanou platební kartou vem čert.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10