Naše krátká návštěva Finska

V rámci našeho poznávacího zájezdu Pobaltí jsme se na tři dny vzdálili také do Finska. Finsko, finsky Suomi, anglicky Finland, je severským státem o rozloze asi 338 tis. km². Sousedí na severozápadě se Švédskem, na severu s Norskem, na východě s Ruskem. Na jihu je oddělen Finským zálivem od Estonska. Právě odtud jsme se na trajektu vypravili z hlavního estonského města Tallinu do finského hlavního města Helsinek.

Plavba trvala asi 2 hodiny a byla velmi příjemná. Trajekt na mě působil jako obrovský obchodní dům, který se pohybuje klidně po širé vodní ploše k svému cíli. Loď měla několik pater, našli jste zde odpočinkové zóny, kam si mohl člověk sednout, spousta restaurací, kaváren, obchůdků, no jako v moderních obchodních centrech. Když jsme připluli do Helsinek, nastoupili jsme zase do našeho zájezdového autobusu, který nás odvážel na východ, kde nás čekala první zastávka našeho programu. Cesta byla dlouhá, ale nikoli nudná. Kromě toho, že jsme mohli obdivovat krásy finské přírody, zejména spousty březových lesů a hájů, naše paní průvodkyně nás zásobila spoustou informací o místech, která máme v plánu v těch třech dnech ve Finsku navštívit. Samozřejmě nás zahltila také základními informacemi a zajímavostmi o Finsku vůbec.

Finsko Nemá smysl opakovat údaje, které si snad každý pamatujeme ze školy. Ale pár zajímavostí o Finsku mi přece jen v hlavě zůstaly, o které se s Vámi podělím.

- Finsko je nejřidčeji zalidněný stát v Evropě. Většina lidí žije na jihozápadě.

- 1/5 Finů jsou lyžaři. Finové hlavně rádi běžkují.

- 1/3 Finů ráda v zimě rybaří tzv. „na dírkách“, tj. na zamrzlých jezerech.

- Finský prezident dostává k Vánocům darem od rybářů z ostrova Korpo vždycky štiku. Je to tradice.

- Finsku se říká v létě „Země půlnočního slunce“. V zimě slunce vůbec nevychází.

- Ve škole učitelé žáky neznámkují.

- 2/3 Finů prý mají vlastní bydlení. Hodně lidí má 2 domy – jeden k bydlení, pak také chatu na víkend.

- Finové jsou největší vlastníci lodí.

- Finsko je zemí ticha, tisíce jezer a ostrovů, zemí nádherných lesů, které jsou plné hub. Finové však houby nesbírají. Sbírají je zde jen turisté, hlavně Češi.

Pak tady máme ještě pár rarit, o kterých jsem v souvislosti s jinou zemí snad ještě neslyšela.

- Od roku 20210 se slaví každý rok 13. října DEN NEÚSPĚCHU. Smyslem tohoto svátku je popřemýšlet o předchozích chybách a poučit se z nich.

- Finsko je domovem Mistrovství světa v hraní na imaginární kytaru. Člověk předstírá, že hraje na elektrickou kytaru – typicky při rockové nebo metalové hudbě. Součástí je show, pohyb, výraz, někdy dramatický, někdy komický. Akce se koná od roku 1996 a zúčastňují se ho lidé z celého světa.

- Další raritou je hod mobilním telefonem. Tato soutěž ukazuje, že Finsko má unikátní smysl pro humor a soutěživost. Používají se nefunkční staré mobily, většinou klasické finské „cihly“ Nokia. Cíl je jasný, dohodit co nejdál.

- A další neméně slavnou a bizarní soutěží je soutěž v nošení manželky. Jedná se o závod, kde muž nese svou ženu na zádech přes překážkovou dráhu. Cílem je samozřejmě co nejrychleji bez úrazu překonat celou trať. Žena nemusí být skutečná manželka, může to být kamarádka, přítelkyně či „půjčená partnerka“. Minimální hmotnost ženy je 49 kg. Pokud váží méně, musí mít na sobě zátěž. Trať bývá dlouhá 253,5 m s několika překážkami. Vítěz prý získá tolik piva, kolik váží jeho manželka. Neuvěřitelné, že?

Za povídání o různých raritách a zajímavostech jsme dojeli až k prvnímu cíli, do města LAPPENRANTA.

Je to město ležící na břehu jezera Saimaa v jihovýchodním Finsku, asi 30 km od ruských hranic. Prošli jsme kolem přístavu, kde kotvilo pár krásných loděk a plachetnic. Prohlédli jsme si areál bývalé pevnosti. Obdivovali jsme, jak se ve Finsku vše staví v souladu s přírodou. Kolem kostelíka rostou vysoké stromy, ale nikdo je nevykácí, protože ten kostelík je tu jaksi navíc, ne ta příroda kolem.

V Lappenrantě tou dobou byla zrovna jejich nejznámější turistická atrakce – hrad z písku. Letos byl na téma „strašidelný hrad“. A tak sochy, které se tu objevily, byly smrtky, strašidla. Objevily se tu i postavy z filmů jako např. Krotitelé duchů. Nechyběl ani pavouk a jiná odpudivá havěť. Čas strávený v Lappenrantě stál určitě za to.

Po prohlídce jsme pokračovali dál. Stále jsme se pohybovali v jižní části Finska a navštívili jsme menší, ale krásné město IMATRA. Stihli jsme sem dorazit právě, když začínala jejich oblíbená turistická atrakce – vodní kaskáda na přehradě elektrárny v Imatře. Několikrát za den se tu v turistické sezóně v určitou dobu vypouští voda do peřejí přírodního koryta řeky Vuokse. Turisté stojí na mostě nebo podél řeky a pozorují vodní masu, jak se valí korytem řeky, tvoří různé kaskády a šumí a hučí do zvuků reprodukované hudby. Celá atrakce trvá asi 15 minut? Možná víc. Netuším. Člověk si ani neuvědomí, jak dlouho na tu vodní spoušť kouká. Ale určitě je to pěkný zážitek, který stojí za to.

V okolí řeky je krásný park, kde najde místo odpočinku spousta lidí. Zejména mladí lidé zde sedí na dekách a povídají si. O kousek dál je místo s různými stánky s občerstvením, se zmrzlinou, kde odpočívá další část lidí. Po procházce těmito místy Imatry nás autobus odvezl do hotelu. Po večeři jsme se ještě vydali na procházku k jezeru, u kterého jsme bydleli. Byla to nádhera. Výhodou bylo červnové období, kdy jsou ve Finsku tak zvané „Bílé noci“. V deset hodin večer jsme se prošli lesem a pobřežím jezera jako za běžného denního světla. Bylo to úžasné.

Druhý den, který jsme trávili ve Finsku, jsme trávili v oblasti PUNKAHAARJUU. Autobus nás vezl po hřbetu, který byl vytvořen ledovcovým působením. Je 7 km dlouhý. Z jedné strany jej obklopuje jezero, z druhé strany jsou lesy. Zastavili jsme na chvíli u jezera, někteří se prošli do lesa, kde byly zbytky zákopů z roku 1944. Byly vykopány během Zimní války. Nikdy však nebyly použity.

Po této krátké zastávce jsme pokračovali do KERIMäKI. Zde jsme navštívili největší dřevěný kostel Finska. Mapy na internetu dokonce tvrdí, že je to největší dřevěný kostel na světě. Ne ovšem nejvyšší, ten prý je v Rumunsku. Jde o luteránský kostel, postavený v 19. století. Výzdoba kostela je oproti našim katolickým kostelům velmi strohá. Co nás však zaujalo, že věž se zvonicí byla postavena kousek od kostela. Byla neděle a zrovna v kostele končila mše svatá, když jsme přišli. Věřící po ukončení mše šli všichni právě do budovy zvonice, kde pro ně bylo přichystáno malé pohoštění – káva a koblihy. Byli jsme překvapeni.

Kousek od kostela se nacházel ještě místní hřbitov, kam jsme také nakoukli. Naproti vstupu na hřbitov stojí památník obětem 2. světové války. Na hřbitov jsme se vydali ze zvědavosti. Chtěli jsme vědět, jak vypadají hroby s pomníčky u nich a také jsme byli zvědavi na finská jména.

Cestou do Savonlinny jsme ještě zastavili na pobřeží dalšího jezera, kde nám paní průvodkyně chtěla ukázat další finskou raritu či atrakci. U jezera měli vybudovanou takovou, jak to nazvat… umývárnu? čistírnu? Zkrátka lidé sem v létě přijíždějí se svými koberci, aby je tady pořádně vyčistili. Slouží jim k tomu vytvořené zázemí s dřevěnou podlahou, umyvadly, hadicemi. Měli jsme štěstí. Zrovna přijeli lidé, kteří chtěli své koberce vyčistit.

Po této krátké podívané jsme se už přesunuli do města SAVONLINNA, kde jsme se v přístavu nalodili na loď a vydali se na plavbu po jezeře SAIMAA. Saimaa je obrovská jezerní plocha tvořena několika spojenými jezery. Jeho plocha 4377 km2 jej řadí na 4. místo v Evropě. Jinak je největším finským jezerem. Plavba byla krásná. Obepluli jsme skalnatý ostrůvek, na kterém stojí středověký kamenný hrad OLAVINLINNA (česky také Olafův hrad), ke kterému jsme se pak také pěšky zašli podívat. Po plavbě jsme navštívili další lutheránský kostel, tentokrát Savonlinskou katedrálu.

Tímto další poznávací den skončil. Autobus nás odvezl do hotelu, abychom si odpočinuli a mohli se těšit na další den.

A já vidím, že jsem Vás zahrnula tak obrovským množstvím informací, že si ten poslední den asi nechám na nový článek. Takže o našem třetím dnu ve Finsku zase příště.

Palka - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete