Petrohrad aneb bídně tu zahynu

Už léta jsem toužila podívat se do Petrohradu a letos to vyšlo.

Naplánovaly jsme s kámoškama vše do detailů a nakonec jsme zvolily cestovku. Neboť i s vízama na ruském konzulátu jsme měly problémy a cestovka vše vyřídila za nás.

O Petrohradu už tu bylo hodně zajímavého napsáno, tak budu psát trochu jinak…

Den D nastal a aerolinky ČSA nás bezpečně dopravily do místa určení.

Byl květen a vidět bylo ještě v 11 hodin večer – asi už tu začínaly bílé noci.

Ale ouha nebo jupí? Strefily jsme se přesně do dnů, kdy v Rusku bylo po velikonočních svátcích a začaly 4 dny oslavování vítězství nad německou armádou.

Bylo to cítit na každém kroku. Přehlídky, hudba, svátečně vyšňoření lidé – akorát mladí v klasických džínách.

Průvodkyně byla super – Ruska, která vystudovala na Filosofické fakultě v Petrohradu češtinu. Takže jsme veškeré krásy Petrohradu absolvovaly bez ztráty kytičky.

Průvodkyně nás pořád upozorňovala, že na břehu Něvy bude velkolepý ohňostroj na počest Vítězství.

Střílet se bude z Petropavlovské pevnosti – nenechte si ho ujít…

Já si ho teda nechám ujít ráda – nesnáším velké davy lidí. Mám fobii, že mě někdo ušlape.

Nicméně moje cestovní kolegyně mě ukecala a my vyrazily s předstihem, ať máme dobré místo.

Metrem (cestuje se tam velmi dobře – cena MHD je velice přijatelná a všechno je velmi dobře značeno). Hned po východu z metra jsme se dostaly do menší tlačenice – právě končila nějaká hudební akce. To jsem udejchala. Dorazily jsme k Zimnímu paláci (dnes je zde Ermitáž) a tam se v jednom výklenku usadily a čekaly na ten velkolepý ohňostroj. A davy se valily – Petrohrad má 5 mil. obyvatel a mně připadlo, že si ten večer všichni dali sraz kolem Něvy.

Ta velkolepost nastala – ubohost. Kdo zná pražský ohňostroj, musí zaplakat. Kamarádka říkala – to  u nás na dědině je lepší.

Rozhodla jsem se, než skončí ohňostroj vyrazíme k metru, abychom nebyly v tlačenici. Ale více lidí mělo ten nápad a také vyrazilo směrem k metru.

Tam mačkanice. Vchod do metra uzavřely velké nákladní vozy a nepouštěly nikoho do vchodu.

My jsme se octly v presu. Ohňostroj skončil a  na nás se valily masy lidí. A je to tu – bídně tady zahynu. Začala jsem mít potíže s dýcháním a fobie z davu se dostavila. Co se děje? Proč nás nepustí do metra. Tady začne masakr…  Po mé pravici, asi 10 m, byl východ z metra – nasadila jsem ostré lokty a probíjela se směrem k východu. Kamarádka odmítla a zůstala v tom presu. Uf – konečně jsem mohla dýchat. Octla jsem se v malé místnosti, kde byl východ z metra. Policisté a vojáci nás vyháněli zpět, ale nedalo se kam jít – prostor před východem byl zaplněný masou lidí. Rezignovala jsem – holt tu počkám, až to šílenství pomine. Bylo kolem půlnoci a poslední metro jelo za půl hoďky a pak každou hodinu. Tamhle si sednu na zem a budu čekat.

Vtom jsem si všimla jednoho vojáka, který na mě dělal posunky – Ne panimaju… Máchl rukou někam za sebe a já viděla úzkou tmavou chodbu. Mám tam jít? Šla jsem… nevěda kam jdu, s hrůzou v očích jsem se ke svému údivu objevila u turniketů vchodu do metra – Jupí! Díky, ruský vojáku.

Mezitím se venku spustila průtrž mračen a dveře do metra byly otevřeny. Kamarádku jsem chytila na jezdících schodech a společně jsme pak bez újmy dorazily na hotel.

Když mě někdo bude lákat na cestách na ohňostroj (ve velkých městech), nikdy více…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10