Jaká je pomyslná hranice u mužů mezi upřímností a kritikou? Nejhorší boty, jaké sis kdy koupila. V té halence vypadáš jak těhotná. Proč nosíš? Proč nenosíš? Nebyl tolerantní vůči jistým věcem, já až moc. Byla jsem protiklad zákazů pro něj a sobě upírala. Má chyba. Jako bych opravdu měla splnit tu formulku, že když člověk miluje, miluje více druhého než sebe. Jako by ženám vztahy svazovaly ruce, respektive samy si je svazujeme. Děláme pro muže víc než sami po nás chtějí. A pak se divíme, že pochvala nepřichází. Samy sebe usměrňujeme na úkor druhého. Tak moc chceme dopřát, až nakonec otrávíme a svážeme. Jsme vážně nepoučitelné?
Rozchody, rozvody, psychiatři, knihkupectví plné knih, jak na muže. Snaha ukázat, jak moc jsme oddané, jako bychom nikdy nevyrostly z těch malých holek, které mají ve školce službu na obědě a musí se o všechno pečlivě postarat, být poslušné, a pak dostanou odměnu. Pořád to v nás je? Jednat dle očekávání ostatních? Jednáme tak i ve vztazích k mužům? Jsou pro nás muži modly? Svým způsobem ano. Už jen ten náš stupidní zvyk dávat partnerovi zbytek svého jídla, jakoby neměl pusu a nemohl si doobjednat. Dáváme mu jídlo ještě dřív, než se sám zeptá, jestli už máme dojezeno. Už tím, přestože to myslíme dobře, dáváme najevo, že je jeho hlad nadřazenější, on je důležitější. Taková hloupost.
Muži chtějí mít někdy svým způsobem navrch, poslední slovo, aniž si to kolikrát uvědomují. Jako by taky měli geneticky naprogramováno, že oni jsou tu od toho, aby se starali a rozhodovali. Stejně jako my, abychom byly poslušné. Ale každý program se dá změnit. Muži mají díky našim dobrovolným rozhodnutím výhodu, ať se jedná o pitomé přepnutí rádia v autě nebo výběr kafe či sýru v obchodě. A my samy jim to rovnou předhazujeme. Jednoduchý úlovek. Chtěl by ten nebo ten sýr? Neptáme se samy sebe, na co máme chuť, nejdříve jeho. V autě přitakáme, ať si tedy pustí, co chce.
Nevím, jak to máte vy, ale já jsem zjistila, že on pro mě nebyl ten problém, já sama sobě byla problémem. A vidím to i u svých kamarádek. Ta snaha se zavděčit, dostat pochvalu. Být tak více své, ne poslušné holky, být rozhodnější, takové, jako když žádného partnera nemáme a fungujeme úplně normálně a na sto procent. Stát si za svým v situacích, kdy to opravdu stojí za to. Většinou to však děláme těmi druhými, pro muže nesnesitelnými, cestami. Urážíme se, křičíme, nemluvíme. Když si tak vzpomenu, v podstatě jsem v těch situacích byla nazlobená na sebe, protože jsem kývla na něco, o čem jsem sama nebyla přesvědčená, ale přizpůsobila se, nejednala dle svého uvážení. A ta neadekvátní reakce byla v podstatě vztek na sebe samu, že jsem se neozvala.
Nemohu říct, že muži nebo ženy jsou lepší, muži a ženy jsou jiní. Možná, že kdybychom si více věřily, šlo by to více poznat a tu toleranci, kterou postrádáme, bychom dostaly zadarmo, jakýsi respekt, že dokážeme samy za sebe jednat a uvažovat. I zamilovaný člověk musí dýchat sám. Možná proto jsem teď svobodná. Ve vztahu se dá přidusit raz dva, každý po svém. Asi bych nad tím nikdy nezačala přemýšlet, nebýt toho pichlavého odloučení. Člověk hledá racionální důvody, proč už láska není láska. Pomalu se začnou vynořovat, v častém případě však pozdě. Poznání vždy něco stojí a někdy stojí i ztrátu někoho blízkého.
Jediné slovo, které mě k nám ženám napadá, jsou paradoxy. Čím více chceme dokázat, že milujeme, tím více podkopáváme. Ustoupíme, abychom daly najevo dobrou vůli, a za chvíli jsme stvoření, která se sama neumí rozhodnout. Chceme být milovány a svým nemístným chováním, které schovává zraněné emoce, pobuřujeme. Muži vidí opaky v tom, co děláme, protože to děláme špatně. Možná. Možná mě napomenete pro neucelený pohled. Máte pravdu, všem ženám do hlavy nevidím. Jen si tak říkám, když se dívám okolo sebe, že určité geny máme jako ženy vrozené. Právě ty, které mužům přijdou nepochopitelné a pro které nás opouštějí.
ChytráŽena.cz