Svatojakubská východočeská - epilog

Tak takové to tedy bylo…

Je to tam! Heuréka! Cílová páska protržena! Na 21 výletech 270 km za 6 měsíců, za plného provozu zaměstnání i rodiny. Zdá se však, že tahle cesta si mě oblíbila, nechce mě opustit. Jinak si nelze vysvětlit, že v okamžiku, kdy i na papíře přicházím do Soběšína, zjišťuji, že se v Malešově objevilo nové svatojakubské razítko! Neverending story. It´s my life…

Těch, co stojí na bedně (a já se tam zaslouženě vyškrábala), se vždy ptají na pocity. Úžasné! Zmatečné! Krásné! Bahnité! Skvělé! Unavující! Dechberoucí! Nebezpečné! Nádherné! Dojemné! Přínosné! A nic z toho nemyslím jako klišé.

Poděkovat chci všem průvodčím a řidičům, pokladním, starostům a úřednicím, pracovníkům infocenter, prodavačům, pejskařům, kolařům, turistům, číšníkům (a opravdu kašlu na gender, normální čtenář mě pochopí). Lindě a Nixovi. Heleně. Míše a Michalovi. Radce. A Žanetě. Žanetě na maximum. Dovedla mě do cíle. Došla bych i bez ní, ale ona mi to ulehčila. Naložila, vyložila, ukázala zastávku. Deset let se známe a nyní jsme dozrály do fáze souputníků.

Pochopila jsem, že potřebuju všechny – někoho na sto let, někoho na pět minut. Potřebuju ostatní, abych uměla být sama se sebou. Potřebuju být sama se sebou, abych mohla být s druhými. Potřebuju plány, abych si dokázala užít improvizaci. Potřebuju improvizaci, abych pocítila vděčnost za možnost plánovat. Potřebuju si přiznat zoufalství, abych ocenila štěstí. Potřebuju identifikovat štěstí, abych se nebála bolesti. Potřebuju se brát vážně, abych se sama sobě mohla smát. Potřebuju se na sebe dívat s humorem, abych si uměla s vážností naslouchat. Potřebuju jít, abych mohla zastavit. Potřebuju nádech, abych zase nějaký kus ušla.

A moc se těším na Žitavskou, kterou dáme se Žanetou. Celou spolu. Do posledního metru. Nebo do první vraždy. Potřebuji Žitavskou, abych se ujistila, že jsem poutník s turistickou mapou nebo turista s poutnickou mušlí. Ne na batohu, ale v duši. Vlastně, na batohu taky – Žaneta mi ji sehnala. It´s my life. Neverending story…

P. S. (15. 10. 2025)

I když mi ujel přípoj v Hradci ve 13:36, překonám Pardubice a v Přelouči u vlakáče v 15:21 nastupuji do autobusu. Ptám se řidiče, zda v Kladrubech u Orla musím zvonit. Směje se, že ne, že mi zastaví. Teprve tam si uvědomuju, že zastávka se jmenuje U Černého koně. Zvíře jako zvíře, ne? Řidič je skvělý, pochopil, nevrtal, jen se smál. Dostanu razítko (36/36), procházím náves sem a tam a v 16:22 nastupuji do busu, který řídí tentýž usměvavý řidič. Prodá mi jízdenku domů, aniž by hnul brvou.

V 16:38 se s ním loučím na výstupní zastávce na přeloučském autobusáku, přebíhám na zastávku na autobus do Hradce a neubráním se smíchu, když nastupuju do autobusu. Řidič, který mě přivezl a který mě zase odváží, se směje a omlouvá se, že až do Hořic mě opravdu vzít nemůže. Osudový vtip? Tečka? Nebo jen neverending smile? Stejně tak certifikát, o nějž mi vůbec nešlo. Nakonec jsem si o vystavení zažádala, ale dlouho nešel. Když jsem se po něm na Ultreie ptala, odepsali, že už mi ho poslali, a pokud nedorazí do středy, začnou po něm pátrat. Na papíře přece jen nemá záležet… Poslali mi nakonec druhý. Ten dorazil poškozený, což jsem odmítla převzít. Takže papír nemám. Ale tu cestu a to, co udělala s mou duší, stejně na papír namáčknout nelze.

Milhauzice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete