Svatojakubská východočeská - výlet druhý

Hned na začátku mě zdržely trekingové hole - jedna ne a ne a nejde povolit. Buď mám tak gramlavé ruce, nebo… po minulé cestě, když jsme přilepili odpadávající rukojeť, asi zateklo lepidlo, kam nemělo. Hůlku strkám do batohu, trčí z něj jako varovný prst osudu, od druhé se odrážím chvíli pravou, chvíli levou rukou. Natahuji přes batoh pláštěnku, mně bude stačit kapuce od bundy.

Připadá mi, že jsem na mírném dešti už celou věčnost, ale stále jsem ve Skalici. Památník Boženy a maloskalickou tvrz si vyfotit musím.

Pořád se ujišťuji, že den bude nakonec fajn, že je dobře, že jsem vyrazila, ale argumenty pro své tvrzení nemám. Mohla jsem to nechat na neděli, to nemá pršet vůbec. Jen Prozřetelnost v tuto chvíli ví, že v neděli budu mít jinou cestu. Nakouknu přes mříže do kostela a už prosím sama sebe, ať se odlepím z místa, nebo tu budu trčet do večera. Držím se červené turistické značky a po zpevněné cestě procházím ovocnými sady, v nichž už se začíná pracovat. Rozhlížet se moc nemůžu: jakmile zvednu hlavu, mám zapršené - a uvědomuji si, že dokonce zasněžené - brýle a musím je otírat, což mě brzdí.

Jestli jsem přehlídla nějakou sochu nebo křížek, je mi v tuto chvíli jedno. Myslím na to, že nemá sněžit (ani pršet) celý den. Napadá mě, že z Větrníku, kde jdu kolem zastávky, určitě dřív nebo později něco nějakým směrem pojede. Vzdám to!? U rozcestníku Větrník jsem oproti plánu o pět minut později. Na zastávce se musím napít, oklepávám z bundy vodu. Cosi ve mně rozhodne, že nehledám v kolik hodin odtud pojede nějaký autobus, nejsem přece taková padavka. 

Co mě ráno osvítilo, že jsem ještě stihla bundu nastříkat impregnací? Pod kapucí mám úplně mokré vlasy - ne, nezatéká mi tam, to se mi až tak zpotila hlava. Kapuce dolů, na vysušení aspoň trochu padne balíček kapesníků. Nasazuji deštník na hlavu, dostala jsem ho jako fór nedávno, budu ho testovat. Nefouká, deštnik tedy drží a já mám volné ruce na hůlky. Vlastně hůlku. 

Ani mě nenapadne udělat zacházku ke křížové cestě a kapličce, dneska svádím boj o přežití ve srovnání s minulou kochací etapou. Opouštím asfalt a pohybuji se po pěšině na okraji lesa. Na rovině potkám zaparkované auto, uvnitř kdosi sedí. Projdu kolem, řidič vystoupí za mými zády a já se loučím se životem… Přidám do kroku, bojím se ohlédnout… ale stejně se ohlížím. Nikoho nevidím, dveře u řidiče otevřené. Divný pocit mě jímá. Podvědomě zrychluji a natahuju uši. Co udělám, když nastartuje motor? Nevím, nic se totiž nestane. Do Chvalkovic dorazím zpožděna o 10 minut. S takovou ve Vlčkovicích natrefím na polední pauzu. 

U rybníka odbočím pár kroků k bustě Boženy, nutná je i fotka zámku.

Před OU stojí skupinka lidí a paní povídá: „Na poště je volno.“ Děkuju. Proč mi to říká? Úřad v patře je zamčen. Sundám batoh, napiju se, venku se ptám té skupinky, zda by neměl být otevřený i OU. Paní s poštou se směje: „To jsem já.“ Jdu s ní opět do patra. Dostanu razítko i pohlednici a pokračuju dál. Kdybych se zeptala rovnou, ušetřila bych dobrých pár minut. Ty mi později budou bolestně chybět.

Do jedné ruky rohlík do druhé hermelín, abych zahnala hlad, nezacházím ke kostelu ani na hřbitov, když si máknu, třeba bych mohla Vlčkovice před pauzou stihnout. Opět jdu po cestě na okraji lesa... bahýnko, zaliskaná jsem snad úplně všude. Pustí mě vůbec do autobusu? Uff, už jsem na kopečku, kolikpak mi zbývá? Ty vole… měla jsem tam v zatáčce uhnout po žlutý! Bahnitá skluzavka mi „zpříjemnila“ cestu úplně, ale úplně zbytečně. Takové zjištění nepotěší.

Ocitám se na silnici s docela hustým provozem, na pár metrech musím uskočit do příkopu a nechat přejet pět náklaďáků. Před OU na zastávce sundám batoh, sklopím deštník, už neprší. Dvanáct. Beru za kliku. Zavřeno. Obejdu celou budovu, netuším, které dveře jsou vlastně vchodové. Nic. Jen na schodech leží malovaný putovní kamínek s vysmátou halloweenskou dýní, krásný. Vyjdu před bránu a na ceduli vidím, že v pátek odpoledne už neotevřou. Na mapách je uvedena otevíračka špatně a já si ji neověřila.

Procházím vesnici napřímo, ke kostelu můžu jít, až sem pojedu pro razítko. Za mostkem musím odbočit doleva a držet se modré. Skrz plot fotím daňky nebo jeleny v ohradě a za ohradou na louce pak krásný bílý polštář z bledulí. Jenže cesta tudy nevede. Jasně, šla jsem se naprosto záměrně podívat na bledule, proto jsem zase odbočila špatně. Ne, dnes už mě nic nerozhází.

Následuje ten nejhorší úsek. Původně jsem si říkala, že do Hradce by se na kole dalo dojet už ze Skalice, ovšem muselo by být sucho. Mezi Vlčkovicemi a Kuksem bych to nedala na kole ani za sucha. Staví se tady dálnice, cesta je rozježděná od těžké techniky, vlastně ani žádnou cestu pořádně nevidím a značku bych zde hledala marně ještě léta. Válí se tu přes sebe spadané nebo pokácené větve, přes cestu dokonce několik kmenů. Ty jsou na každé straně cesty uříznuté tak, aby vznikl průchod a člověk je nemusel překračovat. Na cestě místy stojí voda a mám pocit, že pokud nezmizím, dopadnu jako král, co byl jednou jeden. Na okraji cesty, kde není tak blátivo, už se mi ale pod nohy pletou větve a opadaná kůra. Naštěstí tento úsek měří pouze 1,5 kilometru, o to výživnější však je jeho zdolávání.

Sláva, Kuks, odbočka, odtud mi jede bus za necelou hodinu. Na zastávce dopiju lahev, sundávám zablácené tepláky (rázem jsem v čistých sportovních legínách) a balíček kapesníků padne na utření bot z toho nejhoršího humusu. Stejně vypadají hrozně. Na IC otisknu razítko, vyberu pohledy a odpovídám na dotaz, odkud putuji. Poslední kus opravdu hnus, člověk si musí postěžovat. Zajdu k hospitalu, musím udělat foto jako důkaz. Zahradu neprolézám, znám ji, hřbitov taky, můžu se tedy vrátit na zastávku a přemýšlet, kdy a jak získám razítko z Vlčkovic promeškané vlastní hloupostí.

Jee, sluníčko, kousek modra, mám tady čekat? Cestu do Heřmanic znám, už jsem ji jednou šla, aniž bych tušila, že je svatojakubská. To bych pak mohla z Vlčkovic do Heřmanic rovnou a ušetřím si zajížďku na Kuks. Jde se celou dobu po asfaltové cyklostezce, i Ještěrčím rájem, čisté kalhoty bych tedy už nemusela zamazat.

Směr autobusů na zastávkách u silnic mi dává zabrat, dvakrát se mi už stalo, že jsem čekala na blbé straně. Ale teď je mi úplně jedno, kam se postavím – buď pojedu přes Dvůr, nebo přes Hradec, cena je stejná, jen přes Dvůr to bude rychlejší. Směr na Dvůr jsem trefila dobře, autobus ve 14:16 má tři minuty zpoždění, na přestup ve Dvoře mi zbývají 4 minuty, souzeno mi bylo to stihnout.

Nepočítám-li mraky na nebi (a že jich bylo), jediným mráčkem na celé akci je vlčkovické razítko. Ale stačilo nepodcenit přípravu, nemotat se ve Skalici a pořád vše nefotit. S blouděním jsem zdolala 23 kilometrů, dle oficiální kilometráže (od rozcestníku Česká Skalice, bažantnice, nikoli od nádraží) započítám 19. Celkem mám na kontě 39 z 270. Razítka získána dvě, započítat musím i ta (Meziměstí, Police n. Metují a 3 z Broumova) z rodinného výletu minulý týden, jsem tedy na 8/35.

 

Nadšení z krásného putování dnes necítím, ale že bych vyloženě byla znechucená, říct nemůžu. Pro samou hrdost na vlastní výkon mě ani nenapadne ptát se: stojí mi to za to? Dnes téměř celý den mimo komfortní zónu, ovšem: co mě nezabije, to mě posílí. Musím vyřešit hůlky, s jednou se chodí ještě hůř než bez nich. A musím lépe nastudovat razítkovací místa... Rozhodně se nechystám svoji výzvu vzdát. 

Milhauzice - čtenářka
ChytráŽena.cz