Svatojakubská východočeská - výlet první

Zdoňov – Broumov (2. 2. 2025)

Velmi brzy opouštím asfalt, polňačka mezi pastvinami je místy ještě pokrytá sněhem nebo ledem. Snažím se vybrat, kam šlápnout, abych byla stále stejně rychlá – někdy mi na sněhu ujede noha, jindy na blátě a občas mě zradí mokré kamínky. Trekingové hole mi pomáhají udržovat tempo, i když mě zlobí na jedné z nich povolená (odlepená?) a dolů klouzající rukojeť. Budu muset poprosit doma, ať mi to zkusí zalepit.

Další milník pro kontrolu času stanovený na Bukové hoře si můžu odškrtnout s dvacetiminutovým náskokem. Proto ani chvilku neváhám, zajdu si pár kroků ke kříži smíření a pak na druhý pokus trefím odbočku k vyhlídkové plošině, vybudované z česko-polského projektu. Sice nesvítí slunce, ale panorama se naskýtá pěkné. Trošku vydechnu a doplním tekutiny.                                     

Přiznávám, nemůžu se vymotat ze spleti cestiček, vracím se k rozcestníku, abych se ujistila, kudy dál. Zjistím, že jsem se stejně musela vrátit, jinak bych skončila sice ve stejném směru, ale v jiném státě. Chůzi si užívám a utvrzuji se, že rozhodnutí zdolat svatojakubskou východočeskou cestu byl opravdu dobrý nápad, turistika mě baví a tady jdu za nějakým dlouhodobým cílem. Třeba budu muset vystoupit z komfortní zóny, ale zatím si v chůzi a průběhu cesty libuju. Chvilku do kopečka, chvilku dolů, po rovině taky, co víc člověk může udělat pro své tělo i pro svou duši? Dvě mouchy jednou ranou…

Kousek od Vernéřovické studánky nacházím originálně označené WC, ale netestuji ani kadibudku ani údajně zázračný pramen, u nějž byly postaveny kaplička a kostel, obojí dnes poněkud zpustlé. Potkávám první živáčky, postarší pár na procházce, v ruce prázdnou PET lahev. Jdou si asi pro zázračnou vodu.

Pořád mám náskok, koukám do mapy a v okamžiku, kdy mi zbývá 15 minut k dosažení obecního úřadu, volám panu starostovi. Totiž, ve Vernéřovicích je umístěno první svatojakubské razítko východočeské trasy a kvůli maximální dosažitelnosti jsou po vesnici hned tři exempláře – v obchodě, na obecním úřadě (v neděli obé zavřeno) a v hospodě – ta dnes otevírá až v pět. A je čtvrt na dvě. Časový nesoulad mi byl při plánování znám, napadlo mě obrátit se na OU mailem s prosbou. Myslela jsem, že by mi mohl někdo razítko třeba odložit na okenním parapetu kanceláře nebo tak, milý pan starosta okamžitě přispěchal s řešením: Mám mu zavolat, až se budu blížit k úřadu, a on mi přijede razítko otisknout. Pak mi vysvětluje, že pro poutníky má slabost.

Hořické trubičky za ochotu odmítá, ale není mu to nic platné. Jsem ráda, že plastovou dózu netáhnu v batohu zbytečně a že křehké pečivo ochránila od přeměny ve strouhanku. Dostávám i pohlednici do sbírky a jsem naprosto spokojená, řekla bych i šťastná. Navíc odložením trubiček ulehčuju svému batohu a půjde se mi zajisté ještě mnohem lépe než doposud.

Vylezu k místnímu kostelu, omrknu i hřbitov, na lavičce dopíjím jednu z lahví, zakusuju povidlové buchtičky, odložím odpadky do tříděného a přesně podle plánu ve 13:30 pokračuju v cestě. Nezpevněná cesta vede po červené turistické značce, u sochy s názvem Sluneční brána je veřejné ohniště a posezení. Jít ve dvou a vědět to dopředu, dovedu si představit přestávku. Teď ale nemám ani parťáka, ani křesadlo, ani buřta, ani hlad. Kdybych byla rychlejší, mohla jsem třeba parťáka sehnat – spěchající muž v šedé bundě u pískovcového monumentu trasu opustil a vydal se sotva viditelnou vyšlapanou stezkou, asi zkratka do Meziměstí, podle mapy ale do jiné části, než potřebuji já. Budu se tedy držet značek.

Ve dvě hodiny, o dvacet minut dřív, přicházím do civilizace. V Meziměstí je dnes svatojakubské razítko zamčené, ale nebude problém sem někdy zajet, vlakové spojení je dobré (na rozdíl od Vernéřovic).

Nemám důvod se v Meziměstí zdržovat, po silnici se vydávám do Ruprechtic, kde plánuji dnešní putování ukončit. Při pohledu na hodinky dostávám nápad, možná šílený, ale… je ještě poměrně brzy na návrat domů, a hlavně: nejsem unavená a pociťuju dostatek sil. A v nohách mám teprve necelých 12 kilometrů. Hřích by bylo nevyužít situace, každý kilometr se počítá.

Nechápu, proč vedou turistickou i svatojakubskou trasu po hlavní silniční spojnici, když paralelně s ní vede cesta zákazem vjezdu (dá-li se věřit mapám). I když se zdržuju u kostela se zvonicí a na hřbitově, do odjezdu vlaku z Ruprechtic mi zbývá 45 minut, co tady mám dělat? Do Broumova chybí 8 kilometrů, to jsou dvě hodiny s rezervou a ještě dalších 30 minut, než pojede vlak. Asi bych se pro pokračování v cestě rozhodla, i kdybych neměla půlhodinový náskok, ale když se daří, člověka to motivuje mnohem víc.

Na trase do Broumova si nemám kde vytyčit bod pro kontrolu, jestli stíhám. Asi by to bylo uprostřed lesa úplně jedno, v případě nouze není kde si trasu zkrátit a kam dojít na nějaký spoj, ovšem jsem tak nadopovaná endorfiny, že si žádné riziko nepřipouštím. Po silnici klesám do Jetřichova, abych vzápětí mohla supět do kopce ke zřícenině Laudonovy kaple. Sluníčko zapadá kolem páté hodiny, to už budu z lesa venku a město by mělo být osvětlené. Při představě, že jsem ke kapli lezla zbytečně a ještě mě čeká kopec zpět k vlaku, definitivně zaplaším poslední pochyby o rozhodnutí prodloužit si výlet. Co když spadnu a zlomím si nohu v lese? Mám mobil a powerbanku. A vůbec, takhle se přece přemýšlet nedá, to by pak následovalo: co když mě přejede auto cestou do práce? Co když… Čert vem všechna co když!

Pohoda na cestě mezi stromy končí, jakmile vyjdu z lesa mezi pole a louky. Nepočítala jsem se suchou zámeckou dlažbou, ale s pohledem na Broumov se cesta mění v bahnité koryto – snažím se držet na okraji pole, občas mi ale noha uklouzne a podklesne mezi zorané hroudy. Tempo už nemám tak závratné, čas je však stále dobrý, vlak v 17:02 stíhám s přehledem (taktéž přípoj v Hradci v 19:04). Dokonce i s návštěvou Lidlu a nákupem večeře.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že necítím nohy; stehna i lýtka, ale důležité je, že jsem otestovala nové turistické boty. Jen blázen by se vydal na dvacetikilometrovou túru v neodzkoušené obuvi, ale pokud se nepletu, původně jsem měla ujít jen dvanáctku. A i kdyby, cožpak se někdy necítím jako blázen?

S pocitem nadšení a štěstí a s určitou dávkou hrdosti na sebe samu jsem ušla prvních 20 kilometrů z celkových 270. Do sbírky razítek mám jediné ze 35.

Mrzí mě, že kamarádka Linda nakonec nejela se mnou, ale na druhu stranu, s ní bych asi na prodloužení túry netrvala. Všechno má své pro a proti, jen v tuto chvíli marně hledám nějaké proti na své svatojakubské cestě.

Možná jen... východočeská začíná na hranici, u rozcestníku Libná. Ale tam se nemám jak dostat, leda samostatným výšlapem. 4 km můžu oželet, jsou v toleranci - pro vystavení českého certifikátu musí člověk zdolat 90 % zvolené trasy. Ale já přece nepotřebuju certifikát, jsem turista, ne poutník.

Milhauzice - čtenářka
ChytráŽena.cz