Toulky Vysočinou: Spělkov

Poslední týdny se s manželem často vracíme na Vysočinu. Projíždíme křížem krážem všechna pro nás méně známá nebo často spíše neznámá místa a když se nám někde líbí (ať už příroda, chaloupky, nebo nás tady prostě něco zaujme), zastavíme a já vyrážím do okolí. Na delší túry už to bohužel není… Manžel kvůli zdravotním problémům nemůže moc chodit, ale může řídit. Já neřídím, ale aspoň trochu chodím, takže jsme opravdu dobrá dvojka. Sedět doma se nám totiž nechce.

Naposledy jsme se ocitli v nám opravdu neznámých končinách. Když jsme projížděli vesničkou Spělkov, všimla jsem si krásné chalupy. Kousek nad ní bylo místo k zaparkování auta a když jsem navíc uviděla turistický rozcestník, tak bylo rozhodnuto.

Spělkov je maličká vesnice v okrese Žďár nad Sázavou, která má ale své oficiální webové stránky a od roku 2010 dokonce i svůj znak a vlajku! Uvádí se, že má pouhých 33 obyvatel, kteří žijí ve 38 domech. První písemná zmínka o vesnici pochází už z roku 1392.

Zaparkovali jsme tedy za křižovatkou na okraji vesnice a od auta jsem se vydala zpátky dolů po silnici k výše zmíněné chalupě. Bylo tady opravdu co obdivovat. Výhled z mostu dolů na zahradu skýtal různé „stavby“ jako například šikmý hrad s vtipnou cedulkou Spělkov Pisa hrad, zvířata vyřezávaná ze dřeva, trochu netradičního vodníka a mostky přes potůček. Zahrada je krásně udržovaná a opravdu jedinečná – věřím, že kdyby byla na frekventovanějším a známějším místě, jistě by z ní byla vyhledávaná turistická atrakce. Na rohu mostu stojí pěkný skřítek (nebo trpaslík?) s růžovým zvonečkem v ruce a u zábradlí čtyři zajímavé vyřezávané mužské postavy s klobouky.

Pohled na chalupu a její zahradu mě dobře naladil a když jsem si udělala pár fotek na památku, byl čas vydat se zpátky k rozcestníku. Pro mě tu moc možností nebylo, a tak jsem se rozhodla jít po žluté turistické značce ke spělkovské lávce, vzdálené odtud pouhý 1 km, což bylo při mých bolestech kyčle zrovna tak akorát. Jak bylo poznačeno na rozcestníku, nebyla tato trasa vhodná pro cykloturisty, ale to mě samozřejmě nemuselo trápit. Úzká cestička mě zavedla nejprve na louku za domy (místní tu dokonce měli několik malých samostatných záhonků) a posléze do lesa, kde se brzy začala svažovat. Bonusem ke klidu na čerstvém vzduchu a v pěkné přírodě mi bylo několik zcela náhodně nalezených hříbků – navíc v době, kdy o houby téměř všude byla nouze. I zpáteční cesta do kopce pak byla hned příjemnější… Sice jsem žádné další houby nenašla, ale ty moje mi ke štěstí stačily.

Mám ráda přírodu a v ní ideálně klid. Na tomhle místě se mi to povedlo krásně spojit a i když jsem si mohla užít v podstatě jen kratší procházku, stálo to za to! A manžel si doma pro změnu užil výbornou bramboračku!

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10