Cimprlína

Když jsem se s manželem rozvedla, měla naše dcera tři roky. Naše manželství bylo z mého pohledu spokojené, ale manžel ujel na jedné podnikové oslavě a byl mi nevěrný. Neuměla jsem si představit další život po jeho boku. Ač jsem se snažila manželovi jeho prohřešek odpustit, nedokázala jsem to, a konec našeho vztahu nedal na sebe dlouho čekat.

Po rozvodu jsem se s dcerkou přestěhovala do bytu, který mi pořídili mí rodiče. Bývalý manžel naši dcerku pravidelně vídal a byl jí dobrým otcem. Zhruba po roce osamělého života, který vyplňovala jen naše dcerka, jsem potkala Rudolfa. Ruda byl bezdětný, a jak mi sdělil, dítě už ani neplánoval. Měl už po čtyřicítce a na potomka hodlal čekat pouze do čtyřiceti let. Doufala jsem, že má dcerka Natálka Rudovi nahradí potomka, kterého on sám neměl.

Ruda se k Natálce nechoval zle, ale neuměl si k ní vybudovat bezprostřední přístup. Stále jsem měla pocit, že je mu jedno, jestli mám nebo nemám dítě. Nebyl to ale její vlastní otec, Natálka svého tátu měla, Rudovi říkala „strejdo“, a tak jsem to dále neřešila.

Zato Natálka neměla sebemenší problém přijmout do svého života dalšího muže. Ruda navštěvoval především nás, my s Natálkou u Rudy byly tak dvakrát za měsíc. Měl krásný prostorný dům za městem. Natálka měla možnost si hrát na jeho zahradě, nebo v létě dovádět v dětském bazénku.

Abych mohla k Rudovi s malou jezdit častěji, koupil dokonce luxusní vůz, který mi vnucoval. Sám auto, jak prohlašoval, nepotřeboval, pracoval jen pár metrů od svého bydliště. Když k nám poprvé přijel v nablýskaném autě a nutil mě, abych s ním zajela k němu domů, zmocnil se mě stísněný pocit. Řidičák jsem sice měla, řídila jsem ale jen výjimečně v době manželství. Osobně jsem se v městském provozu necítila dobře. Bála jsem se o Natálku a jezdila jsem pomalu, opatrně a velmi nerada, jen když si to vyžádala zvlášť významná a neodkladná záležitost. Od rozvodu jsem za volantem neseděla ani jednou. Když mi Rudolf slavnostně oznámil, že mi auto nechává k užívání, především k cestám k němu domů, byla jsem nešťastná a v rozpacích.

„Myslíš to opravdu vážně? Raději bych s Natálkou občas přijela autobusem,“ řekla jsem.

To Rudu nepotěšilo. Viděla jsem v jeho tváři, jak se úsměv ztrácí a místo něj se objevila podivná grimasa.

„Kdyby to bylo staré auto, ojetina. Toto je ale fungl nové auto,“ pokusila jsem se situaci omluvit. Kdyby to bylo alespoň nové obyčejné auto! Ruda koupil nový typ Mercedesu. A zatímco Ruda i Natálka se ihned do „médi“ zamilovali, já ho začala nenávidět. Párkrát jsem sice s Natálkou hlemýždím tempem za Rudou přijela, nakonec jsem mu ale auto nechala v jeho garáži s tím, že by mi ho před panelákem někdo poškodil, nebo dokonce ukradl. Díky novému automobilovému mazlíčkovi jsme se vídali častěji, podnikali jsme různé výlety a prozkoumávali blízká i vzdálená místa v našem i jiných krajích. Prvních pár měsíců to byl krásný a harmonický vztah. Pak mi ale přílišné návštěvy mého partnera začaly vadit. Měla jsem své vlastní koníčky, které se mnou můj partner nesdílel. Ráda jsem chodila tancovat, do společnosti, ale Rudolf jezdil raději po horách, chodil po lese, učil mou dceru rybařit, nebo miloval kempování.

Snažila jsem se Rudovi vysvětlit, že nemám nic proti přírodě, ráda se ale pěkně obleču a cítím se občas jako dáma.

„Jsi cimprlína,“ řekl. „Autem odmítáš jezdit, spát pod stanem je pro tebe málo luxusní.“

Nepochopil, že se nechci příčit jeho koníčkům, musí mi ale on na oplátku dopřát, abych se já mohla věnovat svým. On jako bezdětný muž měl mnohem víc času. Já byla buď v práci, nebo jsem prala, uklízela, starala se o dítě. Nutně jsem potřebovala také část volného času věnovat odpočinku a svým zálibám.

Po čase to vypadalo, že Ruda pochopil. Nejezdil k nám už denně, často vynechal i několik dní, co jsem o něm neslyšela. Byla jsem mu za to vděčná. A to až do doby, kdy jsem náhodou zjistila, že se mimo mě setkává s jinou ženou.

„Je to jen v začátku. Ty na mě nemáš čas a Eva děti nemá. Má tudíž mnohem víc volna.“

„Co to je za ženskou, která nemá, nebo dokonce nechce mít děti?“ Tu otázku jsem mimoděk vyslovila nahlas. Ruda sice mluvil něco o tom, že by těhotenství musela strávit v nemocnici, snad kvůli tlaku, neuměla jsem si ale představit, že bych kvůli devíti měsícům stráveným mimo domov neměla mít svou milovanou dcerku. Ta by mi stála za mnohem více ústupků.

Rudolf mi slíbil, že s Evou přeruší kontakty, pokud se mu budu víc věnovat a přestanu být „cimprlína“. To v jeho očích znamenalo, že se budu denně nebo alespoň obden řítit s dcerou na palubě městem do jeho domu, abych pak s ním strávila pár okamžiků, protože ráno musela dcerka do školky a já do práce. Znamenalo to, že zapomenu na své ženské koníčky, obuji si pohorky a budu Rudovi vzornou následovnicí. Možná i malá měla vyměnit panenky, kočárek a doplňky pro holčičky za nožík, luk a podobné klučičí zbraně. Natolik přizpůsobivá jsem odmítla být.

„To Eva řídila kamion! Teď dělá v ochrance a nebojí se ušpinit, nebo porvat,“ řekl mi Ruda, když od nás odcházel naposledy.

Měla jsem oné Evy plné zuby. Co to je za ženskou, která neví, co je společenské oblečení, nenosí náušnice a šperky, jak mě také Ruda informoval, nemá a vlastně ani nechce mít děti kvůli nějakým nepohodlnostem a celé dny tráví zapařená v kamionu nebo se pere u zásahu? To jsem si opravdu nevšimla, že Rudovi imponují mužatky?

Přestali jsme se vídat.

Čas letěl, můj bývalý přítel Tomáš navštěvoval naši dceru častěji a častěji a nebýt toho, že mi byl jednou nevěrný a prodělali jsme rozvod, dalo by se říct, že si náramně rozumíme. Když měla Natálka nastoupit do první třídy základní školy, zůstal u nás dokonce přes noc, aby ji mohl společně se mnou do školy doprovodit a strávit s ní tak důležitý den jejího života.  Stála mu za to, aby si vzal den dovolené. Pochválil mi nový kostýmek, který jsem si pořídila, a už poněkolikáté vyslovil své přání, abychom to spolu zkusili od začátku.

Tehdy jsem věděla, že to zkusím. Už kvůli naší dcerce, ale také kvůli sobě. Nikdo přece není dokonalý.

Když šla dcerka do druhé třídy, zpečetili jsme naše životy podruhé. Ano, vzala jsem si podruhé stejného muže, otce mého dítěte, milovaného Tomáše. Vůbec mu přitom nevadilo, že si bere cimprlínu.

A jak dopadl Rudolf? Asi ne moc šťastně. Co vím, jeho milovaná Evička mu při jedné divoké jízdě totálně zničila jeho autíčko. Jak se brzy přesvědčil, mužné chování jeho partnerky v sobě skrývalo také obzvlášť velkou náklonnost k alkoholu, a když ho dokonce začala i bít, odešel od ní.

Jak jsem se jednou dozvěděla z jeho vzkazu v mobilním telefonu, cimprlíny mu začaly být opět sympatické. No, měl si to uvědomit mnohem dřív…