Dojemná příhoda o rohlíku

Přišla ke mně do obchodu stará, schoulená stařenka. „Prosila bych si jeden starý rohlík, pro ptáčky,“ řekla. Rohlíky, které nám jeden den zůstanou, prodáváme druhý den za polovinu, na strouhanku. Předchozí den ale žádný rohlík nezůstal.

„Včera nám nezůstal žádný rohlík, paní,“ řekla jsem jí. „Mám tu jen dnešní, za korunu.“ Paní poděkovala, otočila se a byla na odchodu. Bylo mi jí líto. Pokud si koupí jeden jediný rohlík za padesát haléřů, zaplatí stejně korunu. Nevím proč, zastavila jsem ji a podala jí rohlík. „Nate, vemte si ho.“

Paní stála u pultu a pozorovala mě. Pak mi podala korunu. Nechtěla jsem si ji vzít. Rohlík stejně rozdrobí někde ptákům, sama z něj nic nebude mít. „Vezměte si ten rohlík, nechci za něj peníze,“ řekla jsem rozhodně.

„Ale já si přece nemůžu od vás rohlík jen tak vzít.“

„Ale můžete, dávám vám ho, stojí jen korunu.“

„Za korunu jsem kdysi, jako holka, sloužila celý týden u panstva,“ vyprávěla mi paní.

Nechtěla jsem jí říkat, že dnes je jiná doba. A nechtěla jsem se s ní přetahovat o peníze. A nechtěla jsem ani tu korunu. Chtěla jsem udělat dobrý skutek, udělat té paní radost. A tak jsem si vyslechla historku o tom, jak vyrůstala, i o válce, o jejím celém životě. A končila mi směna. Paní mi strkala stále korunu, já ji odmítala. Zavřela jsem kasu, papíry jsem tentokrát udělala při stařence. Vypadala, že ani nespěchá. Pomalu se smrákalo, a ona pořád stála v našem pekařství.

„Paní, s takovou tam žádní ptáci nebudou,“ připomněla jsem jí, pro co přišla.

„Vy už jdete domů?“ ptala se.

„Ano.“

„A čeká vás tam někdo?“ ptala se dál.

„Vlastně dneska nikdo. Můj syn je na internátě, jezdí domů jen na víkendy. A mého pejska má dnes výjimečně můj taťka,“ řekla jsem po pravdě. Uvažovala jsem, že si doma lehnu, uvařím čaj a udělám si klidný večer. Ale stála tu ta paní a evidentně chtěla se mnou mluvit.

„Já taky nikam nespěchám,“ řekla. Pohlédla jsem na její svraštělé ruce. V jedné svírala rohlík a v druhé korunu. Byla maličká, křehká, tak zranitelná. Zase mi začala podávat korunu.

„Víte co? Tak to uděláme jinak. Já půjdu s vámi nakrmit ty ptáky. Tak to nebude už rohlík váš, ale můj, a korunu si necháte.“ Nevím, co mě to napadlo. Měla jsem snad jiné plány? Chtěla jsem si odpočinout, uvařit čaj…

Kráčela jsem vedle staré paní k parku. Rohlík jsem hodila do tašky, aby ho nemusela nést. Na konci parku, v klidném místě, jsme se posadily na lavičku. Vytáhla jsem rohlík z tašky, ale nikde nebyl žádný pták.

„Ptáci tu nejsou, paní,“ prohodila jsem.

Všimla jsem si, jak mě pozoruje. Měla malinkatá bystrá očka. Dívala se na mě z profilu.

„Vy fakt jdete krmit ptáky? Ale ti se krmí ráno,“ usmála se.

„Já nevím, nikdy jsem ptáky nekrmila,“ cítila jsem se hloupě. „Tak proč tu vlastně jsme?“

Paní si přitáhla svetřík ke krku. Začínalo být chladno. I já cítila večerní chlad a otřásla jsem se. Mohla jsem ležet u televize, ucucávat čaj, a sedím tu se starou paní na lavičce.

„Já vím, proč tu jsem, ale nevím, proč tu jste i vy,“ usmála se paní.

„Já, krmit ptáky, přece,“ blekotala jsem. „Říkala jste, že chcete rohlík pro ptáky. Nechtěla jste rohlík zadarmo, já si nechtěla korunu vzít, tak tu teď sedím a čekám na ptáky.“

„Těch se nedočkáte, děvenko. Ti přiletí až ráno. A to já už budu pryč,“ pohladila mě po ruce.

„Kde pryč?“ zajímalo mě.

„No, budu v hospici. Nemám už rodinu. Měla jsem jediného syna, a ten už zemřel. Nemám další příbuzné. Jsem sama. A proto, když mi lékař zjistil zlou nemoc, navrhl mi hospic. Nemá se o mě kdo starat, nemám nikoho. Nemá mě kdo navštívit. Už dlouho žít nebudu.“

„Ale proč jste přišla pro rohlík pro ptáky?“ ptala jsem se celá zkoprnělá. Mráz mi lezl po zádech, ale nevěděla jsem, jestli to byl chlad jako takový, nebo mě mrazilo ze stařenčina vyprávění.

„Já, nevěděla jsem, jak odejít. Každý, když jde do nemocnice, se s někým loučí. Já odcházím napořád. Tak jsem šla ven, že někoho potkám. Že třeba potkám někoho, koho jsem někdy znala. Ale většina mých vrstevníků už zemřela. A šla jsem kolem vašeho pekařství. Tak mě napadlo koupit si ten rohlík…“

Už se mi nechtělo domů. Zvedla jsem ruku a pohladila jsem stařenku po ruce. „A, můžu se zeptat, co vám vlastně je?“

Do pozdní noci jsme si povídaly o její nemoci. Vyprávěla mi znovu o svém životě. Měla ho pestrý, zažila válku, štěstí v lásce i obrovskou bolest, když přišla nejdřív o manžela, a pak i o milovaného syna. „A teď odcházím i já. Se všemi jsem se rozloučila, manžel i syn mi zemřeli v náručí. Jen se mnou se nemá kdo rozloučit.“ Vzpomněla jsem si na své dvě babičky. Ani jedna už nežije. A co jsme si s nimi jako děti já a sestra užily!

„Ale má!“ řekla jsem rozhodně. Ještě ten večer jsem zavolala své kolegyni a vyměnila jsem si s ní směnu. A následující den jsem starou paní doprovodila do hospicu.

„Nebojte, zase brzy přijdu,“ řekla jsem jí. A přišla jsem. Ale stará paní už nežila. Zemřela ještě tu noc. Jako by skutečně hledala někoho, kdo se s ní rozloučí. Sestřičky mi řekly, že zemřela v klidu. A svírala v ruce starý rohlík pro ptáky…