Elizabeth Gaskellová – Alice a její muži a Hříšná Lizzie

Název knihy: Alice a její muži a Hříšná Lizzie
Autorka: Elizabeth Gaskellová
Překlad: Barbara Bindasová
Nakladatelství: Daranus
Datum vydání: březen 2010
Vázaná vazba
Počet stran: 112 str.
Formát: 130x200 mm
Cena: 199 Kč

Alice Openshawová a Anne Leighová, hlavní hrdinky dvou novel z pera slavné anglické spisovatelky, mají mnoho společného. Do jejich celkem poklidných životů zasáhne událost, která všechno změní, a obě ženy musí čelit nepřízni osudu.

Alice, hrdinka novely Alice a její muži (v originále Manchester Marriage), se ožení se svým bratrancem Frankem, který slouží jako důstojník na zaoceánské lodi. Alice se dozví, že čeká dítě, právě když se Frank chystá odplout do Indie. Zatímco je pryč, jeho ženě se narodí postižená holčička a k dovršení všeho zlého přijde zpráva, že Frankova loď se potopila a posádka zemřela... Zoufalá vdova se přestěhuje, zkouší začít žít nový život a přijme nabídku k sňatku od boháče Thomase Openshawa. Ale když se do něj zamiluje a vše se začne obracet k dobrému, objeví se na obzoru další neštěstí...

Anne z novely Hříšná Lizzie (v originále Lizzie Leigh) prožívá trápení matky, která přišla o dospívající dceru. Lizzie před několika lety odešla do města za prací a od té doby o ní rodina dostala jen jedinou zprávu, na jejímž základě ji otec vydědil a proklel. Teprve na smrtelné posteli své manželce dovolil, aby po dceři pátrala, a Anne se vydává do dalekého, neznámého města, aby zjistila o Lizzie pravdu, byť by byla sebekrutější...

O autorce:

Elizabeth Gaskellová (1810—1865)
Vedle Jane Austenové a sester Brontëových je nejoblíbenější anglickou spisovatelkou píšící v 19. století. Narodila se v Londýně v rodině politika a novináře Williama Stevensona. Příjmení, pod nímž vstoupila do literatury, vyvdala ve dvaadvaceti letech, když si vzala unitaristického pastora Williama Gaskella.

 Proslavila ji už první kniha, sociálně laděný román Mary Barton, který vydala anonymně v roce 1848. Začala ho psát v době, kdy jí zemřel devítiměsíční syn a Elizabeth na radu manžela hledala rozptýlení v literatuře. Román způsobil pozdvižení, stejně jako spisovatelčina další kniha, Ruth (1853), která se zabývala otázkou postavení svobodné matky v tehdejší společnosti. Rok nato začala pracovat na dalším románu, který nazvala North and South (1854—1855). Po smrti Charlotte Brontëové napsala její obsáhlý životopis The Life of Charlotte Brontë (1857), jenž je považován za jednu z nejlepších biografií vůbec. Své vlastní zážitky promítla do románu Sylvia´s Lovers (1863), poslední velké dílo, Wives and Daughters (1864—1866), už nedokončila. 

Elizabeth Gaskellová psala také povídky a novely, jež se těšily velké oblibě. Některé z nich vycházely na pokračování v časopise Household Words, který vydával spisovatelčin obdivovatel Charles Dickens. Dvě z nejznámějších, Manchester Marriage (česky Alice a její muži, 1858) a Lizzie Leigh (Hříšná Lizzie, 1855), si nyní můžete přečíst poprvé v češtině.

Ukázka z knihy:

„Nějakou dobu to pak vypadalo, že si pan Openshaw dítěte nevšímá. Dokonce zatvrdil své srdce, aby nevnímalo, jak holčička v jeho přítomnosti často náhle zčervená a po tváři se jí rozlije nesmělý, vděčný úsměv. Tohle ale nemohlo trvat věčně. A tak když se podruhé poddal něze, nebylo už cesty zpět. Tento záludný nepřítel se mu usadil hluboko v srdci v podobě soucitu s nemocným dítětem a brzy nabyl nebezpečné podoby — zájmu o matku holčičky.

Pan Openshaw s touto změnou zápasil, ačkoli vnitřně se jí poddal a pečoval o ni dlouho před tím, než se projevila navenek pohledem, slovem či činem. Sledoval Alicinu poslušnost vůči tchyni, lásku, kterou vyvolala v drsné Noře, jež během let plných slz a trápení poněkud zhrubla, a také vnímal hluboký vztah, který chovala ke své holčičce. Před cizími lidmi spolu příliš nemluvily, ale když byly samy, šeptaly, vrkaly a štěbetaly bez přestání, až se pan Openshaw divil, o čem si můžou neustále povídat, a pak byl podrážděný, jelikož před ním vždy byly vážné a tiché.

Vymýšlel pro dítě nová malá potěšení. A neustále přemítal nad bezútěšným životem, který holčičku i její matku čekal, a často se vracel z práce s některou z věcí, po níž Alice toužila, ale nemohla si ji pořídit. Jednou to byla židlička, ve které mohli to nešťastné děvčátko vozit po ulici. A sám pan Openshaw ji po mnoho večerů toho léta vozil, aniž si všímal poznámek svých známých.
Jednoho podzimního dne ráno, když mu Alice přinesla snídani, odložil noviny a netečným hlasem se zeptal:
„Paní Franková, existuje nějaký důvod, proč bychom neměli dát naše koně dohromady?“

Zmatená a udivená Alice strnula. Co tím myslel?
Pan Openshaw se vrátil k novinám, jako by neočekával žádnou odpověď, a tak se stáhla do bezpečí ticha a mlčky pokračovala v přípravě snídaně, aniž by mezi nimi padlo slovo.
Když pan Openshaw jako obvykle odcházel do továrny, strčil hlavu do čisté a uklizené kuchyně, kde ženy snídaly, a prohodil:
„Přemýšlejte nad tím, co jsem řekl, paní Franková, a sdělte mi své rozhodnutí dnes večer.“

Alice byla ráda, že její matka a Nora byly příliš zabrané do rozhovoru, než aby věnovaly pozornost slovům pana Openshawa. Byla rozhodnuta na to celý den ani nepomyslet, což ji samozřejmě přimělo nad tím přemýšlet o to usilovněji. Večer za ním s večeří poslala Noru, ale pan Openshaw služebnou málem porazil, když vycházela ze dveří, prodral se kolem ní a netrpělivě zavolal ze schodů: „Paní Franková!“

Když Alice vyšla nahoru, zeptal se:
„Nuže, paní Franková, jak mi odpovíte? A ať je ta odpověď krátká, neboť dnes večer mě čeká ještě spousta práce.“
„Já vlastně nevím, jak jste to myslel, pane,“ pravdivě odpověděla Alice.
„Myslel jsem, že to uhodnete. Vy v tomhle nejste nováček, ale já ano. Takže to teď řeknu narovinu. Vezmete si mě za muže a budete mi sloužit, milovat mě a ctít a tak dále a tak dále? Protože jestli ano, tak já pro vás budu dělat totéž a budu otcem vašemu dítěti a to je víc, než se říká ve svatebním slibu. Jsem mužem činu a to, co říkám, také cítím a to, co slíbím, také splním. A teď — vaše odpověď!“

Alice mlčela. Pan Openshaw si nalil čaj, jako by mu její odpověď byla naprosto lhostejná, ale jakmile ze šálku usrkl, netrpělivě se zeptal:
„Tedy?“
„Kolik času mám na rozmyšlenou, pane?“
„Tři minuty!“ Podíval se na hodinky. „Dvě jste už dostala, dohromady tedy pět. Mějte rozum, řekněte ano a dejte si se mnou čaj, potom budu pracovat. Odpovíte-li ne...“ Tady zaváhal, když se snažil udržet chladný tón. „...neřeknu ani slovo, ale zaplatím roční nájem za svůj pokoj a zítra se odstěhuji. Čas vypršel! Ano, nebo ne?“

Jestli chcete, pane... Byl jste tak hodný k malé Ailsii...“
„Tak si tedy sedněte tady vedle mě na pohovku a dáme si spolu čaj. Jsem rád, že jste tak dobrá a rozumná, jak jsem si myslel.“
Takhle vypadaly druhé námluvy Alice Wilsonové.

Tuto knihu Alice a její muži a Hříšná Lizzie zakoupíte v knihkupectví a na internetových stránkách nakladatelství Daranus.

Vendi V.
ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout