Jak jsem málem opustila svého muže

Kamarádka mi domluvila s vedoucím, že se tam mohu během následujícího dne zastavit, že si se mnou popovídá a uvidíme, zda by mne k sobě vzal. Jak jsme se domluvily, tak se i stalo. Když jsem tam přišla, tak na mne čekal takový hezký chlap středního věku. Podle vyprávění kamarádky jsem si představovala takového usedlého staříka, a teď tady na mne kouká docela hezký sympaťák :)

Nejdříve jsme si povídali pracovně, ale asi po hodině povídání jsme spontánně přešli na jiné téma. Docela mne překvapilo, že i když jsem tak o 10 let mladší, fakt dobře si rozumíme. S panem vedoucím jsme se domluvili,  že nazítří se k němu přijdu večer podívat a vypomoct do hospůdky, aby viděl, jak mi jde práce od ruky.

Když jsem to doma řekla manželovi, zprvu neměl moc radost, ale když viděl mé nadšení pro tuhle práci, souhlasil s tím, abych si to teda šla zkusit. Přece jen, mám to "za rohem", tak proč by ne?

V páteční zkoušce jsem se asi dosti dobře usmála :) Zrovna tam měli nějakou akci, takže si mě prozkoušel pan vedoucí a hlavně i jeho štamgasti :) Když byly asi 2 hodiny ráno a já konečně byla "propuštěna" domů, tak si se mnou vedoucí potřásl rukou s tím, že tedy od pondělka mohu nastoupit.

Byla jsem hrozně moc ráda, práce mne bavila a hlavně jsem měla za vedoucího někoho, s kým jsem si docela dobře rozuměla :) Čas šel vskutku rychle a já jsem se se svojí prací vcelku i sžila:) Jen jednou ve mně tak nějak zatrnulo, když jsme po zavíračce zůstali s vedoucím sami, a bylo takové to dusno mezi námi, ne to zlé dusno, ale takové to jiné. 

Myslím, že to bylo asi po 4 měsících, co jsem pracovala v hospodě, když mi manžel oznámil, že se můžeme stěhovat do většího bytu, ale na druhý konec Prahy, v tu chvíli mi to přišlo jaký dobrý nápad, tak co, přeci takovouhle práci třeba seženu i tam.

Jenže to jsem netušila, co se mi přihodí následující pracovní víkend. V ten víkend jsem měla mít volno, jenže se zase chystala nějaká akce. Tak mne vedoucí požádal, jestli bych mu nemohla přijít pomoct? Tak pro mne to problém nebyl, a naopak jsem byla vcelku i ráda, že mne o to požádal, věděla jsem, že si s ním budu moct dát třeba i panáka, protože budu pouze výpomoc :) 

Tak jak jsem si myslela, tak se i stalo, jen jsme roznesli jídlo a vypořádali se s prvními objednávkami pití, měli jsme chvilku čas. Vedoucí měl už pěkně naváto z předešlého večera :) - a ráno když jsem přišla do práce, tak už si dával kafíčko s vodkou :), takže jsem věděla, že dnešní směnu bude asi veselo...

Zrovna jsem musela počítat inventuru, co jsme si předávali ráno, a byla jsem tak nějak ohnutá u pultu, najednou jsem na sobě ucítila jeho pohled... V tu chvíli jsem tam udělala nějakou chybu a říkala jsem mu, ať se jde na to podívat, on si nestoupl vedle mě, ale nahnul se přes mě a jen jsem cítila jeho dech na svém krku, jen něco zamumlal v tom smyslu, že tohle ne... Nevěděla jsem v ten moment, jak si to vysvětlit...

Jenže asi po hodině, co jsme do sebe kopli pár panáků a piv, ze mne spadla tak nějak ta ostýchavost... A když jsem nesla jídlo jednomu pánovi, tak mi jenom něco sdělil v tom smyslu, že jsem taková hodná atd.  Tak jsem jenom odvětila, proč si myslí, že jsem takovej andílek, když mne vůbec nezná... Možná ze mě mluvil alkohol, možná ze mě mluvilo to, že se mi líbil, sama nevím... Když jsem si vzpomněla na svého muže, zabolelo mě, že mu vlastně nevědomky, a nebo vědomky (?) ubližuju...

No a v takovém tom stylu, vy si o mně myslíte, že jsem taková a já jsem jiná, se nesly narážky ještě asi půldruhé hodiny ... Pak jsem si musela pro něco do skladu a všimla jsem si, že tam nechal klíče ... Tak jsem se jenom vrátila, že sklad je otevřenej a že má v zámku klíče, a aby si nemyslel, jako že mu tam něco vezmu, že jsi jdu jenom pro pár lahví alkoholu, do baru...

On mi jenom pověděl, abych je tam nechala, že si pro ně za chvilku dojde... Tak jsem se vrátila do skladu a hledala to, pro co jsem přišla... Najednou se za mnou dveře zavřely a on tam stál se mnou... Bylo to takové zvláštní... Začal se mi svírat žaludek... Neměla jsem čas ani si něco promyslet, protože ke mně přistoupil a políbil mě, nejdřív jsem byla jak z kamene, ale po tom polibku jako by mi vlil něco do žil a já mu začala polibek oplácet... Bylo to šíleně vzrušující,  hladil mě ve vlasech a po zádech a já jsem cítila, jak je vzrušený...

Jenže po chvíli jsme se oba zarazili, a jako kdyby do nás uhodil blesk... Prostě to nešlo, moc jsem to chtěla, ale zároveň jsem nemohla :( 

V tu chvíli jako by se mi na pár dní změnil život, v práci jsme dělali, jako kdyby se nic nestalo, chodili jsme okolo sebe a jako by jsme se jeden druhého báli... Bylo to zvláštní. Doma jsem se pořádně nemohla podívat manželovi do očí...

Jenže jsem jaksi zapomněla na to, že se nám blíží naše stěhování... Když jsme se takhle jednou s manželem večer o tom bavili, tak jsem se rozbrečela, nemohla jsem mu říct, že jsem ho tak nějak napůl podvedla s vedoucím, ale taky jsem nevěděla, co mu říct. 

Je teda pravda, že jsem od toho dne neměla vůbec náladu, vymýšlela jsem různé akce, jak se stěhování vyhnout, abych mohla zůstat tam, kde jsem. Ale asi po 14 dnech jsem si uvědomila jednu věc, asi ze mě opadlo takovéto opojení "zakázaného ovoce" a byla jsem ráda za svého muže, který nic neví a nebo tuší a nic mi nedal znát. 

S panem vedoucím jsem se jednou domluvila, že až zavřeme, tak že si dáme kávu a že si promluvíme. Jen jsme dosedli, začal se mi omlouvat za své chování, a že to dělat neměl, jenže jak je jasné, mohli jsme za to oba, kdybych nechtěla, neudělala jsem to. Dohodli jsme se, že to, co se stalo, se stalo, a že to nebude znát na naší pracovní morálce. Byla jsem ráda, že jsme se takhle domluvili.

Jenže jak jsem se následující týden přesvědčila, nebyla naše dohoda asi pro něj moc rozhodující. Začal se mnou jednat jinak, myslel si, že když prostě máme takové menší tajemství, že asi budu dělat všechno, co chce... Najednou začal volat ve volnu, abych mu přišla pomoct, že to potřebuje, a když jsem přišla, měl poloprázdnou hospodu... Když jsme s manželem přišli si sednout na večer, tak mu nebylo blbý říct: chceš pivo? - jdi si ho natočit -, a prostě všelijaké maličkosti, ale maličkosti, které předtím nedělal...

Ani nevím, jak ten čas utekl a přišel den D, den našeho stěhování... Do toho dne nikdo nevěděl, že se budeme stěhovat, říkali jsme si, že je to naše věc a že nikomu do toho nic není, a já cítila takové napětí, ale říkala jsem si, aspoň udělám velkou tlustou čáru za tím, co jsem udělala, a nebo taky neudělala...

Je teda fakt, že jak jsem později zjistila, můj pan vedoucí se mnou již nepočítal, aniž bych to věděla, našel si za mne náhradu, byla jsem docela i ráda, že to udělal, aspoň jsem neměla špatné svědomí z toho, že vlastně odejdu ze dne na den... Je to už 3 roky, co se to vlastně stalo, a stále jsem se svým mužem... A jsem šťastná a říkám si, ještě že jsem chvilkovému poblouznění nepodlehla do takový míry, abych odešla od manžela... Do teď jsem v sobě tajila tohle tajemství a věřím, že ještě dlouho budu, nemám v plánu se s tím svěřovat manželovi... Je to přece jenom minulost, která pro mě už neexistuje.