Jízda na nosiči

Když jsem byla malá, často mne všichni vozili na nosiči - taťka, mamka, babička … Vždy mi říkali: Měj nohy od sebe, ať je nestrčíš do kola. Hrozně nerada jsem tak jezdila a moc si přála jezdit na svém kole. Jenže mi říkali, že jsem na to ještě malá.

Pamatuji se, jak jsme jeli na kole s tatínkem k babičce. Já samozřejmě na nosiči. Nazpátek jsme jeli druhou cestou – z kopečka a kolem rybníka Vajgar k nám do sídliště. Z kopečka to taťka rozjel, jenže zapomněl, že jsem vzadu, ještě několikrát šlápnul do pedálu a my se řítili neuvěřitelnou rychlostí z kopce. Jenže mé neposedné nožky nevydržely a jedna vlítla do zadního kola -  a my jsme letěli střemhlav přes kolo.

Já jsem kromě pohmožděné neposedné nožky byla v pořádku. Ale tatínek byl potlučený, asi měl i slabý otřes mozku. Za kopcem bydlela teta a ta se pro nás stala azylem. Taťku ošetřila a pak nás dovezla domů autem.

Naposledy jsem na nosič sedla s mým bratránkem. Já, sestra, sestřenka a bratránek jsme jeli s dospělými k babičce na oběd. Já samozřejmě neměla povoleno jet na kole, a tak mne šoupli na nosič bratránkovi. Měl favorita a uměl jezdit pěkně rychle. Protože se chtěl ukázat před holkama, řekl, kdo bude u babičky první, vyhrál.

Celou cestu jsme vyhrávali, jenže přišla osudná zatáčka, holky už nás doháněly, a proto bratránek ještě zrychlil – a v zatáčce zase vyletěla má noha do kola a my jsme ani nevyhráli, ale ještě jsme se „vymlátili“. To musela být podívaná. Bratránek si vyhodil rameno a zlomil klíční kost a půl roku nemohl hrát hokej. Já jsem měla jen odřeniny. Naštěstí. Moc mne to ale mrzelo, že jsem to takhle zkazila a od té doby jsem na nosič nesedla.