Jó, to máš, holka, blbý

Jako mladá, ještě před narozením svého syna, jsem podstoupila odstranění melanomu. Mám velmi světlou pleť a v místě, kde jsem se nejčastěji spálila od sluníčka, se mi udělal nepatrný pupínek. Vůbec jsem netušila, že by mohlo jít o onkologické nemocnění. Ale začala jsem být víc unavená a měla jsem stálou horečku. Nebyla vysoká, trvala ale tři roky. Také jsem začala omdlévat. Tím, že jsem už v pubertě měla velmi nízký tlak, přikládala jsem kolapsy na vrub právě tlaku.

Ve dvaceti letech mi byl melanom odstraněn. Unavená jsem byla stále, ale horečky přestaly. Musela jsem se šetřit, protože imunitní systém dostal vlivem nemoci zabrat. A já jednou přece chtěla dítě?

Začala jsem odmítat nabídky kamarádek na opalování.

„Já se už opalovat nebudu,“ řekla jsem rezolutně.

Všechny mé tehdejší kamarádky to chápaly, jen Renata byla jízlivá.

„No, to máš teda blbý,“ reagovala.

Nevzdávala jsem se oblíbených činností, dál jsem plavala, jezdila na kole, chodila po horách. Jen jsem hlavně v létě myslela na ochranné krémy. Používala jsem ty s nejvyšším faktorem. Kdykoli se mé kamarádky rozhodly jít k vodě, šla jsem s nimi, ale vyhledávala jsem místa ve stínu.

„Jsi divná, každý se opaluje, a ty ležíš pod stromem. Jsi bílá jako od vápna.“ Tak, a podobně, do mě Renata šila. Bylo mi to nepříjemné, a tak jsme se postupně odcizovaly. Já se od své nemoci víc zajímala o zdraví, četla jsem různé odborné články, a to nejen o rakovině. Mnohé kamarádky za mnou občas přišly s žádostí o pomoc, když je trápil nějaký neduh. Renata ale ne, ta byla hrdá. Jí se přece nemůže nic stát. To si alespoň myslela.

Renata měla vždy pěknou postavu, kterou jí mnohé holky záviděly. Snadno se opalovala, a tak trávila léto především touto činností. Zásadně nepoužívala opalovací krémy s tím, že by jí bránily v opálení. Marně jsem jí vysvětlovala, když jsme se ještě víc kamarádily, že krém nezabrání opálení, jen zadrží to, co pleti škodí. Byla jsem v jejích očích směšná a chovala jsem se jako důchodkyně. Renatu jsem přestala považovat za kamarádku a nevyhledávala ji.

Mně se později narodil syn a žila jsem si svůj život. Ani dnes, a to je už můj syn dospělý, nechodím na sluníčko bez ochrany. Přitom každé léto plavu venku, jezdím na kole a ničeho se nevzdávám. Bledá jsem stále, ale to mi nevadí. Hlavní je přece zdraví?

Nedávno mě vyhledala Renata. Ta Renata, s kterou jsem se před lety kamarádila, a která se mi po mé nemoci posmívala. Přišla jako by nic na mou adresu a mezi dveřmi ze sebe vysoukala, jestli bych nešla na kávu.

„Zvu tě,“ usmála se nejistě.

Marně jsem pátrala v paměti, jestli jsem jí někdy dala svou současnou adresu. Asi ne. Pak mě napadlo, že ji má nejspíš od některé z našich společných kamarádek. Tvářila se tak naléhavě, že jsem ji místo kavárny pozvala k sobě dál.

„Co tě ke mně přivedlo?“ zeptala jsem se.

„Tak, chtěla jsem navštívit dávnou kamarádku.“

„Kamarádku?“ Protáhla jsem obličej. Copak si nevzpomíná, jak mi komplikovala život? Vysmívala se mi kvůli nemoci, za kterou jsem vůbec nemohla.

Renata to dlouho nevydržela. Svěřila se, že jí před týdnem zjistili také melanom.

„Asi jsem to s tím opalováním přehnala.“

Renata má, na rozdíl ode mne, pleť, která se dobře opaluje. Nikdy bych nevěřila, že je ohrožená touto nemocí. Když jsem si ale uvědomila, že pro ni „opalovací krém“ bylo něco, co se dá přirovnat k vulgárnímu výrazu, bylo mi vše jasné.

„Jsi po operaci? Jak dlouho jsi s tím chodila?“ zajímalo mě. Protože já šla k lékaři okamžitě, když jsem pupínek objevila. Tím mi byl melanom odstraněn včas a nemusela jsem se dál léčit.

„Nejsem. Prý to už nejde operovat. Ne teď. Musím nejdřív na chemoterapii, aby se to zmenšilo.“ Renata vyhrnula halenku a ukázala záda. Škaredý černý melanom měla přes půl zad.

„Je to špatný, že?“ ptala se a z očí jí tekly slzy.

Co jsem jí měla říct? Bylo to zlé, hodně zlé. Můj melanom jako melanom ani nevypadal. Ten její byl v pokročilém stadiu. Bylo mi jasné, že s největší pravděpodobností stihl v těle napáchat škody, které možná nepůjde zastavit. Přesto jsem jí nemohla potvrdit špatnou prognózu. Dralo se mi sice na jazyk její: „jó, to máš, holka, blbý“, nemohla jsem jí to ale udělat. A tak jsem Renatě poradila pár čajů na posílení imunity, poradila jí, ať se nepřetěžuje a dodržuje rady lékařů. Víc jsem udělat nemohla.

Rozloučila jsem se slovy: „To bude dobré, přeji hodně zdraví.“

Tento příběh píšu proto, aby si každý uvědomil rizika, které nám přináší každodenní život. Dřív, než bude pozdě.