Ludmila Vítovcová - Já a safari aneb Ženu ani slonem neutaháš

Název knihy: Já a safari
Podtitul: aneb Ženu ani slonem neutaháš
Autorka: Ludmila Vítovcová
Ilustrátor: Jaroslav Kerles
Nakladatelství: Jota
Datum vydání: 24. 10. 2012
Pevná vazba s přebalem
Formát: 130 × 200 mm
Počet stran: 240
Cena: 268 Kč

Kniha Já a safari je volným pokračováním bestseleru Já a tropy, který byl záhy po prvním vydání beznadějně vyprodán. V sedmdesátých letech autorka bez váhání odletěla s manželem a dvěma dětmi do rovníkové Afriky, kde její muž působil jako expert Světové organizace pro zemědělství a výživu a ona plnila roli hospodyně.

S patáliemi, které život v tropech přinášel, se vyrovnávala po svém – vždy s humorem. Mezi nájezdy vřeštících opic, vyháněním gekonů a švábů z kuchyně, starostí o vodu a schováváním manželových tenisových míčků před zvídavými opicemi snila o divoké Africe. To se jí po třech letech života v Somálsku konečně splnilo – manžel ji vzal do Keni na safari.

Procestovali savanu a pobyli na pobřeží Indického oceánu, což pro ni byl fascinující zážitek na celý život. Samci a samice, domorodí Masajové, krásné svahilské dívky, čokoládový James Bond, bizarní baobaby, radost z neprospané noci, bonton po africku a spousta trapasů, to je nová vzpomínková kniha Ludmily Vítovcové.

Kniha Já a safari je doplněna humornými ilustracemi Jaroslava Kerlese.


Ludmila Vítovcová se narodila 25. února 1946 v Písku. Je absolventkou Provozně ekonomické fakulty Vysoké školy zemědělské v Českých Budějovicích. Působila především jako středoškolská učitelka biologie. Provdala se za veterinárního lékaře, který studoval v Brně.

Manželům se narodily dvě dcery, s nimiž strávili v sedmdesátých letech několik nezapomenutelných roků v Somálsku. Nyní je v důchodu, věnuje se čtyřem vnoučatům a mnohým koníčkům, a když jí okolnosti dovolí, ráda se vrací do Afriky.


6. KAPITOLA
O TOM

jak zasahují Amorovy šípy lásky. Jak jsem byla konsternovaná soužitím blondýnky Mariky a tmavého Nura. Názory kamarádky feministky. Proč je žena příčinou všech běd? Pověstní lvi z Tsava. Kam putovaly poklady černého kontinentu. Který savec váží sedm tun. Jak komunikují sloni. Vzpomínka na Fredyho. V Safari Campu jsem zažila bezesnou noc plnou překvapení. Navštívily nás hyeny, lovci s velkým srdcem. Kamarád Hans Theo mě zlákal velkorysou nabídkou. Proč neumí pštros létat. Kde jsem trhala bavlník a co jsem se dozvěděla o mužské antikoncepci. Sbohem, savano.

Blonďatá dívka, která se usadila u našeho stolu, byla něžná a křehká jako kvítek, ale musela mít pevnost ocele a odvahu lva. Nechtěla jsem uvěřit, že je možné si tak zkomplikovat život touhou po exotice a vášní k muži. Bůh lásky Amor, chlapec vznášející se na zlatých křídlech, ozbrojený lukem a šípy, způsobil dívce sladké zranění, kterému podlehla. Marika pocházela z Brna, kde se zahleděla do tmavého studenta Nura. Opustila přátele, výnosné zaměstnání i třípokojový byt v centru města a následovala svého vyvoleného k všeobecnému zděšení do rovníkové Afriky.

Amorovy šípy v ní probudily ten povznášející pocit, který umožňuje unést strhující radost i krutý žal, a dívka uvěřila, že velká láska vše překoná. Musela svého muslimského muže moc milovat, protože s ním žila v Mombase na pobřeží, prodávala v malém obchůdku korálkové suvenýry a tolerovala i podporovala druhou manželku s třemi dětmi. Nemohla jsem to pochopit, ale dívka říkala, že to je prostě Afrika a kdo chce přežít, musí se přizpůsobit. Láska zlidšťuje svět ovládaný egoismem a právem silnějšího. V zajetí vzpomínek prosila: „Pozdravujte rodné Brno,“ a slza jako hrách se jí koulela po tváři. Nadzdvihla velké černé brýle, a jak si otírala slzavé oči, nechtěně odhalila velký monokl. Všimla si mého pohledu, rychle skryla modřinu za brýle, ale neřekla nic. Pokud žena není dostatečně trpělivá, není ochotná snášet bez reptání příkoří, je trestána.

Marika nosila přes blonďaté kučery závoj, aby na sebe zbytečně neupozorňovala a nedávala tak manželovi důvod k nespokojenosti. Postavení ženy v islámských zemích a její vztah ke společnosti upravuje Korán, soubor arabsky psaných náboženských a právních předpisů. A ten stanovuje v kapitole IV, verš 33: „Nechť jsou ženy řádné, poslušné a nechť zachovávají
tajemství, protože je Alláh střeží. Bojíte-li se jejich neposlušnosti, napomeňte je, vyhýbejte se jejich loži a bijte je. Jestliže však poslechnou, nehledejte cesty proti nim.

Neboť Alláh je vznešený a velebný.“ Co k tomu víc dodat! Pro Evropanku je to nepochopitelné, ale Korán již po čtrnáct století řídí život v islámských zemích s pokorou a bez protestů. Žena, která si dovolí odporovat příkazům muže, představuje hrozbu pro jeho mužskou dominantní pozici a říká si o potrestání. Proto žena, ta záhadná esence životní síly a elánu, halí svá přání do hezkých slov a snaží se, aby s ní jednal muž citlivě. Tato ulita, ve které je ukryta ženská touha, navozuje podle psychologů zdání, že ženská přání mají zůstat skryta, protože jsou nebezpečná. Ve starých pověstech je ženská síla znevažována a démonizována. A ženské schopnosti chápány jako zničující, jedovaté zlé síly, zvláště nebezpečné mužům. To posilovalo víru v negativní emocionální schopnosti ženy. Vždyť žena je považována za příčinu všech běd.

Podle pověsti existuje nepřátelství mezi bohy a lidmi od dob, kdy ochránce lidí Prométheus ukradl bohům pro lidstvo oheň. Rozzlobení bohové poslali na lidi zlo. Stvořili svůdnou dívku Pandoru, které nikdo neodolal, dali jí do vínku dary uzavřené ve skříňce a věnovali ji mužům. Zvědavá dívka se lstí v srdci skříňku otevřela a dovolila tak útrapám, zlu a smrti dostat se na svět. Jen naděje zůstala. Tak bohové lid potrestali. A od těch dob je mstivá a podvodná žena ztělesněním hříchu a její ďábelské schopnosti jí dávají moc nad rozumem a rozhodováním muže.

Přitom už na jeskynních malbách z doby kamenné zaujímala žena ústřední postavení. Soška Venuše názorně dosvědčuje, jak dávná společnost uctívala ženské tělo a jeho zázračné schopnosti. Ženě zajišťovala výsadní postavení její tajuplná schopnost darovat život. Literatura uvádí hypotézu, že muž neunesl, že nemůže rodit, že je pouze páté kolo u vozu reprodukce a jen živoří ve stínu dárkyň života. Proto stvořil náboženství, v němž přidělil ženě podřízenou roli. Byla silněji vázána na domácnost, více dětí oslabovalo její tělo a zvyšovala se vazba na vůli muže. A tak se žena ocitla v osudovém začarovaném kruhu závislosti, ve kterém se potácí dodnes. Po staletí klasická náboženství očekávala od žen, že budou pasivní, nevzdělané, oddané a poslušné.

Tak proč to měnit! A spíše se rozbije atom než předsudky. Jak jsem sama poznala, u ohniště je vlastně nedostatek vzdělání výhodou. Aspoň nemá žena zbytečné starosti či nevhodné pochybnosti, dny plynou klidně a muž je v pohodě. A o to tady jde! To feministka Dáša, moje kamarádka z dětství, měla na soužití s muži úplně jiný názor. Tato atraktivní žena s náročným povoláním, žijící v krásném bytě s dítětem, ale bez partnera, tvrdila, že chce prožít klidný vztah. V naprostém rozporu se svým hektickým způsobem života říkala: „Život je běh na dlouhou trať, a ne steeplechase.“ Pro své okolí představovala inspirující životní sílu a stala se pro muže fascinujícím a obdiv vzbuzujícím objektem. Nebyla žádnou šedou myškou živořící ve stínu mužů, protivila se jí ta jejich panovačnost a neurvalost a nesnášela, když muži „předváděli svaly“.

Ale rovněž netoužila mít za muže nerozhodného váhavce, a tak hledání partnera pojala jako složitou biologickou rovnici. Na cestě k ideálnímu partnerskému vztahu se potácela přes různé nástrahy a bludné kořeny, ale vhodný protějšek se ještě asi ani nenarodil. Obdivovala jsem její vitalitu, ale neměnila bych s ní. Já bych takový krkolomný spěch nezvládla. Zato tady by Dáša na partnerské vztahy jen zírala a utvrdila by se ve svých názorech. Považovala totiž muže za bytosti zmítané testosteronem, které místo něhy a vášně používají agresivity k posílení dominantní funkce a netuší, že řežou větev, na které sedí.
.............


Více informací nejen o této knize Ludmila Vítovcová - Já a safari aneb Ženu ani slonem neutaháš se dozvíte také na stránkách nakladatelství JOTA.