Červená řepa - nejoblíbenější receptyČervená řepa - nejoblíbenější recepty Houbový guláš - nejoblíbenější receptyHoubový guláš - nejoblíbenější recepty Kdy se slaví Halloween v roce 2017?Kdy se slaví Halloween v roce 2017? Nakládané zelí - nejoblíbenější receptyNakládané zelí - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Narozeninový poklad
Soutěžte o výhry za
více než 150 000 Kč
do startu zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Středa 18.10. 2017
Dnes má svátek Lukáš
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Mladší sestra (díl II.)

2. 08. 2011 | Knižní tipy
Název knihy: Mladší sestra (díl II.)
Autorky: Jane Austenová a Catherine Austenová Hubbacková
Nakladatelství: ČAS
Datum vydání: 6.6.2011
Vázaná s přebalem
Počet stran: 272 str.
Formát: 130 x 200 mm
Cena: 299 Kč

Ve druhém díle trojsvazkového románu se opět setkáváme se čtyřmi dcerami pana Watsona – nejstarší, laskavou Elizabeth, její krásnou mladší sestrou a naší titulní hrdinkou Emmou, marnivou Margaret a svéhlavou Penelopou. Po smrti svého otce, reverenda Watsona, jsou nuceny odejít ke svému bratru Robertovi a jeho nelaskavé ženě Jane do Croydonu. cas-jane-austenova-catherine-austenova-hubbackova-mladsi-sestraPenelopa a Margaret směřují ke splnění vysněného cíle – manželství – s rozhodností, jež nedbá na city jejich okolí a vlastně ani jich samých.

Elizabeth posléze potkává štěstí v podobě ovdovělého Georga Millara, zatímco Emma, stále vzpomínající na pana Howarda, marně hledá únik z domu Roberta a Jane Watsonových, který se pro ni zvolna mění v rafinované vězení. Její švagrová Jane si je dobře vědoma toho, jak schopnou a hlavně levnou guvernantku pro svou dceru Žanetu v ní našla, a brání Emmě byť jen pomyslet na odchod.

Ani to však nemůže zabránit mužům v Emmině okolí, aby neskládali hold její kráse a neobdivovali její intelekt. Na scénu tak vstupují nejen sir William Gordon (který ale miluje slečnu Osbornovou a posléze se stává jejím manželem), ale také směšný floutek Alfred Freemantle či prohnaný a elegantní doktor Morgan. Právě ten vymyslí ďábelskou lest, jak Emmě zlomit srdce a pak ji opustit, jak bývá v podobných případech jeho zvykem…

Postavy, které jsme poznali v prvním díle – Emmin neohrabaný nápadník lord Osborne, jeho matka, jeho sestra Rosa, její přítelkyně slečna Carrová, bezohledný Tom Musgrove, jehož Margaret považuje za svého nastávajícího, tajná Emmina láska pan Howard či jeho sestra a synovec – pozorují ve druhém díle hemžení postav na scéně jaksi z povzdálí. O to víc se můžeme těšit na to, jak v závěrečné části vstoupí do děje. Zapomenout nesmíme ani na Emmě dosud neznámého bratra Sama – setkání s ním (byť při smutné příležitosti otcova skonu) jí udělá velkou radost a vynahradí jí chlad a vypočítavost staršího bratra Roberta, pod jehož ochranu se osiřelé dívky musí uchýlit. Ani Robert však není zcela bez citu…

Ohlas první části románu Jane Austenové a Catherine Austenové Hubbackové nás přesvědčil v tom, že dílo velké spisovatelky, dokončené její talentovanou neteří, je stále živé. Tím víc nás těší, že je právě naše Nakladatelství ČAS vydává ve vůbec prvním českém překladu. Na třetí, závěrečný díl se můžete těšit na podzim roku 2011.

O autorkách:

Jane Austenová (16. prosince 1775 – 18. července 1817)
strávila celý život v rodinném kruhu, který jí také poskytl vzdělání. Neprovdána, soustředila svou energii na literární tvorbu, přičemž jejímu zdokonalování a experimentování s různými literárními formami se věnovala od dospívání až do středního věku.
Nebylo jí souzeno zestárnout mezi svými blízkými, zemřela v pouhých dvaačtyřiceti letech, zanechala však po sobě dílo, které si už navždy získalo obdiv a uznání jak mezi čtenáři, tak mezi literárními vědci a kritiky. Její romány, spadající do jakéhosi přechodového období od sentimentalismu osmnáctého století, jemuž se vysmívala, k realismu věku následujícího, jsou většinou založeny na komických zápletkách. Následuje však ohromující prokreslenost jednotlivých postav, dokonale zvládnuté dialogy a barvité vylíčení života venkovského panstva té doby, jeho tužeb, ctností i poklesků.
Její nejznámější díla (zejména Rozum a cit, Pýcha a předsudek a Emma) patří ke zlatému fondu světové literatury. Velmi zajímavé jsou však také juvenilie, které literární vědec Richard Jenkyns označil za “divoké” a připomínající skeče Monty Pythona, a nedokončený román Watsonovi, jejž pod názvem Mladší sestra dokončila její neteř Catherine Austenová Hubbacková.

Catherine Anne Austenová Hubbacková (1818–1877)
byla dcerou sira Francise Austena, bratra slavné spisovatelky, a tedy její neteří. Začala psát romány, aby uživila rodinu poté, kdy byl její manžel hospitalizován po nervovém zhroucení. Protože měla k dispozici rukopisy své proslulé tety, dopsala její nedokončený román Watsonovi a vydala jej v roce 1850 pod názvem Mladší sestra. V následujících letech napsala dalších devět románů. Posledních sedm let života strávila v Americe. Kromě prozaického díla je její přínos i v seznámení široké veřejnosti s dílem Jane Austenové, v čemž po její smrti pokračovala i její rodina.

UKÁZKY:

Když odcházeli od večeře, zavěsila se slečna Osbornová opět do Emmy a vedla ji z jídelního salonu. Stěžovala si na horko a únavu a navrhla, aby se odebraly do zim¬ní zahrady, kde se při světle krásných lamp a za zpěvu fontány, v opojné vůni květin a mezi letmými odlesky jasného zimního měsíce na květech a keřích mohou v klidu projít. Na konci oranžérie byl altán s několika sofa, téměř schovaný za skupinou pomerančovníků, jejichž nádherné květy sytily vzduch příjemnou vůní. Sem slečna Osbornová dovedla svou přítelkyni. Nese¬děly zde déle než pár minut, když zaslechly blížící se hlasy.
Slečna Osbornová se snažila prohlédnout oponou větvoví, když náhle tlumeně zašeptala:
„Je to jen vaše sestra a pan Musgrove. Seďte prosím tiše, ať se k nám nepřipojí.“
Obě mladé dámy zůstaly tedy skryté v naději, že se mladý pár nezdrží dlouho. Ten se po chvíli přiblížil na¬tolik, že zřetelně slyšely vše, co si ti dva říkali.
Nejprve zaslechly Margaret:
„Ujišťuji vás, pane Musgrove, že nám, ženám, není co závidět. Jsme tak ubohé, slabé a bezbranné vůči pomlu¬vám… Nikdo nepolituje srdce ženy zasažené hlubokými ranami, které ona musí provždy jen mlčky snášet. Ach! Ujišťuji vás, že pokud jsme anděly, jak říkáte, náš úděl rozhodně andělský není.“
„Ženy ale mají mnohem více – chci říci, jsou rozhod¬ně méně… Ehm, tedy, nemá snad žena vůbec nic?“
Zdálo se, že dost dobře neví, co chce říct, a v pohle¬dech slečny Osbornové se zračilo takové pobavení, že hrozilo, že budou prozrazeny. Smích se jí však naštěstí podařilo potlačit, když tu opět zaslechly Margaret:
„Ach ano, vskutku nic. Máte úplnou pravdu. Chcete bezpochyby říct, že jsme zranitelnější a myslíme hlav¬ně na druhé. Milujeme a neodvažujeme se to projevit. Smějeme se, když nám do srdce vrážejí dýku. A umírá¬me šťastné, pokud svou smrtí přineseme pokoj tomu, koho milujeme.“
„Co je to za květiny, slečno Margaret?“ pronesl Tom, který očividně těžko zvládal svou roli v této patetické konverzaci.
„Vy neznáte pomerančové květy – svatební květinu?“
„Vskutku? A kdy ozdobí vás?“
„Jak se můžete ptát? Je snad v moci ženy, aby o něčem takovém rozhodla?“
„A chtěla byste se jimi ozdobit?“
„Vy jeden, to neřeknu! Jak se můžete ptát?“
„Ach, neplísněte mne prosím pro můj upřímný zájem o vás.“
„Vy a zajímat se!“ zasmála se Margaret afektovaně. „Ó, já vás znám jinak.“
„Jestli o mých slovech pochybujete, pak mne vůbec neznáte – řekněte, najde se ve zdejším zástupu skvělých mužů jeden, pro něhož byste se těmi mystickými květy přizdobila?“
„Nenajde, ani jeden,“ zvolala opět. „Kvůli žádnému z nich se jimi nepřikrášlím. Nikdo z mužů v sále mě ne¬může zlákat tak, abych obětovala svůj život, svou svo¬bodu.“
„Je to vůbec možné?“ zvolal Tom nevěřícně.
„Je to tak. Ale proč se vůbec ptáte? Nezáleží vám na mně a nezajímáte se o mne. Mluvíte hodně, ale vždy jen tak do větru.“
„Jak kruté tvrzení! Tomu jistě sama nevěříte. Ujišťuji vás, že mé srdce překypuje citem.“
„Tomu se těžko věří.“
„Jak jste ke mně krutá...“
„Je snad nějaký důvod, proč bych neměla být?“
„Zajisté. Má nehynoucí a upřímná oddanost vám, má krásná plavovlasá Margaret.“
„Teď si ze mne tropíte žerty, pane Musgrove.“
„Vyznávám vám svůj obdiv, svou nekonečnou náklon¬nost. Při této bělostné ručce přísahám, že vás nevýslovně miluji. Nechtěla byste si vetknout do vlasů pomerančové květy kvůli mně?“
„Zdali bych nechtěla? Ach, drahý Tome, vskutku málo znáte mé srdce, pakliže o tom pochybujete. Mohu vám však věřit?“
„Přísahám při jasném měsíci nad námi, při světlé pa¬mátce svých předků, při všem, co je mi drahé, že jste ta nejpůvabnější, nejlepší, nejmilejší, nejdokonalejší žena, jakou znám.“
„Ach, nejdražší Tome! Mám neblahé obavy, že mne chcete jen oklamat svými lichotkami.“
„Vás a oklamat! Proč o sobě stále smýšlíte tak nega¬tivně? Některým ženám bych se zřejmě mohl vlichotit a u některých jsem tak snad i učinil – ne však ve vašem případě. Vyloučeno. Povězte, Margaret, milujete mne?“
„Pochybujete o mé lásce? Ptáte se na mé city? Chcete zkoušet mé srdce? Jak skvělý okamžik, jak nevýslovná blaženost! Jsem vaše, Tome, v životě i ve smrti!“
„Jste má a já zas váš – ale teď tiše, blíží se nějaké hlasy. Vraťme se raději zase k tanci.“
Pak zdráhající se Margaret pomalu odvedl pryč, a jak¬mile byli z doslechu, obrátila se slečna Osbornová na svou společnici. Šeptem se omlouvala, že se nechtěně staly důvěrnicemi šťastných vyhlídek její sestry, čímž vytrhla Emmu z němého údivu. Ujistila ji, že zůstávala v úkrytu jen z přátelství k ní, neboť měla pocit, že kdyby se ukázaly, uvedly by milence do rozpaků, přetrhly nit jejich vyznání a oni by si snad nikdy neřekli to, co jim tak leželo na srdci. Bylo by tím napácháno větší zlo, než by kdy možná šlo napravit.
„Čekal jsem, že zde najdu slečnu Osbornovou,“ podo¬tkl pan Howard.
„Právě odešla,“ odpověděla Emma a znovu se posa¬dila. Pak po několik minut nepadlo jediné slovo. On se snažil zachovat si odstup, ona zase být přirozená a nad věcí. Jí se to očividně dařilo lépe, neboť po krátké úvaze velmi klidně pronesla:
„Slyšela jsem, že se chystáte na nějaký čas odjet, pane Howarde. Doufám, že se před vaším odjezdem ještě uvi¬dím s paní Willisovou.“
„Předpokládám, že vás o tom zpravil lord Osborne,“ odpověděl tónem, jemuž nerozuměla.
„Jistěže.“ Jeho odměřenost ji mrzela a byla na vឬkách, jak pokračovat dál.
Následovala další dlouhá pauza, kterou pan Howard přerušil dotazem, jak se bavila na včerejším plese. Od¬pověděla bezprostředně, že ne tak, jako na tom prvním.
„To mne překvapuje,“ odvětil chladně. „Domníval jsem se, že přízeň a vstřícnost slečny Osbornové a po¬zornost jejího bratra vám budou zárukou příjemného večera.“
„Doufám, že nejsem nevděčná k dobrodiní slečně Osbornové, ale její nejlepší snaha by mne nemohla uči¬nit šťastnou, byť na jediný večer. A co se pozornosti její¬ho bratra týče, abych pravdu řekla, v té podobě, v jaké ji druhým prokazuje, příliš potěšení neskýtá. Jeho nabíd¬kou k tanci jsem byla spíše poctěna nežli nadšena.“
„Oba máme zřejmě sklon podceňovat své schopnos¬ti,“ podotkl velmi vážně.
„Promiňte, ale co to má společného s naším téma¬tem?“ nechápala Emma. „Je snad v mých schopnostech změnit své myšlení tak, abych v lordu Osbornovi viděla zábavného společníka a dobrého tanečníka? A ačkoli ho nijak neodsuzuji, vůbec by mě nemrzelo, kdyby to bylo naposledy, kdy jsme se spolu vydali na taneční parket.“
„To máte asi pravdu,“ odvětil s chápavým úsměvem.
Emma byla bezradná a rozhodla se s ním už nemluvit, neboť se zdálo, že si umanul se s ní hádat. On nicméně opět prolomil ticho svou poznámkou:
„Doufám, že teď, když jste zámek Osbornových lépe poznala, se zde již necítíte tak nesvá.“
„Zámek se mi velmi líbí,“ připustila Emma.
„Vzpomínám si, že přednedávnem byly vaše dojmy docela jiné,“ navázal on. „Okolnosti se však teď beze¬sporu změnily a je pozoruhodné, jak brzy lidská mysl uvykne změně. Je zřejmě v povaze člověka pochybovat, že kdy smýšlel jinak, než je tomu právě teď.“
„Proto si asi nejsem vědoma, že by se mé myšlenky nebo pocity ohledně zámku a jeho obyvatel kdy změni¬ly,“ poznamenala Emma. „Nepočítám-li ovšem přiroze¬ný pocit, že se zde již cítím příjemněji než předtím.“
„Ten dojem zřejmě ještě zesílí,“ dodal významně, „ne¬boť tu v budoucnu budete pobývat často.“
„To nemyslím,“ řekla Emma. „Slečna Osbornová do¬sud nijak nenaznačila, že bych měla být takto poctěna.“
„Lidé jistého postavení a bohatství mají ve svých ru¬kou i značnou zodpovědnost,“ pronesl zamyšleně.
Neodpověděla, jen dál vyšívala s příkladnou trpě¬livostí a vskrytu se těšila nadějí, že záhy přijde někdo, kdo ji vysvobodí z rozpaků, které v ní tato důvěrná kon¬verzace vyvolávala. Právě když se chystala navléknout nové hedvábí, zvedla náhle zrak a setkala se s jeho oči¬ma. Hleděl na ni způsobem, který byl zcela v rozporu s chladným tónem a vážností jeho hlasu. Upřímný, ale smutný zájem, jenž jí věnoval, jí vehnal krev do tváří a ona se rychle vrátila k vyšívání, aby skryla své emo¬ce. Ráda by byla něco řekla, ale nenapadalo ji nic, co by bylo natolik vzdálené jejím vlastním pocitům, aby bylo bezpečné o tom hovořit. A tak to byl opět pan Howard, kdo přerušil nastalé ticho.
„Vidím, že se mnou nesouhlasíte, slečno Watsonová. Naučila vás snad již důvěrnější obeznámenost se zám¬kem, že vyšší postavení je nejen poctou, ale i radostí? Dospěla jste k přesvědčení, že štěstí si lze koupit a spo¬lehlivěji si je zajistíte ve vyšších kruzích? Nebo že di¬stingovanost a luxus vám dostatečně vynahradí volnost a svobodu?“
„Pokud vás mé pouhé mlčení vede k takovýmto obvi¬něním, pane Howarde,“ odpověděla Emma, „pak jsem nepochybně měla s vaším tvrzením souhlasit.“
„Promiňte mi mé úvahy,“ odpověděl již o poznání ve¬seleji. „Byl jsem již tolikrát poctěn vaší přítomností, že se nemohu nezajímat o to, co cítíte, a přát si vaše štěstí.“
„Za vaše laskavá slova jsem vám velmi zavázána, ale věřím, že krátká návštěva v této rodině nedává mým přátelům důvod k obavám o můj klid a spokojenost. Ne¬stály by za tu péči, kdyby jimi bylo tak snadné otřást.“
„Zrak nepřivyklý jasu je snadné oslnit,“ odvětil vý¬znamně, „a ten pak dlouho nedokáže vidět věci v jejich pravých barvách.“
Emma se zamyslela, pak zvedla oči a srdečným tónem pronesla:
„Mám vaše slova chápat tak, že se obáváte, že má zná¬most se slečnou Osbornovou nebo dokonce s jejím bra¬trem mě učiní nespokojenou či dokonce nešťastnou? Že začnu přehlížet své dřívější přátele nebo pohrdat těmi, kteří ke mně dříve byli laskaví? Mluvte bez okolků, pane Howarde. Bude snazší a jistější, když se vyslovíte přímo, chcete-li se skutečně zachovat jako přítel.“
Mluvila k němu a dívala se mu do očí zpříma a bez dřívějšího ostychu. Snad jej překonala, snad na něj za¬pomněla pro samou nedočkavost, jak odpoví. Jeho vý¬raz naopak prozrazoval velké rozpaky a zjevně váhal, co říct. Emma viděla, že odpověď nepřichází, a tak po krát¬ké chvíli pokračovala sama:
„Nemohu si pomoci, ale z vašich slov mám nebla¬hý pocit, jako byste mi měl něco za zlé. Povězte mi, neusoudila včera večer paní Willisová, že ji zanedbá¬vám? Že se snad příliš zabývám slečnou Osbornovou? To by mne velmi zarmoutilo, protože nic nemůže být vzdálenější tomu, co jsem si ve skutečnosti přála. Po¬kud jsem se jí nějak dotkla, pak se zřejmě stala nějaká chyba a já udělám cokoliv, jen abych tu nepříjemnost vysvětlila.“
Výraz pana Howarda prozrazoval, že stěží přemáhá své city. Emma však nedokázala přesně určit, jaké pova¬hy jsou. Posléze se značným úsilím odpověděl:
„Ujišťuji vás, že jste mě špatně pochopila. Nikdy jsem nechtěl vyvolat dojem, že by Klára žárlila na slečnu Os¬bornovou. Vaše vzájemné přátelství vám přece nijak ne¬brání důvěrným kontaktům s ostatními lidmi. Přátelství není láska a nemělo by být zatíženo žárlivostí. Existuje však, slečno Watsonová, i jistý cit – jistý druh přátelství – který soka nesnese. Je to cit, který prahne po úsmě¬vech rozdávaných druhým. Cit, který lze uspokojit jen jeho bezvýhradným opětováním…“
Na okamžik se odmlčel a pak dodal: „Prosím odpusť¬te, jestli jsem snad řekl příliš. Nemohu očekávat, že mě pochopíte. Za několik dní odjíždíme pryč a je možné, že vás již neuvidím. Přeji vám hodně štěstí. Kéž vám vaše přátelství přinesou jen samou radost!“ uzavřel náhle rozpravu a po krátkém zaváhání spěšně odešel.


Následující ráno začalo bouřlivou domácí scénou, jakou Emma dosud nezažila. Navíc zpočátku ani nevěděla, jak se vše seběhlo. Seděla právě mlčky s neteří v dětském pokoji, když domem náhle zazněly hlasité výkřiky, které ji velmi znepokojily.
Žaneta zvedla zrak a nevinně prohlásila:
„Mamá má zase záchvat, slyšíte? To se na ni papá asi zase zlobí.“
Emma v obavách seběhla dolů, aby vyzvěděla příči¬nu toho povyku. Když vešla otevřenými dveřmi do sa¬lonu, uviděla paní Watsonovou, jak leží na sofa a zmítá se v těžkém hysterickém záchvatu. Elizabeth s Marga¬ret se marně snažily držet jí ruce, jimiž kolem sebe ne¬uvěřitelně energicky máchala, přičemž nohy rozhazo¬vala na všechny strany způsobem, který měl s elegancí jen pramálo společného. Jane měla hlavu odvrácenou od dveří, takže Emmin příchod zůstal nezpozorován a ani jej nikdo neslyšel, neboť Jane bez přestání hlasitě křičela.
Naštěstí jedna ze služek záhy zahlédla na ulici pana Morgana a vyběhla za ním, aby ho přivedla a obeznámi¬la se situací. Aplikoval ihned čichací sůl a studenou vodu a konejšivě hladil ruku milostpaní, takže její rozrušení začalo zvolna ustupovat. Po nemalé chvíli se vzpamato¬vala natolik, že otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Jakmile však spatřila Emmu, stojící poblíž, její zemdle¬lá gesta se náhle změnila ve výraz zuřivosti. Vyskočila s hlasitým zvoláním: „Vy nevděčná megero, já vás naučím, takhle se mnou jednat!“
Zeširoka se po ní ohnala, a kdyby byl pan Morgan nezasáhl a jednou rukou nestáhl Emmu zpět, zatímco druhou zastavil jí míněný políček, byl by se úder jistě neminul svým cílem.
„Drahé děvče,“ šeptal Emmě a uvolnil paži, kterou jí předtím chytil kolem pasu, aby ji ochránil před švagro¬vou, „raději byste měla odejít, tohle budu muset zvlád¬nout sám.“
Pohotově uposlechla jeho příkazu, zatímco doktor pomáhal paní Watsonové posadit se, aby pak sám usedl vedle ní. Stále ji držel za ruku, načež se obrátil na Eliza¬beth a tlumeným zádumčivým tónem, příhodným pro tu příležitost, se optal, jak se vše seběhlo.
Elizabeth nebyla s to popsat tu událost zcela srozumi¬telně. Byla tak zmatená a vyděšená, že i kdyby chápala, o co šlo, stěží by to dokázala vysvětlit. Fakticky se ode¬hrálo toto: po snídani, když se Elizabeth vzdálila z po¬koje, informoval Robert svou ženu, že se Emma uchá¬zí o místo guvernantky u lady Fanny Allstonové a on jí k tomu dal souhlas.
Takové oznámení představovalo pro Jane krutou ránu, neboť se ani v nejmenším nehodlala služeb své švagrové vzdát. Velmi se o to s manželem přela a snažila se ho do¬jmout líčením svého údajně podlomeného zdraví, pro které se nemohla plně věnovat Žanetině výchově, a ta¬ké nutností šetřit, neboť kvůli svatbě Margaret, a možná i Elizabeth, budou muset omezit rodinný rozpočet a tak levnou guvernantku už sotva seženou. Ale vše marno. Ani když Jane propukla v srdceryvný pláč a začala pro¬jevovat příznaky hysterie, neustoupil její muž ani o píď. Náhle ji však napadlo, jak se vlastně Emma o celé situ¬aci dozvěděla. A zrovna v té chvíli začíná Elizabethina povědomost o té záležitosti, neboť vstoupila do poko¬je právě včas, aby zmíněnou otázku zaslechla a také ji zodpověděla. Vysvětlila, že Emma jejich rozhovor ná¬hodou vyslechla a na vše se poté pana Morgana dotáza¬la. Tímto oznámením rozčilení milostivé paní vyvrcho¬lilo a nebývalé rozrušení vyústilo v rozmanité výkřiky a záchvaty.
Doktor Morgan si ovšem dokázal poradit. „Milosti¬vá paní,“ hovořil k ní tichým, konejšivým tónem, „víte, že jsem vám přísně zakázal takhle se rozrušovat. Lidem nervózního založení to rozhodně škodí a měli by se toho vyvarovat. Budu vám muset dát něco na zklidnění. Sleč¬no Watsonová, buďte tak laskava a přineste mi sklenici vody – pouze čistou vodu.“
„Ach, drahý doktore,“ vzdychla pacientka, „jak jste mne mohl takto zradit a tajně se spolčovat proti mně! Jsem vskutku udivena. To bych od vás nečekala!“
„Ale, drahá paní Watsonová! Čeho jsem se dopus¬til, že si zasloužím takové pokárání? Zřejmě ještě nejste zcela při smyslech. Vůbec vás nechápu.“
„Vyzradil jste svůj plán s lady Fanny, přestože jsem vás zapřísahala, abyste tak nečinil. Navíc jste tím poštval proti mně mého manžela, takže teď stojí na straně té proradné ničemnice Emmy.“
„Klid, jen klid,“ přerušil ji, hmataje prstem její puls. „Zase se rozrušujete. Takové nadměrné rozčilení vám vskutku musím zakázat. Děkuji, slečno Watsonová,“ vzal od Elizabeth sklenici s vodou. „A teď vás prosím, mladé dámy, abyste pootevřely okno, stačí jen o vlásek, a pak prosím odejděte. Rád bych byl s pacientkou o samotě.“
Pak se slovy „Mám zde jemné sedativum, které vám teď dám na zklidnění.“ vyndal z kapsy drobnou krabič¬ku s jakýmsi práškem a rozpustil ho ve sklenici vody. Bylo zapotřebí vskutku pevné víry, aby v tom člověk viděl něco víc než pouhou cukrovou vodu. Nakázal jí, aby z léku po troškách upíjela a před polknutím ho vždy chvíli poválela po jazyku. Takto se mu podařilo ji uml¬čet, takže mohl blíže vysvětlit okolnosti, za nichž Emmu seznámil se svým návrhem. Snažil se, aby na Emmu ne¬padl ani stín viny, a zároveň si dal záležet na tom, aby paní Watsonovou upokojil a zalichotil jí. „Neměl jsem pravdu, když jsem říkal, že by se od vás měla odstěho¬vat? Tohle se může přihodit znovu a sama vidíte, kam to vede. Řekněte, nemám pravdu? Jsem si jist, že vám zdra¬vý rozum napovídá totéž. Nemůžete teď mluvit, vím, ale stiskněte mi ruku, pokud souhlasíte.“
Požadovaného stisku se pan Morgan zřejmě dočkal, takže se zdál být spokojen. Zvedl jí ruku a prohlížel si ji.
„Jak se ty útlé prstíky chvějí,“ poznamenal, přičemž by se nenašlo mnoho takových džentlmenů, kteří by tím přívlastkem popsali její baculatou a ráznou ruku. „Vskutku neposlušná ručka,“ dodal a poklepával na ni žertovně konečky svých prstů. „Takovou ránu mi uštěd¬řila… Za to by měla nějak zaplatit. Jak jen ji mám po¬trestat?“
Unyle se na něho usmála.
„Musíte mi odpustit, doktore, byla jsem tak dopále¬ná...“
„Odpustit vám? Ale drahá paní, víte lépe než kdo jiný, že když dáma uhodí džentlmena, musí počítat s tím, že za to bude pykat,“ přiblížil svou tvář velmi blízko k její.
„Ale jděte, doktore,“ zvolala s afektovaným úžasem. „Vy zase zlobíte! Opravdu se za vás stydím!“ Vyčinila mu tónem, který by devět lidí z deseti považovalo za jas¬ně vyslyšený návrh.
V té chvíli se otevřely dveře a do místnosti vstoupil Robert.
„Jářku, doktore, zdá se, že paní Watsonová je na tom líp, takže bych si s vámi rád na chvíli promluvil ve své pracovně.“

Více informací nejen o této knize Mladší sestra (díl II.) se dozvíte také na stránkách nakladatelství ČAS.

Veronika J.
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj

Další fotografie ke článku Mladší sestra (díl II.):

Mladší sestra (díl II.)
 
Čtěte také



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
To je hrůza.
Soudím z ukázky, že obsahově, jazykově a odradily by mnr i ty špatně opravené překlepy.
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Potřebujete stylová a pohodlná křesla do pracovny? Vyberte si kvalitní kancelářské židle Hawaj.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  ? Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles

Stříbrňáky