Náhoda či skutečnost?

Vždy jsem měla pocity, že cítím nějaké „cizí“ energie. Věřím, že smrtí vše nekončí. Když jsem byla v 7. třídě, jela jsem s kamarádkou na chatu. Jednu noc jsme chtěly vyvolávat duchy. Nerozuměly jsme tomu, měly jsme pouze načtené články z dívčích časopisů. Zapálily jsme si svíčku, sedly si na zem, daly ruce k sobě a začaly s vyvoláváním.

Chtěla jsem si promluvit s kamarádem, který zemřel, když jsem byla ještě malá. Nic se nedělo. Rozsvítily jsme a na stole lezl nějaký velký brouk. Protože se hmyzu docela bojíme, vzala jsem misku a brouka přikryla. Nevěnovaly jsme tomu pozornost a šly vyvolávat dál. Tentokrát kamarádčinu tetu, která zemřela asi 2 roky předtím. Zase jsme zhasly, sedly si ke svíčce a začaly s nějakou rádoby vyvolávací řečí.

Opět žádná odezva. Rozsvítily jsme. Na umělé růži, kterou má kamarádka během dovolené získala, seděla naprosto nádherná můra. Byla krotká a sedala kamarádce v klidu na prst.
Můra s námi pokoj obývala až do konce našeho pobytu, zatímco brouk z pod misky zmizel, ačkoliv jsme mu nikdo nepomohl a sám by ji těžko nadzvedl.

Nevěnovaly jsme těmto zážitkům nějakou přehnanou pozornost. Od té doby uplynulo několik let. Až letos jsme si na to vzpomněly... Není to tak dávno, co této kamarádce zemřel táta. Vždycky, když byla malá a viděla nějakého pavouka, říkával: „Neboj se ho, to je František, ten ti nic neudělá!“
Bylo kolem jedenácté večer, když se to stalo. Druhý den šla kamarádka z tréninku, zhruba v tento čas... Přímo před ní přeběhl obrovský černý pavouk... Že by František?

Den potom jsme spolu šly ven. Chtěla jsem, aby se trošku odreagovala. Bylo opět kolem 23:00... Cestou ke mně se přímo před ní na chodníku zastavil opět velký černý pavouk...

Jestli je to jen shoda náhod, nebo nějaká bližší souvislost s lidmi, o které jsme přišly, netuším... Ale budu tomu ráda věřit.