Začnu asi tím, že být zamilovaný je krásný, ba přímo úžasný pocit. Určitě se mnou budete souhlasit. Když Vás ten druhý ale nemiluje, pak poznání a procitnutí bývá o to horší a o to víc to bolí. Pokud jde tedy o neopětovanou lásku jako v mém případě. Líbil se mi od první chvíle, co jsem ho poznala. Byl  vtipný, chytrý, sympatický a měla jsem pocit, že to mezi námi jiskří a že k sobě patříme. Měli jsme podobné zájmy. Došlo i na intimní chvilky, bylo mi s ním hezky. Dokonce jsem byla připravena kvůli němu zkusit něco nového. K tomu už však nedošlo.

On nejspíš viděl všechno jinak. Když se po posledním setkání už přestal ozývat, zavolala jsem mu. Neměl bohužel čas. Asi mi už tohle mělo naznačit, že vše není v pořádku. Neřekl mi o svém životě nejspíš vše, zatajoval a když jsem chtěla za ním přijet, raději přijel on.

Dnes už to chápu, nejspíš byl zadaný a bál se, že bych mohla zjistit, kde bydlí. Nejsmutnější na tom je, že nebyl ani dost chlap na to, aby se se mnou rozešel stylem, že mi to řekne z očí do očí. Jen mi napsal vzkaz přes net.

A ponaučení pro mě, až potkám dalšího chlapa v červené košili, co se bude tvářit jako suverén, pryč od něj. Tyhle typy mužů jsou totiž nejhorší. Lámou ženská srdce, šlapou po nich a zvyšují si tím akorát svoje sebevědomí.

Přesto všechno mu nepřeju nic zlého, právě naopak. Jen už si budu dávat lepší pozor na to, komu dám své srdce na dlani příště. Možná takovou lásku zažil každý z Vás, kdo ví, možná jich bylo několik, ale kdo dnes s jistotou může říct, že to byl ten pravý/pravá. Říká se, že láska bolí. Dnes už vím proč. Prý za svůj život člověk potká i několik jedinců, s kterými je kompatibilní vytvořit vztah. Kdo ví, třeba ten další bude ten, který si mou lásku zaslouží.