Nesplněný slib

Začala nanovo svou pouť od okna k oknu.“Kde jen může být, zase začíná ten strašlivý scénář? Opět si na chvíli sedla a přemýšlela. „Co mám dělat, jak z toho ven.“

 Začalo to asi před půl rokem, syn tehdy poprvé nedonesl výplatu a řekl, že ho přepadli, teprve až za dlouhou dobu se dozvěděla, že to bylo úplně jinak a že svou výplatu celou prohrál na automatech. Tenkrát jí přišlo naprosto přirozené mu pomoci. „Neboj, mami,  já ti to všechno vrátím.“  Jenže sliby jsou jen sliby a tak když se to stalo další měsíc, rozhodla se, že mu nepůjčí ani korunu, ale musel jezdit do práce, a tak mu půjčila znova. Takhle se to odvíjelo už půl roku a dneska tedy zase. Nejhorší pro ni bylo, že pokud neměl peníze, byl to ten nejskvělejší syn, který pomáhal, povídal si s ní, mockrát se spolu smáli, jen ten jediný den výplat byl peklo. Zvedla se opět z křesla a šla k oknu, zase nic.  Manžel tiše spal v ložnici a ona stála u okna plná rozporů a smutku. „Je jen dobře že spí,“ pomyslela si. „ Nechci slyšet ty jeho výčitky, slova o opičí mámě a nadávky, že ho v tom podporuju.“  Zapálila si cigaretu, dnes už ani neví kolikátou a dál se dívala z okna.  Najednou se rozhodla. „Jdu ho hledat,“ řekla si a hned se začala oblékat. Snad, aby si to nerozmyslela. Potichu zaklapla dveře, aby nevzbudila manžela a vyšla na ulici. Kam teď?  Snad do nejbližší herny?  Nikdy v takovém zařízení nebyla, a tak ji překvapilo, jak to tam vypadá. Vešla a rozhlédla se okolo, pár stolků, u nich pár lidí, které snad ani nevnímala, protože hledala tu jedinou tvář svého dospělého dítěte a za zástěnou plno blikajících přístrojů a u nich na barových židličkách jakési postavy stínů, které ani nezaregistrovaly, že k nim někdo přišel.  Nebyl tam. Vracela se zpět ke vchodu, když ji oslovila dívka. „Vy hledáte Matěje, že jo.“ Mlčky přikývla. „Ten už sem nechodí, dluží tady snad každému.“ Zrudla rozpaky a studem. „Ten chodí teď do Nádražácký.“  „Kde to je??“ stačila se zeptat a dívka jí řekla, kam má jít.

Podobné dveře, podobné přítmí, pár stolečků, vedlejší místnost a spoustu blikajících příšer. „Je to jako vchod do pekla,“ pomyslela si a hledala mezi pár návštěvníky. Najednou ho uviděla, seděl u jedné blikající bedny a upřeně ji hypnotizoval. Přistoupila k němu: „Matěji, co tady děláš?“ Trhl sebou, jako by se lekl a vyhrkl ze sebe:“ Mami, kde ses tu vzala?“  „Pojď domů, synku,“ řekla tiše s prosbou v hlase. „Nezlob se, ale ještě nemůžu, musím si něco vyřídit. Běž  domů, já za chvíli přijdu.“  Měl tak vylekané oči, a tak ho chtěla přesvědčit, ale u vchodu se najednou začal ozývat  halas. Parta chlapíků vtrhla do místnosti jak veliká voda a hnala se přímo k nim. „Tady je ten hajzl, kde jsou prachy!“ zařval jeden z nich a dal Matějovi facku. Matěj spadl na zem. „Nechte ho, nebo zavolám policii!“ vykřikla a banda jako by se zastavila. „Nikoho nevolej, mami, prosím, slib mi to!“  Nechápavě se na něj podívala, ale jeho oči ji prosily, a tak jen mlčky přikývla. „Já Vám to vysvětlím,“ řekl Matěj směrem ke kumpánům, ale dál se nedostal. Když dostal první kopačku do břicha, jen přivřel oči. Stála tam zkoprnělá hrůzou, neschopná pohybu, oči vytřeštěné, s pusou otevřenou při bezhlasném výkřiku a dívala se, jak do něj kopou. Najednou se vzpamatovala, vždyť tam na zemi je její syn! Skočila na prvního z nich a začala do něj mlátit svými pěstičkami, ale on se jen ohnal a ona dostala první facku v životě.  Zvedla se ze země a skočila na něj znova a při tom zoufale křičela o pomoc. Z vedlejší místnosti přiběhla číšnice zrovna ve chvíli, kdy dostala druhou facku a letěla vzduchem až ke dveřím. Číšnice ji zvedla a zadržela, když se chtěla znova vrhnout do toho klubka rváčů. „Kde jste se tam připletla, paní?“ Očima uplakanýma, s pusou od krve hledala pomoc od lidí, kteří se shlukli kolem, ale každý dělal, jako by nic. „Policajty, musím volat policajty! “Hlavou jí prolétlo něco o slibu, ale už na nic nedala. Roztřesenýma rukama vyťukávala na mobilu číslo. „Prosím, přijeďte do Nádražácký, mlátí tady mého syna.“

Herna, zbavena svého lesku rozsvícením stropní žárovky, vydala své svědectví.  Jen odlesky modrých majáčků sanity a policie se probíhaly po špinavých zdech. Na zemi ležel její zkrvavený syn a nad ním se skláněl lékař. Policajt, který stál vedle ní, se pořád něco ptal, ale ona ho nevnímala, jen hleděla na lékaře a s hrůzou čekala jeho verdikt. „Žije, ale musíme ho vzít okamžitě na sál. Je štěstí, že jste nás zavolala hned.“ Konečně začala vnímat, co se ptá policajt, ale jen zakroutila hlavou, ne, nezná je.  Když Matěje nakládali do sanity, celá se roztřásla a pak se tiše sesunula k zemi.

Autor:bobalka