Poznamenaná

Jistě to znáte také… Víte naprosto přesně, jak se zachovat v určité vzorové situaci, postup, jak ji vyřešit, ale když k situaci nedej bože dojde, zachováte se naprosto jinak.

Tehdy jsem studovala vysokou a právě mě opustil můj první přítel, Tomáš. Byla jsem do něj šíleně zamilovaná, a on mi jednoho dne řekl, že mě nechá, a ještě k tomu kvůli mé o rok mladší kamarádce.

Byl to můj první kluk a chodili jsme spolu téměř tři roky. Zamávalo to se mnou tenkrát stejně, jako by se naší republikou prohnalo zuřivé tornádo a srovnalo vše se zemí. Končila jsem vysokou školu a těšila se na sladkou budoucnost, a on mi jednoduše řekl, že mě opouští. Nedal mi žádnou lhůtu, žádné ultimátum, a protože nic nenasvědčovalo tomu, že by mimo mě měl ještě jinou, neměla jsem šanci se na rozchod připravit. Zhrzená, nešťastná a s rozbitým srdcem jsem probrečela celý měsíc.

Po měsíci mě pozvala kamarádka na diskotéku.

„Nebudeš tu přece sedět až do konce života a brečet kvůli někomu, kdo si tvou lásku ani nezaslouží?“

Tímto argumentem mě přesvědčila. Nechtělo se mi sice na diskotéku jít, už jsem ale měla až po krk truchlení.

„Takových ještě bude. Jednou ještě budeš vděčná za to, že tě nechal. To, až si spolu zatancujeme na tvé vlastní svatbě.“ Kamarádka mi nakonec zvedla náladu tak, že jsem se namalovala, vzala jsem si to nejlepší oblečení, co jsem doma měla, a vyrazily jsme.

Na diskotéce byl o mě zájem. Bylo tu několik přátel, kteří se předháněli, kdo mě dřív vyzve na parket. A pak za mnou přišel úplně neznámý kluk.

„Jdi, nebuď hloupá,“ pošeptala mi kamarádka a šla také tančit. A tak jsem s Lubošem, jak se jmenoval, šla. Nakonec jsem s ním tančila až do konce, a pak mě ještě doprovodil domů.

„Nechtěla bys zítra do kina?“ pozval mě, když jsme se loučili.

„To nemůžu. Mám zkouškové období, musím zítra brzy do postele, ať nejsem unavená,“ odpověděla jsem. Byl očividně zklamaný. „Ale v sobotu si můžeme někam zajít,“ dodala jsem.

Trochu se pousmál. Byl docela pěkný, a ještě o rok mladší, než bývalý přítel Tomáš. Vzpomněla jsem si na slova kamarádky o tom, že ještě jednou budu ráda, že mě Tomáš opustil.

V sobotu jsme si skutečně zašli do kina. Film byl mládeži nepřístupný a na můj vkus příliš eroticky laděný. Alespoň vzhledem k faktu, že jsem Luboše viděla vlastně podruhé. Nebyli jsme už ale malé děti, a tak jsem trpěla i jeho důvěrné hlazení, když se v kině zhaslo.

Za týden jsme si spolu zašli na bazén.

„Copak, tebe to tu nebaví?“ ptala jsem se, když Luboš znuděně seděl na lavičce vedle bazénu a tupě hleděl do vody.

„Ale jo, baví. Jen mám radši trochu tepla.“

„Jak to myslíš, tepla? Tady je přece dost teplo?“

„Trochu víc,“ odpověděl a v očích se mu zalesklo. „Co tak zajít si do sauny?“

Do sauny jsem chodila ráda. S Tomášem jsme chodili do sauny pravidelně. Dokonce jsme byli párkrát na chatě u našich společných známých, kteří měli svou soukromou sauničku. Ovšem svlékat se před Lubošem se mi nechtělo.

„Tak třeba si někdy zajdeme i do té sauny,“ usmála jsem se.

„A co tak dnes?“

„Já…nemám tu nic do sauny.“

„A co tu chceš mít? Prostěradlo ti snad dají, nic víc nepotřebuješ. Znám jednu, z které budeš překvapená.“ To řekl, a nedal mi na vybranou. Táhl mě ihned z bazénu.

Proč bych si nemohla zajít s klukem do sauny? Postavu jsem tehdy měla víc, než dobrou. A budeme tam přece mít prostěradlo?

Luboš mě táhl na kraj města, kde stál hotel. Tolikrát jsem kolem něho šla, a vůbec jsem netušila, že je v něm i soukromá sauna. Sauna byla situovaná mimo objekt hotelu, v malém domečku za hotelem. Dostali jsme klíč od celého objektu a měli jsme ho na hodinu a půl k dispozici.

Podívala jsem se váhavě na Luboše, který za námi zamykal dveře.

„To tu budeme zamčení?“

„Máme tu mít otevřeno? Mohl by nám sem kdokoli vlézt a ukrást nám oblečení, nebo peníze.“

Musela jsem s Lubošem souhlasit. V domku byla sauna, toaleta, sprcha i malá místnost na převlečení.

„Tak já půjdu první,“ řekla jsem, popadla prostěradlo a chtěla jsem se zavřít do šatničky.

„To jako půjdeme postupně? A než se oba nachystáme, bude hodina pryč,“ řekl Luboš.

„Já se stydím.“

„Nejsi snad panna?“ zeptal se.

„Ne. A co je ti po tom?“ řekla jsem naštvaně a přibouchla mu dveře šatničky před nosem.

O chvíli později jsem vyšla pečlivě omotaná prostěradlem. Luboš šatničku ani nepotřeboval. Když jsem vyšla, byl už nahý a prostěradlo měl ledabyle přehozené přes rameno.

„Abych tě neukousl,“ smál se a bolestivě mě štípl do zadku.

„Jau, to bolí!“

Mimoděk jsem pohledem sjela k jeho mužství, ač jsem to neměla v úmyslu. Ihned jsem pohled stočila bokem, Luboš si toho přesto všiml.

„Myslím, že mám vše, co mám mít. Jsi spokojená?“ zeptal se.

„S čím bych měla být spokojená?“ tázala jsem se dotčeně. „Jsme tady kvůli sauně, ne?“

Zvědavě mě provrtával pohledem a já byla ráda, že jsme v sauně. Tady se mé červenání dá přičíst vysoké teplotě. Chvilku jsme si povídali o mé škole, když se náhle zeptal:

„Milovala ses už někdy v sauně?“

„Proč to chceš vědět?“

„Odpověz!“

Byla jsem potichu a on vytušil: „Milovala!“

„Jednou. Ale to byla sauna u našich přátel, ne veřejná. A byli jsme tam jen my dva s přítelem.“

„To je můj dávný sen, pořádně si to rozdat v sauně.“ Když to říkal, připadala jsem si, že shořím.

„Změň téma,“ nařídila jsem.

Jenže Lubošovi se měnit téma nechtělo. Přisunul se ke mně a začal mě líbat. Ze začátku jsem se vzpírala jeho polibkům, nakonec jsem ho ale políbila také. To ho ještě víc rozdráždilo. Hladil mě po obličeji, přešel na ramena, a když sklouzl k mé hrudi, vrazila jsem mu facku.

„To se mi líbí, když je žena divoká,“ usmíval se. V tu chvíli to zvenku začalo bouchat. Někde opodál se rozléhal ohňostroj. Zbývalo pár dní do konce roku, blížil se silvestr. Buď si někdo udělal silvestra dřív, nebo slavil něco jiného, ale všude byl najednou hrozný randál. Luboše nastalý hluk ještě víc rozdráždil.

„Vidíš, máme to i s ohňostrojem. Pojď, uděláme si silvestra o kapku dřív. Neříkej, že ti to nechybí.“

Uchopil mě za zápěstí tak silně, že jsem se nemohla hýbat, a vzápětí mi strhl z těla prostěradlo. Chtěla jsem křičet, nikdo by mě ale neslyšel.

„Neříkej, že to nechceš? Uvidíš, že budeš nadšená. Jsem v tom dobrý.“

„Nech mě! Slyšíš, nech mě!“ Křičela jsem a zalykala jsem se slzami. Tekl z nás pot a já se už nedokázala bránit. Luboš byl vysoký svalnatý chlap a já tehdy vážila čtyřicet kilo.

Vzal si, co chtěl. Z toho, jak jsem se bránila, jsem byla samá modřina, ale nebylo mi to nic platné.

A právě nyní jsem věděla, že v podobných případech se doporučuje ihned udat útočníka a nemýt se. Já si posbírala své oblečení, které jsem v rychlosti hodila na sebe, a utíkala pryč.

„Počkej, lásko. Neříkej, že se ti to nelíbilo? No tak, počkej na mě. Já ti přece nic zlého neudělal?“ křičel na mě. Rozcuchaná, s kalhotkami v kapse, protože jsem si je v té rychlosti nestihla obléci, jsem dorazila až k našemu domu. Až tady jsem se trochu upravila, aby rodiče nic nepoznali. Naštěstí máma byla v práci a otec sledoval televizi. Zamkla jsem se do koupelny a skoro hodinu v kuse se sprchovala. Pouštěla jsem na sebe téměř vařící proud vody, jen abych ze sebe smyla to ponížení. Pak jsem tiše zmizela ve svém pokojíčku. Byla jsem si jistá, že nikam na policii nepůjdu. Plakala jsem tak dlouho, než jsem vyčerpáním usnula.

Ráno bylo snad ještě horší, než večer. Modřiny na zápěstí mě bolely, na stehně jsem měla obří podlitinu a můj obličej jako by přes noc zestárl nejméně o deset let.

„To snad nemyslíš vážně? Koukej se najíst. Bez snídaně tě do školy nepustím.“ Takto láteřila máma, když jsem ráno s odporem odsunula talíř se snídaní.

„Není mi vůbec dobře, asi viróza,“ zalhala jsem. I když lež to byla jen částečná. Skutečně jsem se cítila víc, než zle. Připadala jsem si špinavá, zneuctěná.

„Ta holka skutečně vypadá zle,“ řekl táta.

„Ty aby ses jí nezastal?“ odpověděla máma a nechala mě ten den doma. Bylo mi tak nevolno, že jsem v průběhu dne několikrát zvracela.

„Nechceš si radši zajít k doktorovi?“ ptala se máma a uchopila mě za zápěstí, které jsem měla ovázané šátkem, aby nebylo vidět modřiny. „To je ale divná móda,“ kroutila hlavou na adresu šátků, když jsem odmítla kamkoli mimo domov jít.

Krátce po útoku v sauně jsem změnila vysokou školu a odstěhovala se na kolej na druhý konec republiky.

„Proč v posledním ročníku měníš školu?“ kroutila hlavou máma. „A proč sis vybrala tak vzdálenou školu?“

Vysvětlila jsem rodičům, že s oborem, který nově studuji, seženu práci mnohem pravděpodobněji, než s tím původním, a to jim stačilo.

Školu jsem dokončila úspěšně a po spoustu let jsem se vyhýbala mužům.

„Řekni mi, proč už nejsi s tím chlapcem, s kterým ses vídala, když jste se s Tomášem rozešli?“ ptala se mě jednou má starostlivá máma. Samozřejmě, že myslela Luboše.

„Nemluv o něm,“ nařídila jsem.

A tak se máma o Lubošovi už nezmiňovala až do doby, kdy mi jednou oznámila, že Luboš už je ženatý a dokonce má dítě.

„Vidíš, a ty stále nic.“ Trápila jsem rodiče svým samotářským životem. Po zážitku v sauně jsem ale nedokázala navázat plnohodnotný vztah a mužů jsem se bála. I práci jsem si našla tak, aby mou nadřízenou byla žena. Pracovala jsem v místním muzeu a často jsem se cítila právě jako ony vykopávky, které jsme měli ve vitrínách jako exponáty.

Až po mnoha letech jsem potkala muže, který mě naučil opět věřit. Díky jeho až dojemné péči, starostlivosti a jemnému chování jsem alespoň jemu začala důvěřovat. A trvalo další měsíce, než jsem mu dovolila sblížit se natolik, že jsme mohli počít naše dítě. Ulevilo se mi, když se nám narodil kluk. Kluci to mají v životě lehčí.

O Lubošovi jsem se doslechla ještě jednou. To, když se jeho manželka pokusila o sebevraždu. Krátce nato se zjistilo, že ji zneužíval. Byla ovšem mnohem silnější, než já tehdy v té sauně, a svého muže udala. Dnes Luboš sedí ve vězení.

„Udělala jsi moc dobře, že jsi s tím Lubošem nebyla a počkala jsi na Pavlíka,“ říká dnes moje máma. A jen já vím, co za tím stojí. Máma se totiž nikdy nesmí dozvědět, co se tenkrát ve skutečnosti stalo. Stačí, že tím trpím já.