Rehabilitace a stará paní

Poslední dobou byl na mě Standa hodně zlý. Po letech lásky, společného trávení volných chvil, společných výletů i dovolených jsem mu zevšedněla. Připadal si, že mě má jistou a přestal si mě vážit. Při jeho posledním výstupu, kdy mě peskoval jen za to, že jsem k němu přijela o půl hodiny později a nenechal si vysvětlit, že autobus, kterým jsem jela, měl zpoždění, jsem najednou řekla „dost“. Už mě nebavilo stále si hlídat čas, jezdit k němu autobusem, přestože on má auto, tahat s sebou doma pečené buchty a jídlo, aniž by mi přišel na zastávku naproti. Seděl a čekal, až přijedu, vyložím na stůl to, co jsem po směně nachystala, ohřeju to a on už si to pak sní. Bez poděkování, bez jediné známky vděčnosti. Zvykl si. Už jsem si ani nepamatovala, kdy mi poděkoval, objal mě, řekl, že jsem pro něj důležitá. Já mu to také neříkala. Náš vztah pozbyl smyslu.

Krátce po rozchodu jsem si zranila nohu a musela na operaci. Když se to Standa dozvěděl, nabídl mi pomoc. Byli jsme spolu sedm let, tak to považoval za vhodné. Já byla vděčná. Po operaci nohy jsem nedostala ani sanitu. Tu máš berle, běž. A tak mě Standa odvezl domů. Peníze za benzín přijal bez zaváhání. Najedl se, navařeno jsem měla předem, s operovanou nohou těžko budu hned skákat kolem plotny, a odjel. Sice mi ještě nabídl, že by občas přijel mi nakoupit, já to ale odmítla. Platit mu benzín tam a zpět, nákup a možná by přijal i nějakou tu korunu za službu, co pro mě udělal, když jsme k sobě nepatřili, se mi zdálo jako drahý špás. Ostatně, celkem obstojně jsem hned začala chodit o berlích a musela jsem rehabilitovat. Po dvou týdnech mi vytáhli stehy a já se cítila dobře. Začala jsem chodit na rehabilitace. To jsem už několik dní o Standovi neslyšela. Trošku mě to trápilo. Já mu ale asi nechyběla, proto se neozval.

Jakmile jsem začala chodit na pravidelné rehabilitace, úplně jsem zapomněla na smutek. Rozuměla jsem si s přidělenou rehabilitační sestrou, která je v mém věku a také žije už roky sama. Rozvedla se a po muži už netouží. „A jak chodíte na hory, když jste sama?“ zeptala jsem se jí, když mi sdělila, že má stejné zájmy jako já. „Normálně, sama,“ řekla a tvářila se spokojeně. Velmi spokojeně. Musím to také někdy zkusit. Se Standou jsem občas na hory zašla, vždy mi to ale vyčítal. Buď to pro něj byla moc dlouhá trasa, nebo se mu nelíbilo počasí, on si už něco našel, aby mě mohl kritizovat. Možná výlet o samotě bude i lepší.

Po týdnu jsem se začala vídat na rehabilitaci se starší paní. Také byla o holích. To já už občas berle odkládala. „Jé, zapomněla jsem si tašku na elektroléčbě,“ postěžovala si jednou a velmi těžce se zvedala ze židle. „Seďte, já vám pro ni skočím,“ nabídla jsem se. Přinesla jsem jí její tašku a paní byla ráda. I mě to potěšilo, že můžu pomoci.

Při další návštěvě jsem se s paní opět setkala. Byla celá pomlácená, prý upadla při cestě z obchodu. „Víte, já jsem na vše sama,“ řekla. Myslela jsem si, že ovdověla, nebo je prostě rozvedená. Paní se mi ale později svěřila, že její manžel má Alzheimera. „Už mě pomalu nepoznává. Já ho ale neopustím. Byl tu pro mě roky, máme spolu tři děti. Bohužel, všechny tři žijí příliš daleko,“ svěřovala se paní. „Ale dali mu už vozíček, alespoň malá pomoc. Můžu ho tak odvézt k lékaři a můžu si ho vzít i na nákup, aby náhodou doma něco neprovedl, nebo neodešel z domu a neztratil se.“

Dívala jsem se do smutných očí staré paní, které se malinko rozzářily. Jak málo stačí ke štěstí, obyčejný invalidní vozíček. Byl to obraz krásné lásky a oddanosti. A najednou mě to napadlo! Jsem doma, opuštěná, na nemocenské. Co kdybych paní občas pomohla? Mohla by se věnovat svému muži a mně by čas na nemocenské rychleji utíkal. Oprostila bych se od vzpomínek na Standu. Ano, ještě pořád jsem na něj občas myslela. Počátky našeho vztahu byly pěkné. Nijak nenaznačovaly, že později bude Standa nervózní, protivný a bude brát mou pomoc za samozřejmost a přestane mi projevovat svou přízeň. Že mu prostě zevšedním.

A tak jsem se paní nabídla. Mou pomoc přijala v rozpacích. Možná se bála, jestli ji to nebude něco stát. Když jsem jí ale řekla, že musím nohu po operaci rozhýbat a cvičit doma mě nebaví, souhlasila.

Dokonce jsem si kvůli ní upravila i dosavadní vycházky. Dopoledne tak zajdu na rehabilitaci, přijdu domů, naobědvám se a odpoledne jdu přes město za paní Květou. Nakoupím jí, zajdu do lékárny, dokonce jsem už i povýšila na hlídání jejího manžela. To když šla stará paní k holiči a nechtěla svého muže brát s sebou. Věří mi, a to mi lichotí. Mám radost, že jí mohu pomoci, a nic za to nechci. Celé dny mám tak vyplněné. Občas, když peču, nechám kousek svého výtvoru pro starou paní a jejího manžela. Minule mi paní Květa řekla, že se cítí s mou pomocí mnohem lépe. Má tak čas na svého muže, kterého miluje, a nemusí tahat těžké tašky sama z obchodu. A mně čas tak krásně utíká. Zpočátku jsem se hodně těšila zpět do zaměstnání. Nyní se ovšem do práce netěším. Mnohem víc mě naplňuje ta pomoc, kterou daruji staré paní. Noha se mi krásně rozhýbala.

Konečně na mě čeká někdo s úsměvem a je rád, když mě vidí. Konečně jsem užitečná, vítaná a chtěná. To jsem u Standy dlouho nezažila. A tak chvála bohu za rehabilitaci…

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete