10 dní s cizí holčičkou

Listopad byl pro mě hodně náročný. Běhala jsem skoro každý den po lékařích.  Potom ucpaný dřez v kuchyni. Oprava trvala přes týden. Opravář byl tak šikovný, že vytrhl ho ze zdí. Myslela jsem si, že to nejhorší mám za sebou. Nebyla to pravda. To horší mě ještě čekalo. Kolem 22. hodiny, když už jsem odpočívala na lůžku, zvoní zvonek u vchodových dveří. Přemýšlím, co mám dělat. Na vchodové dveře nevidím. Mám okno na druhé straně.  Nakonec zvednu sluchátko a ptám se, kdo je tam? Do sluchátka mi koktá mužský hlas. Trvá to dlouho, než pochopím, co ten pán po mně chce.

Musel se identifikovat. Vypráví mi, že se skoro denně potkáváme. Já při venčení psa a oni s 2letou blonďatou holčičkou. Dozvídám se, že bydlí ve vedlejší bytovce. Obléknu si župan a pouštím cizího chlapa nahoru. Už na schodech ho poznávám. Je bledý a třese se. Dozvídám se, že odvezl manželku do nemocnice s žlučníkovým záchvatem. Že pracuje na černo a dovolenou se bojí vzít. Prosí mě, zda bych mohla malou Nikolku pohlídat? Je mi ho líto a proto souhlasím.  Natáhnu si budík na 5 hod., ale stejně nemůžu usnout.

Ráno mě čeká před bytovkou. Předá mi klíče a spěchá do práce. Vcházím do skromně zařízeného bytu. Malá ještě spí. Vracím se domů pro suroviny, protože jejich lednička zeje prázdnotou. Koukají tam z ní jen 4 nožky drůbežích párků. Zrovna dovařím polévku, když se ve dveřích objeví malá rozcuchaná hlavička. Jen mě uvidí, spustí řev.  Jsem ráda, že už je po 7.hod. ranní a sousedi si nemůžou stěžovat na rušení nočního klidu. Nepomáhá písnička, básnička ani pohádka. Pláčem se unaví a kolem 10. hod. usíná. Chudinka, jde spát hladová. Ani plínku jsem jí nedala. Bála jsem se, abych ji nevzbudila. Odměnila se mi tím, že pročůrala celou matračku. Takhle to dál nejde. Dám si závazek, že ji naučím chodit na nočník.

Po 2 hod. se  Nikolka vzbudí. Sláva, už je klidnější. Dokonce na své tvářičce má šibalský úsměv. Vymyslím plán. Budeme soutěžit v čurání. Já na záchodě, ona na nočníku. Kdo bude první, dostane bonbonek nebo čokoládku... Daří se mi. Po krátké době Nikolka hlásí: čůrat. Dostává čokoládku a září štěstím. 

Nandám jí polívečku, že budeme jíst. Zakroutí hlavičkou a jde k ledničce pro páreček. Tak jí ho aspoň ohřeji. Sama jím polévku a pod fousy si říkám, co sis navařila, to si také sněz. Nikolka na mě kouká. Potom si přisedne a nestačím jí dávat do otevřené pusinky polívečku.

Navečer přichází Milan z práce a prosí mě, jestli bych ještě nezůstala, že chce jet za manželkou do nemocnice. S Nikolkou jsme už kamarádky. Zpíváme si, malujeme, vykládám jí pohádky. Také jsem ji naučila pár básniček. Tak to jde den po dni 10 dní. Já jsem unavená. Rozhodnu se ke kroku, za který mě možná odsoudíte. Když se jednou Milan vzdálil a nechal na stolku mobil, tak jsem mu do něj vlezla. Přečetla jsem si čísla bábi 1 a bábi 2. Čísla jsem si opsala a čekala na vhodnou chvilku. Ráno, když odešel do práce, vytočila jsem číslo bábi 1. Ve sluchátku se mi ozve mladší ženský hlas. Tak jí vše vypovím. Na druhé straně je ticho. Už si myslím, že to není to pravé ořechové a chystám se hovor ukončit. Vtom se paní omlouvá, že není schopna mluvit, protože pláče. Nadiktuji jí adresu a rozloučíme se.  

Je po 19. hod., když někdo zvoní u dveří. Zlobím se na Milana, že si nevzal klíče. Zrovna malou koupu. Vytáhnu ji z vany, zabalím do osušky a jdu otevřít. Za dveřmi stojí 2 ženy a 2 muži. Ano, jsou to rodiče obou. Hned se hrnou k Nikolce, ale ona se jich bojí. Objímá mě svýma maličkýma ručičkama.  Pozvu je dál. Posadíme se u kávičky v obýváku. Nikolka si už na ně zvykla a pobíhá od jednoho k druhému a bere si mlsůtky, které jí přivezli. Najednou slyším klíče ve dveřích.  Všichni zmlkneme. Milan stojí ve dveřích s pusou dokořán.  Já se bojím, že to od Milana schytám. Opak je však pravdou. První vstane jeho maminka a vpadnou si do náruče. Poprvé vidím, že i muži si utírají slzy. Uložíme Nikolku ke spánku a vykládáme si dlouho do noci. S Milanem se vypravíme na mou půdu pro matrace, aby měli všichni kde spát.

Já mám konečně volno. Druhý den mně přišel Milan poděkovat. Na Vánoce už byli odstěhovaní. Nikolka nastoupila do školky, ve které je jedna z babiček ředitelkou. A mladí si dodělají gympl.      A potom se uvidí, co bude dál. Je leden a já mám ve schránce dopis. Je o 8 stránkách a samé děkování. Jsem ráda, že jsem 3 rodiny udělala šťastné. Teď musím sednout a odepsat. Jsem totiž pozvaná na svatbu.